Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. I. L., JUDr. Kateřinou Čapkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 4, Na Strži 40/1683, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011 č. j. 27 Co 97/2011-75 a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 18. 10. 2010 č. j. 4C 89/2010-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, usnesením ze dne 18. 10. 2010 č. j. 4C 89/2010-53 Okresní soud v Benešově zastavil řízení o zaplacení částky 4.483,- Kč s příslušenstvím s tím, že stěžovatelka dlužnou částku po podání žaloby zaplatila a vedlejší účastník (Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 2156) vzal následně svoji žalobu zpět. Uvedeným usnesením Okresní soud v Benešově současně stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 8.280,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2011 č. j. 27 Co 97/2011-75 rozhodnutí soudu prvního stupně ve stěžovatelkou napadeném výroku III. o náhradě nákladů řízení potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje s uloženou povinností náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku nesouhlas. Uvádí, že v průběhu let 2007-2009 nebyla na neuhrazení nákladů za provoz společných prostor v domě, v němž má byt v osobním vlastnictví, upozorněna. Závěr nalézacího soudu, že je povinna náklady řízení uhradit, neboť žaloba byla podána důvodně a vedlejší účastník vzal žalobu zpět, poněvadž stěžovatelka dlužnou částku zaplatila, se podle stěžovatelky nezakládá na pravdě a soud porušil zákon, neboť nezkoumal, jaká osoba se skrývá za vedlejším účastníkem a zda tato má procesní způsobilost. Předložené jí vyúčtování jako jediný doklad a důkaz o dlužné částce považuje stěžovatelka za zcela vadné a v rozporu s právními předpisy. Odvolací soud se těmito jejími námitkami nezabýval a jako důkaz proti stěžovatelce uvedl, že druhý den po soudním jednání zálohu ve výši 5.173,- Kč zaplatila, tj. i s náklady na provoz společných prostor dopředu. Odvolací soud se tak svým rozhodnutím dopustil nezákonnosti a hrubého porušení stávající právní úpravy. Napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo tak zasaženo do stěžovatelčiných základních práv a stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadené rozhodnutí bylo náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněno a zda zjevně není výsledkem libovůle ze strany soudu.
6. Argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do jejích základních práv, jichž se dovolává. Obecné soudy při posuzování dané věci vycházely ze skutkového zjištění, že stěžovatelka dlužnou částku zaplatila a tím uznala i její existenci. Nezabývaly se tedy již pozdějšími tvrzeními stěžovatelky stran neopodstatněnosti žalované částky, její výší a zda její zaplacení bylo vyžadováno oprávněným subjektem. V návaznosti na tento skutkový stav pak obecné soudy rozhodovaly pouze o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud v této souvislosti dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů jsou s ohledem na učiněná skutková zjištění dostatečným, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a proto postačí na obsah jejich odůvodnění pouze odkázat.
7. K tomu lze jen dodat, že se nadto jedná o tzv. bagatelní věc, která zpravidla pro svou výši není schopna dosáhnout úrovně porušení základních práv a svobod. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi (viz např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 602/05
,
sp. zn. III. ÚS 748/07
,
sp. zn. I. ÚS 931/08
,
sp. zn. IV. ÚS 697/09
a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal v této souvislosti opakovaně najevo, že v takových případech (s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí) je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2011
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu