Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kašíkové, zastoupené Mgr. Markem Uhlířem, advokátem, sídlem Rooseveltova 564/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 21 Co 171/2024-270 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2024 č. j. 18 C 238/2023-214, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Davida Svídy, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásadnímu zásahu do jejích základních práv uvedených v čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 18 C 238/2023 se podává, že uvedený soud napadeným usnesením zamítl žalobu (z rušené držby), kterou se stěžovatelka domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zdržet se dalšího vypuzení její osoby z držby práva užívat pozemek parc. č. X1, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. X2, a pozemek parc. č. X3, obou v katastrálním území I., (dále jen "předmětné nemovitosti") a aby mu byla uložena povinnost strpět její přístup a užívání předmětných nemovitostí, a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 21 780 Kč.
3. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatelka jako partnerka Ing. Slavomíra Svídy, otce vedlejšího účastníka, předmětné nemovitosti užívala na základě souhlasu jmenovaného od roku 2004, a užívala je i po jejich rozchodu, a že dne 29. 8. 2023 jí vedlejší účastník jako jejich současný vlastník zamezil přístup, když bez jejího vědomí vyměnil zámky. K obraně vedlejšího účastníka, že šlo o nepravou držbu (§ 1007 odst. 1 zákona č. 89/2019 Sb., občanský zákoník), uvedl, že jmenovaný přenechal předmětné nemovitosti k užívání stěžovatelce bezplatně, bez sjednání doby, po kterou je měla užívat, a také bez sjednaného účelu, a že šlo tudíž o výprosu (§ 2189 občanského zákoníku). V takovém případě mohl po stěžovatelce požadovat vyklizení předmětných nemovitostí kdykoliv (§ 2190 odst. 1 občanského zákoníku). Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že tak učinil již v souvislosti s ukončením jejich partnerského soužití v roce 2019, byť jmenovaný projevil svou vůli hrubým a nevhodným způsobem. Minimálně od tohoto roku nejde o pravou držbu. Ke stěžovatelčině argumentaci kupní smlouvou z roku 2007 uvedl, že tato nenabyla účinnosti, neboť nebyla vložena do katastru nemovitostí, a stěžovatelka se tak vlastníkem předmětných nemovitostí nestala. Odmítl i stěžovatelčino tvrzení, že byla uzavřena (mohla být uzavřena) platně dohoda o jejich užívání do doby umožnění užívání domu v L. Ing. Slavomírem Svídou, navíc proti jmenovanému byla podána žaloba o vyklizení a ten nyní bydlí v domě v I.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech odvolacího řízení 6 534 Kč. Právní posouzení důvodu užívání předmětných nemovitostí stěžovatelkou jako výprosy označil za správné a dodal, že tomu nebrání ani skutečnost, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") výprosu výslovně neupravoval, s tím, že pro ukončení užívání postačuje jeho odvolání vlastníkem.
Další důvod, proč nemůže být žalobě vyhověno, podle krajského soudu spočívá v tom, že se stěžovatelka domáhá ochrany držby práva bydlení, vzniklého na základě partnerského vztahu s předchozím vlastníkem, tedy práva osobního, odvozeného od rodině-právního vztahu, a takové právo není způsobilým předmětem držby, protože je nelze přenést na jiného (§ 988 odst. 1 občanského zákoníku a contrario). Prostředkem ochrany tak zde nemůže být posesorní, nýbrž petitorní žaloba.
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly vzájemné jednání mezi stranami a nepoctivé, dobrým mravům odporující chování vedlejšího účastníka a jeho otce, v důsledku čehož neposkytly ochranu jejím soukromým právům a oprávněným zájmům zaručeným Listinou. Konkrétně jim vytýká, že za důvod užívání předmětných nemovitostí označily výprosu. Má za to, že jde o smlouvu inominátní, protože zákon č. 40/1964 Sb. výprosu jako smluvní typ neupravoval, navíc nejsou splněny pojmové znaky výprosy, neboť je specifikován účel jejího uzavření, tj. užívání předmětných nemovitostí pro bytovou potřebu. Nešlo ani o bezúplatnou smlouvu, byť úplata neměla peněžitou, ale naturální formu v podobě údržby, úpravy a správy předmětných nemovitostí. Sjednána byla i doba užívání, tedy než se stane jejich vlastnicí na základě kupní smlouvy z roku 2007. Tato smlouva nebyla zapsána do katastru nemovitostí na naléhání Ing. Slavomíra Svídy, který tak chtěl učinit až po skončení jím vedeného sporu o vypořádání společného jmění manželů. Současně stěžovatelka argumentuje, že důvodem užívání předmětných nemovitostí byla kupní smlouva samotná, a že vzhledem k tomu, že je užívala již před uzavřením kupní smlouvy, k jejich předání do užívání došlo fiktivní tradicí.
6. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že vedlejší účastník a jeho otec jednali s nepoctivým záměrem nejen ve vztahu k ní, ale i vůči orgánům veřejné moci, kterým uváděli nepravdivé informace, a že soudu předložili účelově pořízené fotografie, nezachycující skutečný stav předmětných nemovitostí v době užívání její osobou. Namítá, že nebyl vyslechnut vedlejší účastník a že jí nebylo umožněno vyjádřit se k informacím uváděným jeho otcem a vyvrátit jeho nepravdivou výpověď. Obecné soudy podle ní posoudily nesprávně, v rozporu s principem spravedlnosti jednání stran, nebraly v potaz a nešetřily její základní právo na nedotknutelnost obydlí v co největší míře. Odmítá, že by ji v minulosti Ing. Slavomír Svída vyzval, aby v nějaké lhůtě předmětné nemovitosti vyklidila, nepodal žalobu ani její užívací právo neukončil, vedlejší účastník podal žalobu na vyklizení ex post. Do incidentu s vedlejším účastníkem probíhalo bezproblémově, a ona tak neměla možnost na danou situaci připravit.
7. Upozorňuje na šikanózní jednání vedlejšího účastníka a jeho otce vůči ní, jejich vulgární a násilné chování, jakož i na to, že některé její věci se našly rozházené či dokonce zničené v domě v I., některé v domě v L., k některým osobním věcem a jejím zvířatům jí nebyl umožněn přístup. Jejich postup označuje za psychické trýznění.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že obecné soudy zamítly stěžovatelčinu žalobu, když šlo v jejím případě o nepravou držbu na základě výprosy, která nepožívá proti vlastníkovi ochrany (§ 1007 odst. 1 a § 993 občanského zákoníku). Žaloba by však nebyla podle krajského soudu úspěšná ani v případě, kdyby se užívací právo odvíjelo od partnerského vztahu s předchozím vlastníkem, když takové právo není způsobilé být předmětem držby, neboť je nelze převést na jiného (§ 988 odst. 1 občanského zákoníku).
11. Otázkou, zda právním důvodem užívání předmětných nemovitostí byla smlouva o výprose, se obecné soudy v daném soudním řízení zabývaly, přičemž se dostatečně vypořádaly se stěžovatelčinou námitkou, že nemůže jít o výprosu (opírající se to, že právní vztah vznikl ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. a že se o předmětné nemovitosti starala), jakož i s tvrzeními, že je užívala na základě kupní smlouvy uzavřené s Ing. Slavomírem Svídou a že tak činila na základě dohody, podle které jmenovaný bude užívat dům v L.
12. Na daném právním posouzení neshledává Ústavní soud ničeho neústavního a dodává, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 26 Cdo 1588/2020 připustil možnost vzniku výprosy, byť nebyla výslovně zákonem č. 40/1964 Sb. upravena, případně podle něho mohla být věc užívána jako společenská úsluha. Ta však právní vztah nepředstavuje, a žádná práva tak stěžovatelce zakládat nemůže. Argumentuje-li stěžovatelka, že předmětné nemovitosti spravovala, tato skutečnost není pro kvalifikaci daného právního vztahu podstatná, neboť i výprosník je povinen o věc pečovat a také nést obvyklé náklady, přičemž odpovídá za případnou škodu způsobenou porušením svých povinností (viz ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520), ASPI, § 2189 a 2191).
13. Ke stěžovatelčiným tvrzením ohledně právních důvodů užívání předmětných nemovitostí a ohledně ukončení jejich užívání vedlejším účastníkem, resp. Ing. Slavomírem Svídou městský soud provedl v dostatečném rozsahu dokazování a jeho skutkové závěry, shrnuté v bodech 50 a 51 napadeného rozsudku, nelze hodnotit jako "extrémní" ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Jestliže za daného zjištěného skutkového stavu dospěly obecné soudy k závěru, že v případě stěžovatelky jde pouze o nepravou držbu, když usilovala o to proměnit v trvalé právo, co jí bylo poskytnuto výprosou (§ 993 a 1007 občanského zákoníku), jde o závěry, které nepředstavují žádnou kvalifikovanou vadu při výkladu právní úpravy.
14. Krajský soud posuzoval nároky stěžovatelky i pro případ, že by jí tvrzené právo užívání předmětných nemovitostí bylo právem osobním, odvozeným od rodinně právního vztahu. Takové právo stěžovatelka nemůže převést na jiného; není proto způsobilým předmětem držby, a ta se tudíž nemůže domáhat ochrany svých práv posesorní žalobou, nýbrž žalobou petitorní (§ 988 odst. 2 občanského zákoníku). Odborná literatura pod pojmem, resp. slovním spojením "lze převést na jiného", obsaženým v § 988 odst. 1 občanského zákoníku, rozumí, že předmětem držby mohou být všechna práva, která mohou být předmětem právního obchodování, tj. půjde o práva spadající do kategorie res commercium [ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., a kol.: Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474) Wolters Kluwer, ASPI, nebo Spáčil, J., a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 85-86].
15. Za této situace se závěry krajského soudu, že s takovým právem nelze dále (ve výše uvedeném smyslu) nakládat, a tudíž není způsobilé být předmětem držby, a potažmo ani ochrany prostřednictvím žaloby z rušené držby, Ústavnímu soudu nejeví jako nepřiměřené (a z hlediska ústavnosti "neudržitelné"). Z toho dále plyne, jak již uvedl krajský soud, že nebyla-li právním důvodem užívání předmětných nemovitostí výprosa, ale osobní právo, stěžovatelka zvolila k jeho ochraně svých práv procesní prostředek, který k tomu nebyl určen.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu