U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
Z. K., a b) I. V., obou zastoupených Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se
sídlem v Liberci, 8. března 21/13, proti žalované P. N., o povolení nezbytné
cesty, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 180/2004, o dovolání
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 27. října 2015, č. j. 36 Co 23/2015-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.
srpna 2014, č. j. 16 C 180/2004-291, „povolil nezbytnou cestu jako služebnost
ve prospěch vlastníků nemovitosti pozemku zastavěná plocha a nádvoří o výměře
293 m2, jehož součástí je budova stavba pro rodinnou rekreaci k. ú. Č. D., a to
pro chůzi a jízdu automobily do hmotnosti 3,5 t v rozsahu vyznačeném
geometrickým plánem č. 1158-285/2012, vyhotoveným firmou GEOKART v. o. s.,
ověřený Ing. T. B. dne 7. 11. 2012, k částem pozemku p. č. 2802, p. č. 2805 a
p. č. 2836, vše k. ú. Č. D., zapsané u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj,
katastrální pracoviště Liberec s tím, že vlastník těchto pozemků je povinen
tuto služebnost strpět“ (výrok I.), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované
jednorázovou úplatu 240 000 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a
státu (výrok III. a IV.).
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 27. října 2015, č. j. 36 Co 23/2015-322, změnil rozsudek soudu první
stupně ve výrocích I. a II. tak, že se žaloba na povolení nezbytné cesty zamítá
(výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.)
a změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů státu (výrok
III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud na zjištěný
skutkový stav aplikoval § 1032 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
aniž by zohlednil, že samotnou žalovanou je pozemek využíván jako komunikace a
„jak vyplývá i z katastru nemovitostí, pozemek je užíván jako ostatní plocha,
jiná plocha“. Plot okolo předmětného pozemku, který je vystavěn pouze účelově,
lze bez větších obtíží odstranit. Žalobci rovněž namítají, že právo
odpovídající věcnému břemeni bylo vydrženo, neboť služebný pozemek byl
vlastníky panujícího pozemku bez překážek a v dobré víře užíván k požadovanému
účelu již právními předchůdci žalobců, a to minimálně po dobu 10 let.
Dovolatelé dále napadají závěr odvolacího soudu, že celý spor mezi účastníky
lze vyřešit odkoupením části pozemku p. č. 2805 od žalované, jelikož náklady na
realizaci takového přístupu jsou nepřiměřeně vysoké. Rozhodnutí odvolacího
soudu se tedy odchyluje od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2013, sp. zn. 22 Cdo
2711/2011 nebo ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004 (tato a další
níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a
proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl
uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel
spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene (resp. zřízení služebnosti nezbytné cesty)
je rozhodnutím konstitutivním, neboť práva a povinnosti účastníků vznikají až
právní mocí rozhodnutí. Z tohoto důvodu postupoval odvolací i dovolací soud
podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „o. z.“ (viz § 3028
odst. 1 a 2 o. z., dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014,
sp. zn. 22 Cdo 999/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2016,
sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně
hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s
veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu
přes svůj pozemek.
Jelikož je rozhodnutí o zřízení práva cesty rozhodnutím konstitutivním,
upravuje v rámci tohoto řízení hmotné právo podmínky pro vznik, změnu či
zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v
hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou
přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na
úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně
nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn.
22 Cdo 2595/2008); dovolací soud by pak úvahy soudů rozhodujících v nalézacím
řízení mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1344/2012). Judikaturu
týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. lze
přiměřeně (tam, kde o. z. nemá obsahově odlišnou úpravu) použít i při zřizování
nezbytné cesty podle o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna
2016, sp. zn. 22 Cdo 4242/2015).
V dané věci není sporu o tom, že rekreační objekt žalobců postrádá spojení s
veřejnou cestou; je tak splněna základní podmínka pro zřízení práva nezbytné
cesty.
„Při zřizování nezbytné cesty je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo
omezeno co možno nejméně“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu,
je třeba vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně
obtěžující; je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z
hlediska požadavku minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka
zatěžovaného pozemku nebylo vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného
vlastníka. Zákon nestanoví výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta
je méně zatěžující a tudíž přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru
části pozemku, která má sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání
zatěžovaného pozemku i stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho
vlastníka. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním kritériem, při
existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být volena ta,
která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi. Po zvážení těchto i
dalších okolností je na úvaze soudu v nalézacím řízení, aby určil
nejpřiměřenější variantu vedení cesty; jeho úvahu by dovolací soud mohl
přezkoumat jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. 22 Cdo 1897/2004,
publikovaného pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyplývá,
že podmínka, že přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, není splněna,
nabízí-li vlastník přilehlého pozemku, který má sloužit jako cesta, jeho
odprodej vlastníkovi stavby anebo zřízení věcného břemene cesty za obecnou
(tržní) cenu.
Žalobci namítají, že žalovanou navrhovaný způsob zřízení cesty na pozemku p. č.
2805, jehož část nabídla žalovaná k odkoupení, je nepřiměřeně nákladný. Podle
odborného posudku, zpracovaného společností ABL expert spol. s r. o. by se
náklady na zřízení takového přístupu pohybovaly v rozmezí 557 500 – 768 500 Kč.
Ze znaleckého posudku Josefa Slavíčka však vyplynulo, že odhadované náklady na
zřízení nezbytné cesty přes pozemek p. č. 2805 jsou 225 000 – 250 000 Kč. Tato
částka odpovídá výši jednorázové úplaty, kterou uložil soud prvního stupně
zaplatit žalobcům jako náhradu za zřízení nezbytné cesty přes pozemek p. č.
2802. Odvolací soud tedy dospěl ke správnému právnímu názoru, že je možné
přístup ke stavbě žalobců zřídit jiným způsobem, tedy nabízeným odkoupením
části parcely p. č. 2805 od žalované a vybudování příjezdové cesty na této
části pozemku. Jedná se o způsob, kdy budou minimalizovány zásahy do
vlastnického práva žalované. I v případě, že náklady na zřízení přístupu budou
vyšší, jde o konečné řešení sporu mezi účastníky. Tato úvaha není dle
dovolacího soudu zjevně nepřiměřená a z výše uvedeného se podává, že rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Neobstojí rovněž námitka žalobců, že pozemková parcela žalované p. č. 2802
netvoří uzavřený prostor ve smyslu ustanovení § 1032 odst. 2 o. z. Odvolací
soud konstatoval, že jde o prostor u obytného domu, který je uzavřen oplocením
před vstupem cizích osob [těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a
není oprávněn je přezkoumávat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března
2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013)]. Dle ustálené rozhodovací praxe nemůže soud
věcné břemeno nezbytné cesty zřídit přes takový prostor, tvořící uzavřený celek
s budovou, jelikož by tím došlo k významnému zásahu do soukromí a vlastnického
práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo
1274/2003).
Důvodnými nejsou ani námitky žalobců, že vydrželi právo odpovídající věcnému
břemeni. Ti poukazují na skutečnost, že průjezd přes pozemek p. č. 2802 byl po
desetiletí využíván k přístupu k rekreačnímu objektu v jejich vlastnictví. V
rozsudku ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, Nejvyšší soud
dovodil, že pokud se žalobce domáhá zřízení věcného břemene a nikoli určení
existence věcného břemene, nemá soud důvod, aby se zabýval otázkou, zda žalobce
nabyl věcné břemeno vydržením. Pokud by totiž mělo žalobci právo odpovídající
věcnému břemeni náležet z titulu vydržení, musel by žalovat na určení existence
práva – věcného břemene, nikoliv na zřízení věcného břemene. Jestliže žalobci
požadovali zřízení věcného břemene (práva nezbytné cesty), není nutné se v
posuzované věci zabývat otázkou, zda právo odpovídající věcnému břemeni
vydrželi. Ze stejného důvodu nejsou důvodnými námitky odkazující na provedené
dokazování (místní šetření či výslechy svědků), z nichž plyne, že předmětný
průjezd pozemky byl žalobci využíván. Tyto skutečnosti nejsou relevantními pro
úvahu soudu, zda má být zřízeno právo nezbytné cesty přes předmětný pozemek ve
vlastnictví žalované.
Námitka žalobců, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, není
opodstatněná. Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu