Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky AMISTA investiční společnost, a. s., se sídlem Sokolovská 700/113a, Praha 8, zastoupené Mgr. Danielem Gajdošíkem, advokátem, se sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti výrokům II až IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2024, č. j. 28 Co 205/2023-470, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. prosince 2024, č. j. 28 Co 205/2023-476, a proti výrokům III a IV rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. května 2023, č. j. 73 C 103/2015-373, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a LOKOTRANS SERVIS, s. r. o., se sídlem Drážní 1152/11, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovatelce domáhala toho, aby soud povolil nezbytnou cestu přes stěžovatelčin pozemek a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce za užívání nezbytné cesty částku určenou znaleckým posudkem.
2. Městský soud nezbytnou cestu povolil (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce za zřízení práva nezbytné cesty úplatu ve výši 1 000 000 Kč (výrok II). Stěžovatelce soud uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 357 078 Kč (výrok III) a zaplatit České republice úplnou náhradu nákladů řízení stanovenou samostatným usnesením (výrok IV).
3. Krajský soud toto rozhodnutí v prvních dvou výrocích potvrdil (výrok I). Rozhodnutí městského soudu naopak změnil tak, že uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady prvostupňového řízení ve výši 354 900 Kč (výrok II ve znění opravného usnesení) a povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 29 366 Kč (výrok III). Krajský soud zároveň uložil vedlejší účastnici povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 30 492 Kč (výrok IV).
4. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti nákladovým rozhodnutím krajského a městského soudu - tedy výrokům II až IV rozhodnutí krajského soudu a výrokům III až IV rozhodnutí městského soudu. Tato rozhodnutí podle ní porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
5. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní proto, že vedlejší účastnici přiznávají plnou náhradu nákladů řízení, namísto jejího poměrného rozdělení (§ 142 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu). Stěžovatelka tak musela z přiznané úplaty ve výši 1 000 000 Kč zaplatit na náhradě nákladů řízení 385 392 Kč, ačkoli neporušila žádnou povinnost a nezapříčinila zahájení řízení. Na řízení o povolení nezbytné cesty dopadá výjimka ze zásady vázanosti soudu žalobním návrhem (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu). Stejně jako řízení o vypořádání spoluvlastnictví má navíc povahu iudicii duplicis, kde zpravidla nelze určit, kdo měl v řízení plný úspěch. V řízeních, kde účastníci nemohou plně ovlivnit jejich výsledek, nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 404/22 a
I. ÚS 262/20 ).
6. Ústavní soud uvádí, že není příslušný k projednání ústavní stížnosti proti napadeným výrokům rozhodnutí městského soudu. Tyto výroky totiž byly rozhodnutím krajského soudu změněny. Ústavní soud přitom nemůže přezkoumávat a zrušit již změněné rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1718/24 , bod 6; IV. ÚS 147/23, bod 8).
7. Ústavní soud v dané věci posuzoval, zda krajský soud porušil stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu tím, že při rozhodování o nákladech řízení o povolení nezbytné cesty vycházel z plného úspěchu vedlejší účastnice a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení.
8. Rozhodování o nákladech řízení a posouzení míry úspěchu ve věci náleží především obecným soudům. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí nebo postup soudu nejsou zatíženy vadou, která by porušila stěžovatelčino ústavně zaručené právo či svobodu [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud posoudil obě námitky, kterými se stěžovatelka snaží závěr napadených rozhodnutí o plném úspěchu vedlejší účastnice zpochybnit - tedy že na řízení o povolení nezbytné cesty dopadá výjimka ze zásady vázanosti soudu žalobním návrhem (část IV. 1 usnesení) a že má toto řízení povahu iudicii duplicis, v němž je určení plného úspěchu zpravidla vyloučeno (část IV. 2 usnesení). IV.1 Nevázanost soudu žalobním návrhem
10. Ústavní soud dává stěžovatelce za pravdu v tom, že řízení o povolení nezbytné cesty patří mezi řízení, u nichž "z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky" (§ 153 odst. 2 občanského soudního řádu).
11. Tento ústavně souladný závěr vyplývá z dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nezpochybňuje jej ani odborná literatura [viz bod 30 rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1667/2023 a např. Dvořák, B. § 153. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1-250l). Praha: Wolters Kluwer, 2016, bod 12; Šlejharová Flanderková, M. Záležitosti nesporného řízení v komparativním pohledu. Praha: C. H. Beck, 2023, strany 114 až 116; Hrnčířík, V. § 153. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, bod 14]. Tvrzení krajského soudu, které tento závěr zpochybňuje, je proto chybné.
12. Ústavní soud navzdory tomuto pochybení napadená rozhodnutí nezrušil. Jedná se o dílčí pochybení odůvodnění napadeného rozhodnutí, které neovlivnilo jejich správnost.
13. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že zásada úspěchu ve věci se při rozhodování o nákladech řízení "uplatňuje i ve sporech z věcných práv bez ohledu na to, že v některých řízeních není ve shodě s § 153 odst. 2 o. s. ř. soud vázán návrhy účastníků, a tak může přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají". Tento závěr Nejvyšší soud opakovaně učinil i ve vztahu k řízení o povolení nezbytné cesty (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2365/2017 a 22 Cdo 5917/2017 a v nich uvedená rozhodnutí).
14. Jinými slovy, při rozhodování o náhradě nákladů řízení o povolení nezbytné cesty je použití zásady úspěchu ve věci přípustné. Nejvyšší soud přitom nevyloučil, že při plném úspěchu ve věci lze žalobci přiznat nárok na plnou náhradu nákladů řízení.
15. Nejvyšší soud však ve svých rozhodnutích zároveň uvádí, že kvůli zvláštnostem řízení podle § 153 odst. 2 občanského soudního řádu nelze pouze mechanicky porovnat žalobní návrh s rozhodnutím ve věci, ale že je třeba zohlednit i průběh celého řízení a závěrečná procesní stanoviska. Obecný soud podle něj musí vycházet z toho, jaká zásadní otázka byla od počátku mezi účastníky sporná, k čemu se vedlo dokazování a jak byl spor rozhodnutím vyřešen. Posouzení této otázky je podle Nejvyššího soudu na úvaze soudu a je ji třeba uvést v odůvodnění rozhodnutí (viz již citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2365/2017 a 22 Cdo 5917/2017).
16. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí tyto požadavky splnila. Obecné soudy v odůvodnění nákladových rozhodnutí uvedly, že soudní spor byl vyvolán neochotou stěžovatelky a její právní předchůdkyně se s vedlejší účastnicí dohodnout. Vedlejší účastnice se před zahájením soudního řízení opakovaně pokoušela se stěžovatelkou jednat, ale kvůli stěžovatelčině nekompromisnímu postoji k dohodě nedošlo. S jinou osobou přitom vedlejší účastnice dokázala uzavřít dohodu o zřízení nezbytné cesty v poměrně krátké době. Stěžovatelka nepřistoupila ani na alternativní řešení navrhovaná během soudního řízení. Řešení, které stěžovatelka navrhla, podle obecných soudů nebylo vhodné, nezohledňovalo specifika pozemku a místní poměry a zatížilo by další osoby (viz bod 20 rozhodnutí krajského soudu a bod 40 rozhodnutí městského soudu). Popsané závěry stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje ani se jimi nijak nezabývá.
17. Za těchto okolností Ústavní soud nepovažuje za protiústavní, že stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit náklady řízení vedlejší účastnici, která se musela domáhat svého práva soudní cestou a se svou žalobou na povolení nezbytné cesty plně uspěla. Ačkoli tedy krajský soud při odůvodnění nákladového rozhodnutí pochybil, jeho závěry protiústavní nejsou.
18. Ústavní soud dodává, že si je vědom toho, že zařazení řízení o povolení nezbytné cesty mezi sporná řízení - a s tím související uplatnění zásady úspěchu ve věci - je předmětem odborné kritiky (podrobně viz Šlejharová Flanderková, M. Záležitosti nesporného řízení v komparativním pohledu. Praha: C. H. Beck, 2023, strany 109 až 116). Rolí Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti však není posuzovat to, který z možných přístupů k určité otázce je z teoretického či praktického ohledu vhodnější. Uplatnění zásady úspěchu v tomto typu řízení - a ani v tomto konkrétním případě - protiústavní není. IV.2 Povaha řízení o povolení nezbytné cesty
19. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že obecné soudy rozhodly chybně, protože řízení o povolení nezbytné cesty má povahu iudicii duplicis, u něhož podle stanoviska Pl. ÚS-st. 59/23 zpravidla nelze určit, kdo měl ve věci plný úspěch.
20. Stěžovatelka neodůvodňuje, proč řízení o povolení nezbytné cesty tuto povahu má, a podporu pro tento závěr nenalézá ani Ústavní soud. Podle odůvodnění zmíněného stanoviska, které se výslovně týká řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, se navíc jeho závěry neuplatní tehdy, pokud účastník vystupuje v řízení obstrukčně, nemá zájem o konstruktivní řešení věci nebo dlouhodobě není ochotný k dohodě, ačkoli pro to neuvedl žádné rozumné důvody (viz body 38 a 45 stanoviska). To, že obdobné okolnosti v této věci nastaly, přitom uvedly již obecné soudy a stěžovatelka jejich závěry nezpochybňuje (viz bod 17 tohoto usnesení).
21. Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl - a to zčásti z důvodu své nepříslušnosti [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu a část III] a zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část IV].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu