Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Farní sbor Českobratrské církve evangelické ve Veselí, sídlem Veselí 21, Dalečín, zastoupeného JUDr. Petrem Cardou, advokátem, sídlem Pod Věží 121/3, Svitavy, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 5143/2017-91, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. června 2017 č. j. 1 Co 83/2016-71, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2016 č. j. 35 C 18/2016-44, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a státního podniku Lesy České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 8. 2016 č. j. 35 C 18/2016-44, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby mu vedlejší účastník vydal ve výroku specifikované pozemky v k. ú. Polom u Sulkovce (výrok I.), a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 1 353,50 Kč (výrok II.). O nevydání předmětných pozemků stěžovateli předtím rozhodl Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Kraj Vysočina, rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016 č. j. SPU 064658/2016/520100/Krška/R5264, z důvodu, že návrh na jejich vydání byl u tohoto správního orgánu podán opožděně, neboť výzva k jejich vydání byla povinné osobě doručena dne 5. 6. 2013, k uzavření dohody nedošlo a návrh podle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), byl stěžovatelem podán až dne 15. 12. 2014, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 1 Co 83/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 583 Kč (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že je zapotřebí analogicky vycházet z usnesení sp. zn. IV. ÚS 81/97 ze dne 26. 10. 1998 (U 62/12 SbNU 493), jelikož není žádný důvod činit rozdíl v zákonné úpravě lhůt podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), neboť koncepce lhůt v nich uvedených je shodná až na jejich délku a plně srovnatelná, a založená na stejných principech. Vrchní soud dovodil, že v žádném případě nemůže jít o lhůtu pořádkovou, neboť v takovém případě by bylo možno podat návrh ke Státnímu pozemkovému úřadu kdykoliv, což odporuje zcela zásadně principu právní jistoty, přičemž takováto úprava rozhodně nebyla ani úmyslem zákonodárce, a i kdyby nešlo o lhůtu prekluzivní, nemohlo jít o jinou lhůtu než o lhůtu promlčecí, přičemž promlčení bylo účastníkem řízení namítnuto.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. Rovněž dovolací soud dospěl k závěru, že lhůta podle § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je lhůtou hmotněprávní prekluzivní, jejímž uplynutím právo oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u Státního pozemkového úřadu zaniká. Nejvyšší soud vyšel ve svých závěrech z judikatury Ústavního soudu i své vlastní, z komentářové literatury a účelu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a přechodného ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém přesvědčení, že soudy nesprávně vyložily § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, když dovodily, že lhůta, kterou toto ustanovení obsahuje, je lhůtou prekluzivní, tj. že nedodržení lhůty má za následek zánik práva. Stěžovatel upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, podle které materiálně nazíraný právní stát vyžaduje, aby zákon byl jak z hlediska formy, tak co do obsahu předvídatelným konzistentním pramenem práva. Stěžovatel je přesvědčen, že v duchu tohoto požadavku je nezbytné postupovat při výkladu zákonů tak, aby v zákoně použité pojmy byly vykládány shodně (konzistentně). Jestliže tedy zákonodárce zamýšlí, aby právo uplynutím lhůty zaniklo, musí to v tomtéž zákoně (např. jako v § 9 odst. 1, § 10 odst. 1, § 10 odst. 4 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, kde je zánik práva v důsledku uplynutí lhůty vyjádřen slovy: "jinak její nárok zanikne") vyjadřovat stejným způsobem. Jestliže tak zákonodárce neučiní, pak nelze tento nedostatek dovozovat výkladem, a to tím spíše v režimu restitučního zákona.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádného procesu -neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je též řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť ústavní stížnost je ve své podstatě výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení již před krajským, vrchním a dovolacím soudem, s nimiž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly.
9. Soudy všech stupňů stěžovateli vysvětlily, že lhůta stanovená v § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je chápana judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu jako lhůta prekluzivní, s jejímž uplynutím je spojen zánik práva oprávněné osoby podat návrh na vydání zemědělské nemovitosti u Státního pozemkového úřadu, a při jejímž posuzování se postupuje obdobným způsobem jako u lhůty zakotvené v § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud ve věci projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 81/97 otázku povahy lhůty, stanovené v § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích předložil k posouzení plénu Ústavního soudu, neboť většinový názor čtvrtého senátu, který danou věc posuzoval, se odchyloval od již vysloveného názoru Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 54/97
. Plénum Ústavního soudu ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 7/98 ze dne 20. 10. 1998 (ST 7/12 SbNU 496) přijalo závěr, že lhůta uvedená v § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je lhůtou propadnou. Ústavní soud poukázal na skutečnost, že zákon o mimosoudních rehabilitacích má ve vztahu k občanskému zákoníku specifickou povahu, a při výkladu v něm zakotvených institutů se předpokládá překročení jeho ryze občanskoprávního rámce. Nezbytnost specifické povahy tohoto restitučního předpisu je dle Ústavního soudu dána účelem, který tento předpis sleduje, totiž zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd z období let 1948 až 1989, kteréhožto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by uvedený předpis byl vsazen do nepřekročitelného občanskoprávního rámce.
Ústavní soud zdůraznil, že tendenci uvedeného restitučního předpisu zprůchodnit cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá však na druhé straně zjevný záměr vymezit pro uplatňování restitučních nároků určitý časový rámec. Ustanovení § 5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku, je tedy podle názoru Ústavního soudu nutno vykládat tak, že učiní-li tak oprávněná osoba později, vyplývá ze zákona, že své právo uplatnila pozdě a že v důsledku této skutečnosti její právo zaniklo.
10. Uvedený závěr, od něhož Ústavní soud neshledal důvodu se odchýlit ani v nyní posuzované věci, také koresponduje s úvahou Nejvyššího soudu, že při posuzování charakteru lhůty upravené v § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je zapotřebí vycházet taktéž z jazykového a logického výkladu tohoto ustanovení. Stanoví-li zákon v konkrétním ustanovení, jak je tomu i v případě citovaného ustanovení, že oprávněná osoba může své nároky uplatnit u Státního pozemkového úřadu v určité lhůtě, lze z takového ustanovení dovodit závěr, že po marném uplynutí této lhůty již své nároky s úspěchem uplatnit nemůže.
Jestliže tedy nárok založený v § 9 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi nebyl uplatněn ve lhůtě stanovené v § 9 odst. 6 tohoto restitučního zákona, nemůže jej oprávněná osoba po marném uplynutí stanovené lhůty již u Státního pozemkového úřadu úspěšně uplatnit. Jak také konstatoval Nejvyšší soud, jiný závěr nevyplýval ani z § 583 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených.
Byť zákon zpravidla vyjadřuje skutečnost, že jde o dobu prekluzivní, dovětkem "jinak právo zanikne", v konkrétním případě nelze vyloučit ani jiné slovní vyjádření, jak je tomu právě v případě § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy a před nimi i Státní pozemkový úřad při posuzování charakteru lhůty zakotvené v § 9 odst. 6 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi postupovaly ústavně souladným způsobem, své právní názory řádně odůvodnily, a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a odbornou literaturu.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu