22 Cdo 1667/2023-332
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) J. H. a
b) H. M., zastoupených JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, nám. Republiky 53, proti žalovaným 1) J. B. a 2) J. B.,
zastoupeným Mgr. Lucií Neuvirtovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích,
Masarykovo nám. 1544, o zřízení služebnosti stezky a cesty, vedené u Okresního
soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 112/2018, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 12. 2022,
č. j. 23 Co 308/2022-295, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20.
12. 2022, č. j. 23 Co 308/2022-295, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v
Hradci Králové – pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci požadovali zřízení nezbytné cesty po pozemku žalovaných parc.
č. st. XY, protože jejich pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je dům č. p.
XY, není přístupný z veřejné komunikace, a nemohou ho proto řádně užívat;
dostatečný přístup jim neumožňuje věcné břemeno zřízené smlouvou z 2. 12. 1993,
které sice žalobce opravňuje k právu chůze a jízdy po části pozemku parc. č.
XY, ale ústí na pozemek parc. č. XY, který je zalesněný a není zde žádná
veřejná cesta. Žalovaní se bránili tím, že jejich pozemek parc. č. st. XY s
domem č. p. XY užívají k trvalému bydlení, jde o uzavřený dvůr, který je
oplocený a opatřený uzamykatelnou bránou za účelem ochrany soukromí. Zřízením
služebnosti by byli zatíženi pohybem třetích osob a omezeni v jeho užívání.
2. Okresní soud v Chrudimi (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 4. 1. 2022, č. j. 8 C 112/2018-219, povolil nezbytnou cestu přes služebný
pozemek – stavební parcelu č. XY v obci a katastrálním území XY ve prospěch
panujícího pozemku
- stavební parcely č. XY v obci a katastrálním území XY, v rozsahu vymezeném
geometrickým plánem č. 552-70/2020 ze dne 30. 3. 2021, vypracovaným Ing.
Zbyňkem Pilařem; nezbytnou cestu vymezil tak, že „zahrnuje právo přístupu a
příjezdu přes služební pozemek k pozemku panujícímu s tím, že služebnost cesty
odpovídá použití pro osobní motorová vozidla osob, které bydlí v domě č. p. XY
v XY a výjimečně i pro nákladní motorová vozidla užitá za účelem zásobování
nebo dovozu materiálu potřebného pro stavební práce na domě č. p. XY v XY, to
vždy v nezbytném rozsahu. Parkování vozidel na služebném pozemku je
vyloučeno“ (výrok I.). Dále rozhodl o tom, že služebností stezky a cesty je
vázán každý vlastník pozemků stavební parcely č. XY a oprávněným ze služebnosti
je každý vlastník pozemku stavební parcely č. XY, jejíž součástí je dům č. p.
XY (výrok II.). Žalobcům uložil povinnost za povolení nezbytné cesty a zřízení
služebnosti zaplatit společně a nerozdílně solidárně oprávněných žalovaným
úplatu ve výši 8 830 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). Také
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a nedílnou součástí rozsudku
učinil geometrický plán č. 552-70/2020 zpracovaný Ing. Zbyňkem Pilařem dne 30.
3. 2021, (výrok VI.).
3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též
„odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 12. 2022, č. j. 23
Co 308/2022-295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Při určení výše náhrady za zřízení práva nezbytné cesty vycházel
odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ze znaleckého posudku Ing
Vratislava Knittla ze dne 5. 8. 2021, který náhradu vypočetl podle vyhlášky č.
441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku (oceňovací vyhláška).
Zvláštní důvod k navýšení takto stanovené náhrady neshledal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s.
ř.“) a v němž namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1
o. s. ř. Mají za to, že v posuzované věci nejsou dány podmínky pro zřízení
nezbytné cesty, neboť pozemek parc. č. st. XY, přes který je nezbytná cesta
požadována, je uzavřeným dvorem k domu č. p. XY. Domnívají se, že otázku, zda
je zatížený pozemek parc. č. st. XY uzavřeným prostorem ve smyslu § 1032 odst.
2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) posoudil odvolací
soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Rovněž namítají, že by nezbytná
cesta v uvedeném rozsahu neměla být povolena, protože jsou dány důvody vymezené
v § 1032 odst. 1 písm. a) a c) o. z.; že škoda na nemovité věci souseda zřejmě
převýší výhodu nezbytné cesty a že nezbytná cesta je požadována jen za účelem
pohodlnějšího spojení. Vytýkají odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval
poměrem výhody vzniklé zřízením nezbytné cesty oproti zásahu do práv vlastníka
zatíženého pozemku. S touto námitkou také spojují další právní otázku, kterou
posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a to, zda
zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalovaných parc. č. st. XY (dvůr před
rodinným domem) představuje významný zásah do soukromého a rodinného života a
vlastnického práva žalovaných, který by zřízení nezbytné cesty vylučoval. Dále
dovolatelé namítají, že odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou
Nejvyššího soudu otázku, zda lze stávající cestu na pozemku parc. č. XY ve
vlastnictví Lesů České republiky, s. p., považovat za účelovou komunikaci, a
tedy i veřejnou cestu. Rovněž se domnívají, že odvolací soud založil na
nesprávném právním posouzení otázku stanovení výše náhrady za zřízení nezbytné
cesty. Vytýkají mu, že dostatečně nereflektoval náklady na údržbu nezbytné
cesty či odčinění újmy spočívající ve ztrátě soukromí a ve snížení tržní
hodnoty nemovitostí. Také tvrdí, že měl odvolací soud v tomto konkrétním
případě posoudit možnost zřízení nezbytné cesty jen formou závazkového vztahu,
nikoliv zřízením věcného břemene a domnívají se, že jde o otázku hmotného
práva, která v rozhodovací praxi dovolací soudu dosud nebyla vyřešena. Další
otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, je podle dovolatelů otázka, jaké jednání naplňuje intenzitu
zneužití práva a jednání v rozporu s dobrými mravy. Současně přitom má jít o
otázku, která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu posuzována odlišně.
Tvrdí, že nemůže obstát argument odvolacího soudu, že by snad žalovaní pozemek
parc. č. st. XY uzavřeli před žalobci, a šlo by tak z jejich strany o zneužití
práva a jednání v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé také odvolacímu soudu
vytýkají, že „hrubě zasáhl do pravomoci soudu prvního stupně“ tím, že ho
zavázal právním názorem, který sám v rámci odvolání přehodnotil; zda se v
případě pozemku parc. č. st. XY jedná o uzavřený dvůr. V dovolání rozsáhle
odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudky obou nalézacích soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
5. Žalobci ve vyjádření k dovolání uvádí, že se odvolací soud neodchýlil
od judikatury Nejvyššího soudu. Soud zvolil ke zřízení nezbytné cesty
jednoduché řešení v místě, ve kterém využívají část pozemku i samotní žalovaní
k zajištění přístupu a příjezdu ke svému domu. Jiný přístup k nemovitostem
žalobců přitom není možný. Dovolaní považují za nepřípustné. Navrhují, aby
dovolací soud dovolání odmítl a žalobcům přiznal právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
6. Dovolání je z části přípustné a zároveň důvodné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Dovolatelé předkládají otázku, zda je zatížený pozemek parc. č. XY
uzavřeným prostorem ve smyslu § 1032 odst. 2 o. z., a domnívají se, že byla
odvolacím soudem posouzena v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu,
na kterou odkazují.
10. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá.
11. Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze
řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
12. Podle § 1032 odst. 1 o. z. soud nepovolí nezbytnou cestu, a) převýší-
li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty, b) způsobil-li
si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu
žádá, nebo c) žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Podle § 1032 odst. 2 o. z. nelze povolit nezbytnou cestu přes prostor uzavřený
za tím účelem, aby do něj cizí osoby neměly přístup, ani přes pozemek, kde
veřejný zájem brání takovou cestu zřídit.
13. Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a
násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou
obsaženou v § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, (dále též „obč. zák.“) lze přiměřeně použít i
judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015,
toto a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových
stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz). Konečně úprava nezbytné cesty
obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, vychází z úpravy obsažené v
zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako
judikatura vytvořená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
14. Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje
podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor
pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti
umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve
věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně
odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008). Dovolací soud pak při
přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů může zpochybnit jen v
případě, že jsou zjevně nepřiměřené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012).
15. V usnesení ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015,
publikovaném pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší
soud vyložil, že „aplikace § 1032 odst. 2 o. z. dopadá na situace uzavřených
prostor, přes které nemá být nezbytná cesta zřízena, přičemž uzavřenými
prostorami jsou budovy, uzavřený dvůr či prostor u obytného domu, který je
uzavřen oplocením před vstupem cizích osob“ (k tomu srov. také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1171/2016). V uvedeném
rozhodnutí Nejvyšší soud dále přijal závěr, že pokud se žadatel o nezbytnou
cestu domáhá jejího povolení nikoliv přes prostor uzavřený za tím účelem, aby
do něj cizí osoby neměly přístup, ale k nemovitostem, které se v takovém
prostoru nacházejí, nelze žalobu na povolení nezbytné cesty podle § 1032 odst.
2 o. z. zamítnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn.
22 Cdo 5100/2016).
16. V poměrech projednávané věci odvolací soud dovodil, že nejde o
situaci spadající pod zákonné omezení § 1032 odst. 2 o. z. Vyšel přitom z
následujících skutkových zjištění: žalobci vlastní pozemek parc. č. st. XY,
jehož součástí je dům č. p. XY a žalovaní pozemek parc. č. st. XY, jehož
součástí je dům č. p. XY, vše v k. ú. XY. V roce 2009 zakoupili žalovaní
pozemek parc. č. st. XY s domem č. p. XY a zřídili oplocení s uzamykatelnou
bránou. Tím vytvořili situaci, že se nemovitost žalobců (respektive jejich
právních předchůdců) ocitla v uzavřeném areálu bez možnosti přístupu. Pozemek
parc. č. st. XY totiž zahrnuje jednak část zastavěnou domem č. p. XY, jednak
prostor mezi domy č. p. XY, č. p. XY a č. p. XY a přímo navazuje na veřejnou
komunikaci parc. č. XY ve vlastnictví obce. Žalovaní zakoupili dům č. p. XY v
roce 1992, kdy byl obydlen manžely H., rodiči žalobců. Již v té době byl pro
přístup k domu č. p. XY používán prostor mezi těmito domy, a to pozemek parc.
č. st. XY. Dům s pozemky žalovaní zakoupili od společnosti Cementárny a vápenky
Prachovice, akciová společnost, která všem vlastníkům domů č. p. XY, XY a XY na
pozemcích parc. č. st. XY, XY a XY zřídila v roce 1993 věcné břemeno chůze a
jízdy přes pozemek této společnosti parc. č. XY. Věcným břemenem dotčená část
ale navazuje na lesní pozemek, jehož vlastník s použitím pro přístup k domu
žalobců nesouhlasí. Přístup a příjezd přes tento lesní pozemek je podle
zjištění soudu při místním ohledání nevhodný, stejně jako další okolní pozemky.
Dále soud zjistil, že pozemek parc. č. XY nenavazuje ani na veřejnou
komunikaci, protože mezi ním a veřejnou komunikací je další pozemek ve
vlastnictví obce.
17. Odvolací soud považoval za jediné rozumné uspořádání přístup k
nemovitosti žalobců přes navrhovaný pozemek parc. č. st. XY. Jiné varianty
zřízení nezbytné cesty nepovažoval za vhodné. Vysvětlil, že pozemek parc. č.
st. XY ve vlastnictví žalovaných je sice oplocen, nelze však odhlédnout od
historických souvislostí. Z umístění jednotlivých staveb č. p. XY, č. p. XY a
č. p. XY postavených na pozemcích parc. č. st. XY, XY a XY, je zřejmé, že v
minulosti byly užívány společně, tvořily funkční celek náležející jedinému
vlastníkovi, který se však postupem doby dostal do vlastnictví různých osob, a
nemovitosti tak mají samostatný nejen vlastnický režim. Uvedl, že pokud lze
snad uvažovat o uzavřeném prostoru, tak pouze z toho pohledu, že jde o prostor
užívaný nejen ve prospěch domu č. p. XY, ale rovněž i domu č. p. XY a domu č.
p. XY.
18. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud v souladu s judikaturou
Nejvyšší soudu vzal v úvahu individuální okolnosti dané věci, zejména
historické souvislosti a podrobně vysvětlil, jaké úvahy ho vedly k závěru, že
nelze zákonné omezení vyplývající z § 1032 odst. 2 o. z. na posuzovanou věc
aplikovat. Za podstatné považuje dovolací soud především to, že pozemek parc.
č. st. XY v minulosti sloužil k přístupu k nemovitosti žalobců a tím, že na něm
žalovaní zřídili oplocení, vytvořili situaci, že se nemovitost žalobců „ocitla
v uzavřeném areálu bez možnosti přístupu“. Závěr odvolacího soudu o tom, že
přes pozemek žalovaných lze proto povolit nezbytnou cestu, proto dovolací soud
nepovažuje za zjevně nepřiměřený, a proto v dovolacím přezkumu obstojí.
19. Dovolatelé rovněž předkládají k posouzení otázku, zda je zásah
způsobený zřízením nezbytné cesty přes pozemek žalovaných parc. č. st. XY (dvůr
před rodinným domem) významným zásahem do soukromého a rodinného života a
vlastnického práva žalovaných, který by vyloučil zřízení nezbytné cesty tímto
způsobem. Vytýkají odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval úvahou, zda
škoda na nemovité věci nepřevýší výhodu nezbytné cesty.
20. Ani tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají, neboť je odvolací
soud posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
21. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo
2977/2009, uvedl: „Zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva
vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta
poskytuje, s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené
nemovitosti. Soud může zřídit cestu jen v rozsahu zajišťujícím objektivně řádné
užívání, byť i nepůjde o užívání komfortní.“
22. „Věcné břemeno spočívajícího v právu cesty zahrnuje právo přes
zatížený pozemek procházet i projíždět. Avšak s přihlédnutím ke konkrétním
okolnostem není vyloučeno zřízení věcného břemene spočívajícího jen v právu
chůze po přilehlém pozemku. Za takový výjimečný případ lze považovat situaci,
kdy vlastník stavby má zajištěn příjezd motorovými vozidly k hranici zatíženého
pozemku, přičemž krátká několikametrová vzdálenost od této hranice ke vchodu
jeho domu nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb od místa příjezdu“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004; podobně též sp.
zn. 22 Cdo 1432/2007, 22 Cdo 2304/2012, 22 Cdo 1995/2013).
23. Z uvedené judikatury vyplývá, že právo nezbytné cesty lze zřídit
(povolit) jen v rozsahu nezbytném k řádnému užívání nemovitosti. Soud přitom
musí zvážit a vzít do úvahy všechny individuální okolnosti dané věci (odvolací
soud tak učinil již v usnesení ze dne 12. 5. 2020, č. j. 23 Co 66/2020-134);
přitom je vždy na úvaze soudu v nalézacím řízení, aby určil, zda nezbytnou
cestu povolí a stanovil nejpřiměřenější variantu vedení cesty; jeho úvahu by
dovolací soud mohl přezkoumat jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená.
24. V dané věci odvolací soud považoval za jediné rozumné uspořádání
přístupu k nemovitostem žalobců přes navrhovaný pozemek parc. č. st. XY. Jiné
varianty zřízení nezbytné cesty nepovažoval za vhodné. Lesní pozemek vyloučil
zcela, u pozemku obce shledal, že by si zřízení nezbytné cesty vyžádalo vysoké
finanční a materiální náklady, neboť jde o pozemky porostlé bujnou vegetací,
navíc nezpevněné a svažité, tedy pro zřízení nezbytné cesty nevhodné. Zcela
tedy vyvrátil obranu žalovaných, že cesta přes jejich pozemek zajišťuje pro
žalobce jen pohodlnější spojení. Vysvětlil, že jde o zásah do pozemku
žalovaných v nezbytném rozsahu, a to způsobem a za podmínek odpovídajících
zjištěným poměrům. Jiný přístup k nemovitosti žalobců dost dobře možný není.
Přitom jak již bylo uvedeno shora, pozemek parc. č. st. XY byl užíván k
přístupu k domu č. p. XY i v minulosti. Zásah do soukromého a rodinného života
a vlastnického práva žalovaných mírnil tím, že na služebném pozemku vyloučil
parkování automobilů žalobců a rovněž omezil provoz nákladních vozidel jen na
zcela nezbytné případy. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že žalobci budou k
příchodu a příjezdu ke své nemovitosti užívat stejnou část služebného pozemku,
jakou využívají k příchodu a příjezdu ke svým nemovitostem i žalovaní.
Požadavku žalovaných na zřízení nezbytné cesty jen pro průchod nevyhověl, neboť
bylo zjištěno, že není možné parkování vozidel žalobců na obecní cestě před
dotčenými pozemky, protože by značně ztížilo její průjezdnost a jiná reálná
možnost parkování jejich vozidel není možná. Dovolací soud proto úvahu
odvolacího soudu o tom, že zvolený rozsah a obsah nezbytné cesty nezasahuje
nepřiměřeně do práv žalovaných a že škoda na služebném pozemku nepřevýší výhodu
nezbytné cesty, nepovažoval za zjevně nepřiměřenou.
25. Další otázkou, která byla podle dovolatelů posouzena odvolacím
soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu je otázka, zda lze stávající
cestu na pozemku parc. č. XY ve vlastnictví Lesů České republiky, s. p.
považovat za účelovou komunikaci, a tedy i veřejnou cestu.
26. Již ze samotného znění § 1032 odst. 2 o. z. vyplývá, že nelze
povolit nezbytnou přes pozemek, kde veřejný zájem brání takovou cestu zřídit;
takovým pozemkem je bezpochyby i pozemek určený k plnění funkcí lesa.
27. Právo nezbytné cesty nelze povolit v rozporu s veřejnoprávními
předpisy; zapovídá-li zákon určitý způsob užití pozemku, nelze zřídit věcné
břemeno se zapovězeným obsahem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 225/2006; viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2012,
sp. zn. 22 Cdo 3700/2010). Uvedené závěry platí i v poměrech zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (§ 1032 odst. 2 o. z.).
28. Odvolací soud navíc zjistil, že Lesy České republiky, s. p.
projevily nesouhlas se zpevněním cesty na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v
k. ú. XY, z důvodu, že oba pozemky jsou vedeny jako pozemky lesní a stávající
cesta je pouze přibližovací linkou.
29. Dovolatelé rovněž nesouhlasí s tím, že odvolací soud povolil
nezbytnou cestu jako služebnost a tvrdí, že měla být povolena ve formě obligace.
30. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo
5917/2017, uvedl, že pokud jde o stanovení rozsahu nezbytné cesty, soud není
vázán návrhem žalobce a může jej stanovit odlišně na základě své úvahy, neboť
řízení o povolení nezbytné cesty spadá mezi řízení, u nichž podle § 153 odst. 2
o. s. ř. z právní úpravy vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1680/2014,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1075/2006).
Přímo v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tento závěr
formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3697/2017.
31. Shora uvedené rovněž platí i pro stanovení formy, ve které je
nezbytná cesta povolena (tedy zda je nezbytná cesta povolena jako obligace či
jako služebnost). K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn.
22 Cdo 5100/2016, vyložil, že byť § 1029 odst. 2 věta druhá o. z. předpokládá,
že lze nezbytnou cestu zřídit i jinak než jako služebnost, judikatura
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 999/2014) dovodila, že nezbytná cesta by měla být zpravidla
povolována jako služebnost. V usnesení ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4205/2014, se Nejvyšší soud k tomuto závěru opětovně přihlásil s poukazem na
právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu, která by byla zpochybněna zejména v
případě změny vlastníka pozemku, přes který by měla být nezbytná cesta povolena.
32. V posuzované věci shledává Nejvyšší soud rovněž přiměřenou úvahu
soudů nižších stupňů, že je vhodné povolit nezbytnou cestu jako služebnost, a
to s ohledem na právní jistotu žadatele o nezbytnou cestu. Pokud rozhodl
odvolací soud o povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti, je jeho
rozhodnutí založeno na právní otázce, která již byla judikaturou dovolacího
soudu vyřešena a při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání ani v této části
podle § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
33. Dovolatelé dále namítají, že odvolací soud nesprávně stanovil výši
náhrady za zřízení nezbytné cesty.
34. Podle § 1030 odst. 1 o. z. za nezbytnou cestu náleží úplata a
odčinění újmy, není-li již kryto úplatou. Povolí-li se spoluužívání cizí
soukromé cesty, zahrne úplata i zvýšené náklady na její údržbu.
35. V zásadě i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí
to, co Nejvyšší soud uvedl například v rozsudku ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22
Cdo 2854/2010, ohledně náhrady za zřízení nezbytné cesty, pokud konstatoval: a)
při stanovení náhrady (úplaty) za povolení nezbytné cesty nelze vycházet ani z
ceny určené podle cenových předpisů, ani jen z ceny, za kterou by bylo možno
dosáhnout smluvního zřízení věcného břemene. Je totiž třeba rozlišit hodnotu
práva odpovídajícího věcnému břemenu cesty na straně jedné a náhradu za omezení
vlastnického práva na straně druhé; jejich výše nemusí být stejná; b) je nutno
přihlédnout ke všem okolnostem věci. Zejména je třeba zvážit všechny negativní
účinky, které s sebou zřízení nezbytné cesty pro zatížený pozemek přinese; c)
náhrada za zřízení práva nezbytné cesty zahrnuje i náhradu za újmu, kterou
vlastník pozemku utrpí, a to i tím, že v důsledku tzv. právní závady – práva
cesty svědčící žalobci – zpravidla klesne cena zatíženého pozemku i stavby na
něm zřízené a že jeho vlastník bude výkonem tohoto práva omezen v užívání
pozemku, bude narušeno jeho soukromí apod. Nelze pominout skutečnost, že se
právo cesty zřizuje bez časového omezení (i když není vyloučeno v konkrétní
věci ani jeho zřízení na určitou dobu); d) stanovení výše náhrady je na úvaze
soudu, která musí být řádně zdůvodněna; e) stanovení hodnoty zřizovaného
věcného břemene je věcí skutkového zjištění, stanovení kritérií pro určení výše
náhrady za omezení vlastnického práva zřízením nezbytné cesty je otázkou právní
Souhrnným způsobem pak dovolací soud akceptoval tyto své dosavadní závěry v
rozsudku ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010.
36. V rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2576/2016, Nejvyšší
soud uzavřel, že „k újmě, kterou je postižen vlastník pozemku, ke kterému soud
zřizuje právo nezbytné cesty, musí soud přihlédnout při stanovení náhrady
(úplaty) za zřízení práva a tato újma se promítne ve výši úplaty.“ K obdobným
závěrům dospěl Nejvyšší soud i v ostatních rozhodnutích, na která žalovaná
odkazuje v dovolání. V rozsudku ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1826/2020,
uveřejněném pod číslem 93/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní, Nejvyšší soud doplnil, že újma vlastníka „může spočívat i ve snížení
ceny tohoto pozemku v důsledku jeho zatížení právem cesty. Lze také vzít v
potaz, zda pozemek, resp. jeho část zatíženou právem nezbytné cesty bude
výlučně užívat žadatel o její povolení, či spolu s ním i další osoby nebo
vlastník zatíženého pozemku.“
37. Při stanovení úplaty za povolení nezbytné cesty vyšel odvolací soud
ze znaleckého posudku Ing. Knittla, který náhradu vypočetl podle oceňovací
vyhlášky. Již však nepřihlédl k újmě žalovaných coby vlastníků pozemků
zatížených služebností spočívající ve snížení ceny těchto pozemků v důsledku
jejich zatížení právem nezbytné cesty. Zohlednění této újmy se přitom
nepromítlo ani v ocenění hodnoty práva odpovídajícího služebnosti soudem
ustanoveným znalcem. Stanovení výše úplaty věcí je přitom otázkou právního
posouzení a nepřísluší znalci.
38. Náhrada za povolení nezbytné cesty totiž není upravena žádným
cenovým předpisem. Nemožnost stanovit náhradu jen na základě ocenění podle
cenového předpisu je dána tím, že nelze vycházet ze zákona č. 151/1997 Sb., o
oceňování majetku a o změně některých zákonů, neboť tento zákon upravuje
způsoby oceňování majetku a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy, tam
povolení nezbytné cesty nepatří (viz např. i v poměrech o. z. použitelný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2283/2013, a další
judikaturu tam citovanou).
V. Závěr
39. Z uvedeného se podává, že odvolací soud se při řešení právní otázky,
určení výše úplaty za povolení nezbytné cesty odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jelikož
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je dovolání důvodné. Protože Nejvyšší soud
neshledal podmínky pro postup podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., rozsudek
odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
40. V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
41. O návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího
soudu dovolací soud samostatným rozhodnutím nerozhodoval, neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4776/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2610/2016).
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu