Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem, sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2024 č. j. 25 Co 183/2024-87, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s proti němu vedeným trestním stíháním skončeným zproštěním obžaloby. Konkrétně měla spočívat v nákladech na právní zastoupení a v opotřebení jeho vlastního vozidla. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") jeho žalobě v části vyhověl a částečně ji zamítl. Amortizace vozidla daná paušálními částkami má odpovídat opotřebení vozidla, které jednotlivými cestami jeho majiteli vzniká. Opotřebení vozidla představuje skutečnou škodu na majetku stěžovatele jako majitele vozidla, která mu vznikla v souvislosti s trestním stíháním. Obvodní soud naopak neshledal důvod pro navýšení odměny za převzetí právního zastoupení, a to ani vzhledem k tvrzené obsáhlosti spisu. V této části žalobu zamítl.
3. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil v jeho vyhovující části tak, že žalobu na zaplacení 8 560,76 Kč zamítl. Skutečnou škodou se rozumí zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí, které vyžaduje vynaložení majetkových hodnot k uvedení věci do předešlého stavu. Je jí tak míněn negativní zásah do existujícího majetkového stavu poškozeného; důvodem může být též poškození věci vedoucí ke snížení její hodnoty. Podle § 30 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, pokud účastník s předchozím souhlasem soudu použil vlastního motorového vozidla, poskytne se mu náhrada podle zvláštního právního předpisu. Aby stěžovateli vznikl nárok na náhradu dle předpisů určených pro pracovněprávní vztahy, musel by si vyžádat předchozí souhlas soudu s uskutečněním cest soukromým vozidlem. Bez tohoto souhlasu nelze pracovněprávní předpisy použít, a to ani na základě analogie. Souhlas soudu zde nahrazuje rozhodnutí zaměstnavatele. Navíc, skutečnou škodou je rozdíl mezi opotřebením vozidla, ke kterému by nedošlo, nebýt škodné události. V daném případě stěžovatelem taková konkrétní újma nebyla tvrzena, natož aby byla prokázána.
4. Podle stěžovatele není výklad možnosti odpočtu náhrady za opotřebení osobního vozidla stěžovatele v souvislosti s nárokem na náhradu újmy z titulu práva na odškodnění dle zák. č. 82/1998 Sb. ústavně konformní. Považuje za nelogický závěr, že náhrada za opotřebení vozidla stanovená prováděcími předpisy k zákonu č. 262/2006 Sb., zákoník práce, je pouhou amortizací, jež má charakter položky v účetnictví, aniž by bylo vzato v úvahu skutečné opotřebování vozidla jeho používáním. Provozováním vozidla dochází ke skutečnému snižování jeho hodnoty, resp. ke vzniku nákladů nutných na jeho údržbu. Prováděcí předpisy zákoníku práce upravující sazbu základní náhrady za používání motorových vozidel představují paušalizovanou výši uvedených nákladů v daném čase, obdobně jako průměrnou cenu pohonných hmot. Prováděcí předpisy zákoníku práce se zcela běžně používají analogicky, i pokud nejde o pracovněprávní vztahy. Jsou tak hrazeny i náklady řízení přiznávané advokátům v trestních i civilních věcech, aniž by museli prokazovat skutečnou výši opotřebení jejich vozidla cestou vykonanou v rámci poskytování právních služeb. Na tom nic nemění ani to, že použití vozidla je možné pouze s předchozím souhlasem soudu, neboť jde o podmínku pouze u náhrady svědečného. Tím, že stěžovateli byla přiznána náhrada za spotřebované palivo, navíc soud akceptoval použití vozidla. Obdobnou problematikou se ostatně již Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. II. US 795/16 (N 68/85 SbNU 183), kdy stanovil potřebu reagovat na morální opotřebení vozidla ve prospěch poškozeného.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
7. V právě posuzované věci jde o spor o zaplacení částky, která svou výší nepřesahuje hranici bagatelnosti (8 560,76 Kč). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Stejně tak ústavněprávní relevance může být dána vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 , bod 33, nebo usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nálezy ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24 , bod 31, nebo ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20
(N 72/105 SbNU 260), bod 25].
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem ani nenaznačil žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývala zvýšená intenzita dopadů rozhodnutí na jeho osobu. Stěžovatel ani neuvedl nic, co by naplňovalo výše popsané kvalitativní hledisko. Jeho argumentace se pohybuje převážně v mezích podústavního práva. Na výše uvedeném nic nemění ani nález sp. zn.
II. US 795/16, který se navíc týkal skutkově zcela odlišné věci (náhrady škody při poškození vozidla). Z napadeného rozhodnutí přitom bez dalšího nevyplývají okolnosti, jež by mohly vést k porušení ústavně chráněných práv stěžovatele. Lze tak shrnout, že Ústavní soud neshledal v právě posuzované věci okolnosti, pro které by byl dán ústavněprávní přesah i přes její bagatelnost.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud upozorňuje, že městský soud své rozhodnutí nezaložil pouze na definici skutečné škody, pod kterou stěžovatelem tvrzenou újmu nepodřadil, ale i na absenci prokázání skutečné škody a nedostatku předchozího souhlasu soudu s použitím osobního vozidla. Nezbytnost předchozího souhlasu přitom dovodil z právních předpisů použitelných ve vztahu k účastníkovi. Nemůže tak obstát argumentace, že soud použití vozidla akceptoval (pro účely naplnění výše uvedené podmínky) přiznáním náhrady za spotřebované palivo, neboť z povahy věci nešlo o souhlas předcházející užití vozidla.
10. Tím samozřejmě nejsou omezeny možnosti užití analogie, možnost použití § 136 občanského soudního řádu nebo § 2955 občanského zákoníku, nikdo snad nezpochybňuje, že k újmě na motorovém vozidle vykonanými cestami v důsledku nezákonného stíhání došlo.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu