Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 722/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2001 v senátě složeném z předsedy
JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Evy Zarembové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.-s., spol. s r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2000, sp. zn. 10 Ca 237/2000, takto: Návrh se odmítá.
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. září 2000 (10 Ca 237/2000-19) a svůj návrh odůvodnila tím, že podle jejího přesvědčení se soud ve svém rozhodování nevypořádal dostatečně se všemi provedenými důkazy, jejich hodnocení je v rozporu se zásadou logického dovozování a s ohledem na to mu lze vytýkat i nedostatek nestrannosti. Takovým postupem se cítí dotčena na právech zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto rozhodnutí jak obecného soudu, tak Finančního úřadu v Českých Budějovicích, který zamítl její odvolání proti doměření daně z příjmů právnických osob částkou 216.890,- Kč, nepovažuje za správné.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona].
Z obsahu ústavní stížnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo zjištěno, že tento soud přezkoumal napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2000 (5200/120/1999) v souladu s § 249 odst. 2 občanského soudního řádu. V jeho rozhodnutí, hodnocení zákonnosti postupu označeného úřadu, výkladu a aplikaci § 24 odst. 1 zákonu o dani z příjmů (zák. č.
586/1992 Sb., v platném znění pro rok 1995), zásah do práv, jichž se stěžovatelka v návrhu dovolává, shledán nebyl. V rozsudku se vypořádal s námitkami stěžovatelky uplatněnými v žalobě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč, stejně jako Finanční úřad v Českých Budějovicích, dospěl k závěru, že plátce daně neprokázal, že jeho výdaje splňují charakteristiku stanovenou § 24 odst. 1 zákona o dani z příjmů, ve znění platném pro rok 1995. S ohledem na výše uvedené byl návrh, jako zjevně neopodstatněný, odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 8. února 2001