22 Cdo 1432/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. E. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V.
K., zastoupenému advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního
soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 151/2006, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. listopadu 2006, č.
j. 22 Co 2635/2006-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
Podle čl. II. bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c
odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 30. listopadu
2006, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o. s. ř.“) a § 243c odst. 2
občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody,
pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být
dovolací řízení zastaveno.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 30. listopadu 2006, č. j. 22 Co 2635/2006-93, potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) ze dne
11. září 2006, č. j. 6 C 151/2006-62, jímž byla zamítnuta žaloba, aby „soud ve
prospěch vlastníka stavby č. p. 42 na pozemku st. p. č. 85/1 v. k. ú. R. nad
V., obec R. nad V. zřídil věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy po
pozemku parcela č. 1170 v k. ú. R. nad V., obec R. nad V. v té jeho části, jak
je zakreslena pod písmenem b) v geometrickém plánu č. 190-183/2005, vyhotoveném
geodetickou kanceláří H. &. Co. s.r.o. ze dne 12. 10. 2005, a to za náhradu
3.000,- Kč“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud rozhodl také o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je vlastnicí
domu č. p. 42 na pozemku st. p. č. 85/1 a vedlejšího pozemku parc. č. 1171 –
ostatní plocha. Na tomto pozemku se nachází dřevěná kolna a přístřešek zřízené
bez stavebního povolení, které žalobkyně využívá k uskladnění uhlí a dřeva. Dům
je určen k trvalému bydlení a bydlí v něm matka žalobkyně. S tímto pozemkem
sousedí na východní straně pozemek parc. č. 1170 – ostatní plocha, který je ve
vlastnictví žalovaného, stejně jako pozemek parc. 1172/1, který hraničí s
pozemkem žalobkyně parc. č. 1171 z jižní strany. Pozemky žalovaného jsou podle
územního rozhodnutí z roku 2005 určeny k zastavění – žalovaný hodlá na pozemku
parc. č. 1170 postavit rodinný dům a na pozemku parc. č. 1172/1 dvougaráž. Pozemky žalobkyně a pozemek žalovaného parc. č. 1170 navazují na severní
straně na obecní komunikaci parc. č. 1140/1 – tvz. dolní komunikaci. Příjezd k
pozemku st. parc. č. 85/1 (a parc. č. 1171) z dolní komunikace má žalobkyně
zajištěn osobním automobilem. Byť se na komunikaci nachází opěrná zídka, v
nejužším místě nad zídkou je průjezd umožněn v šíři 2,6 m. Vzhledem ke kvalitě
zídky není průjezd nákladními automobily možný. Na jižní straně hraničí pozemky
žalovaného parc. č. 1170 a č. 1172/1 rovněž s obecní komunikací parc. č. 1140/1, s tzv. horní komunikací. Žalobkyně dosud užívala k dovozu tuhých paliv
do kolny a přístřešku volný pozemek parc. č. 1170 a podle předloženého
geometrického plánu domáhá se zřízení věcného břemene cesty po tomto pozemku v
délce 12,99 m a šíři 3 m. Dvougaráže na pozemku parc. č. 1172/1 mají mít vrata
směrovaná na horní komunikaci a v prostoru navrhované cesty na pozemku parc. č. 1170 má být chodník a zahrada. Navrhovaná cesta by vyžadovala také zřízení
brány v plotu, který má oddělovat pozemek žalobce parc. č. 1170 a pozemek
žalobkyně parc. č. 1171. Nic však nebrání tomu, aby paliva byla z nákladního
automobilu vyložena na rampu na dolní komunikaci a odtud běžným způsobem
uložena do určených prostor na parc. 1171. Shodně se soudem prvního stupně
odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně má přístup ke stavbě domu č. p. 42
zajištěn a není tak splněn předpoklad pro zřízení nezbytné cesty ke stavbě ve
smyslu § 151o odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely
provedené zákonem č. 367/2000 Sb. (dále „obč. zák.“). Žalobkyně si nemůže
„vybrat“ jednu ze dvou variant, resp. vybrat si tu, která je pro ni
„výhodnější“, ale která by znamenala neúměrný zásah do vlastnického práva
vlastníka sousedního pozemku. Odvolací soud také připomněl, že žalobkyně se
domáhala u soudu zřízení věcného břemene cesty k témuž domu po pozemku parc. č. 1172/1, tehdy náležejícímu obci R. nad V., když tvrdila, že užívá cestu právě
přes uvedený pozemek. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze
dne 10. 5. 2004, č. j. 6 C 216/2003-73, který nabyl právní moci 4. 6. 2004, s
odůvodněním, že žalobkyně má zajištěn přístup k domu z tzv. dolní komunikace, a
obec se bránila i tím, že žalobkyně v průběhu řízení prodala pozemek parc. č. 1155, zahradu, který dělil od pozemku st. par. č.
85/1 jen klín pozemku parc. č. 1140/1 (dolní komunikace). I když odvolací soud uvedl, že úvaha soudu
prvního stupně o „technickém“ řešení zásobování tuhými palivy se vymykala
právnímu posouzení věci, považoval za nepochybné, že náklady s ním spojené
nemohou být tak vysoké, aby převýšily případnou újmu vzniklou zřízením
navrhované cesty. Ze žádného právního předpisu nevyplývá, že by obecně každý
vlastník domu sloužícího k bydlení měl právo na zajištění příjezdu
bezprostředně ke stavbě pro vozidla záchranky a hasičů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Aniž by vymezila
jeho přípustnost, podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnila dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Zpochybnila
správnost skutkového zjištění, že má zajištěn příjezd ke své stavbě osobním
automobilem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení
otázek „míry přípustnosti omezení vlastnického práva vlastníka pozemku ve
prospěch vlastníka budovy prostřednictvím zřízení věcného břemene dle § 151o
odst. 3 OZ“ a „jak široce lze pojímat zákonný termín „přístup k budově“, zda
toto právo zahrnuje pouze pěší přístup nebo lze vztáhnout i na zajištění
příjezdu pro vozidla, včetně vozidel záchranky, hasičů a vozidla zásobující
budovu pevnými palivy“.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro
řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení,
toliko z dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení, z nichž vyplývá, že žalobkyně má ke své stavbě zajištěn
příjezd osobním automobilem.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V dané věci dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že má dostatečně
zajištěn přístup ke stavbě, která se nachází v jejím vlastnictví.
Ze stávající literatury a judikatury Nejvyššího soudu týkající se zřízení práva
nezbytné cesty vyplývá, že „zřízení nezbytné cesty představuje vážný zásah do
práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat výhodu, kterou cesta
poskytuje,
s újmou, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti.
Soud musí zajistit, aby bylo možno stavbu řádně užívat, především však musí
dbát, aby vlastník pozemku byl omezen co nejméně. Proto může zřídit cestu jen v
rozsahu zajišťujícím objektivně řádné užívání, byť i nepůjde o užívání
komfortní“ (Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009, s. 1052, a rovněž rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 2008, sp. zn.
22 Cdo 2654/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu
www.nsoud.cz). „Věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze
zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné
komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké
v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku
přilehlého pozemku“ (rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo
1897/2004, uveřejněný pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2006). „Skutečnost, že přístup zřízený přes cizí pozemek na základě
práva odpovídajícího věcnému břemeni by byl pro žalobce pohodlnější, resp.
výhodnější, nebo že by se obešel bez stavebních úprav, není významná“ (rozsudek
Nejvyššího soudu ze 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, uveřejněný pod č. 4 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007). Nejvyšší soud uvedl také
v rozsudku z 23. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2667/2004, publikovaném pod C 3414
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, že právo cesty
sestává jak z práva přes pozemek procházet, tak přes něj projíždět. Není však
vyloučeno, aby bylo výjimečně zřízeno jen věcné břemeno spočívající v právu
chůze. O takový případ jde, když by vlastník zatíženého pozemku měl zajištěn
příjezd motorovými vozidly až k hranici zatíženého pozemku, přičemž krátká
několikametrová vzdálenost ke vchodu do domu by nevybočila z obvyklé
vzdálenosti staveb od místa příjezdu k nim.
Z toho je zřejmé, že věcné břemeno spočívající v právu nezbytné cesty slouží k
zajištění řádného užívání stavby, přičemž posouzení této otázky je určující pro
řešení konfliktu mezi vlastnickými právy vlastníků stavby a přilehlého pozemku,
a to i s ohledem na případné stanovení rozsahu věcného břemene. Právní
posouzení odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že přístup žalobkyně ke
stavbě v jejím vlastnictví lze zajistit i jinak, je v souladu s uvedenou
judikaturou. Přístup z tzv. dolní veřejné komunikace umožňuje i příjezd osobním
automobilem. Jestliže tato komunikace přiléhá k pozemkům žalobkyně, resp. k
pozemku, na kterém se nachází kolna a přístřešek pro uskladnění tuhých paliv,
pak lze po žalobkyni požadovat, aby si zajistila vyložení paliva za opěrnou
zídku komunikace a odtud jeho transport do kolny a přístřešku. Tato varianta
včetně její nákladnosti nepřesahuje újmu, která by vznikla žalovanému zřízením
cesty přes jeho pozemek. Skutečnosti, že žalobkyně předmětnou část pozemku
žalovaného dosud užívala, že je to pro ni pohodlnější a výhodnější a že zde
dosud nebylo započato se stavbou žalovaného, nejsou pro právní posouzení věci
významné. I bez zřízení věcného břemene cesty je žalobce jako vlastník
nemovitosti (pozemku) povinen podle § 22 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., o
požární ochraně, umožnit vstup na nemovitost k provedení opatření nutných ke
zdolání požáru nebo k zamezení jeho šíření, popřípadě jiných záchranných prací,
zejména vyklidit nebo strpět vyklizení pozemku, odstranit nebo strpět
odstranění staveb, jejich částí nebo porostů. Také příjezd vozidla záchranné
služby až k opěrné zídce tzv. dolní komunikace je přiměřený.
Žalobkyně dále výslovně napadla výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu
srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp.
zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2003).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu