Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ARC-Heating s. r. o., sídlem Domažlická 1276/171, Plzeň, zastoupené Mgr. Tomášem Zárazem, advokátem, sídlem U Radbuzy 429/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. ledna 2025 č. j. 8 Afs 245/2024-29 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. července 2024 č. j. 30 Af 48/2018-104, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Odvolacího finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo podle čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 21. 12. 2017 byla stěžovatelce dodatečným platebním výměrem doměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 nižší o částku 1 200 000 Kč a současně stěžovatelce vznikla zákonná povinnost uhradit penále ve výši 12 000 Kč. Vedlejší účastník odvolání stěžovatelky rozhodnutím ze dne 9. 8. 2018 zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně.
3. Stěžovatelka se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2021 č. j. 30 Af 48/2018-53 shledal žalobu částečně důvodnou (v části unesení důkazního břemene a prokázání uskutečnění reklamního plnění) a rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník neuznal žádné uplatněné náklady, tedy 1 200 000 Kč, byť zároveň nedospěl k jednoznačnému závěru, že žádné stěžovatelkou tvrzené reklamní plnění nebylo v roce 2012 realizováno. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti vedlejšího účastníka a rozsudkem ze dne 18. 1. 2023 č. j. 8 Afs 152/2021-47 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stěžovatelka námitkou uplatněnou v žalobě mířila pouze na unesení důkazního břemene a nedomáhala se přiznání částečných, či esenciálních nákladů.
4. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatelky zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka blanketní kasační stížnost u krajského soudu dne 5. 11. 2024, kterou krajský soud podle § 106 odst. 4 s. ř. s. předal Nejvyššímu správnímu soudu dne 13. 11. 2024. Usnesením ze dne 22. 11. 2024 vyzval Nejvyšší správní soud stěžovatelku k doplnění kasační stížnosti ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení a vyzval ji také k zaplacení soudního poplatku za podání kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jejímu advokátovi. Stěžovatelce bylo usnesení doručeno 25. 11. 2024.
5. Stěžovatelka dne 2. 12. 2024 předložila Nejvyššímu správnímu soudu plnou moc udělenou Mgr. Zárazovi a dne 5. 12. 2024 zaplatila soudní poplatek. Doplnění kasační stížnosti stěžovatelka zaslala krajskému soudu dne 23. 12. 2024. Krajský soud jej následně přeposlal 3. 1. 2025 Nejvyššímu správnímu soudu, jemuž bylo doplnění doručeno téhož dne. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl podle § 37 odst. 5 ve spojení s § 120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatelka kasační stížnost v jednoměsíční lhůtě určené podle § 106 odst. 3 s. ř. s. nedoplnila. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu není rozhodné, který den stěžovatelka doplnění kasační stížnosti zaslala krajskému soudu, ale až který den jej krajský soud odeslal Nejvyššímu správnímu soudu.
6. Stěžovatelka namítá, že požadavky krajského soudu na důkazní povinnost k prokázání veškerého reklamního plnění do detailního rozsahu jsou natolik striktní, že ve svém konečném důsledku se jedná i s ohledem na časový odstup o požadavky fakticky nemožné, odporující aktuální judikatuře. Stěžovatelce, která neměla důvod mít jakékoli pochybnosti o obdrženém reklamním plnění v čase, kdy byla odvysílána (sama část odvysílané reklamy viděla a měla zpětné ohlasy od svých zákazníků) je nyní zpětně kladeno k tíži, že není schopna prokázat veškeré plnění ve formě digitálního vysílání reklamy na veřejných místech.
7. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud pochybil tím, že podání stěžovatelky nazvané "Doplnění kasační stížnosti" doručené krajskému soudu dne 23. 12. 2024 (lhůta na doplnění kasační stížnosti končila 27. 12. 2024) nepostoupil obratem, resp. bez zbytečného odkladu, Nejvyššímu správnímu soudu. Podání zaslal krajský soud Nejvyššímu správnímu soudu až dne 3. 1. 2025 (tedy po 11 dnech), čímž stěžovatelce uplynula lhůta ke včasnému odůvodnění kasační stížnosti. Pokud by krajský soud podání postoupil dne 23. 12. 2024, 24. 12. 2024 nebo 27. 12. 2024, lhůta by byla zachována. Stěžovatelka namítá, že v posuzované věci existují důvody pro prominutí zmeškání lhůty, když s ohledem na okolnosti termínu a adresáta podání "Doplnění kasační stížnosti" lze zájem na projednání opravného prostředku upřednostnit před zájmem formálního zachování lhůty.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost stěžovatelky je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud z důvodu nedoplnění blanketní kasační stížnosti stěžovatelkou nepřezkoumal rozsudek krajského soudu. Ústavní stížnost směřující proti němu je proto nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala veškeré dostupné opravné prostředky.
10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
11. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává údajného formalistického postupu Nejvyššího správního soudu při odmítnutí její kasační stížnosti. Pokud by se o extrémní formalismus skutečně jednalo, mohlo by to s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu skutečně dosahovat ústavní intenzity a dotčení na základním právu. Rovněž podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004 č. j. 5 Afs 16/2003-56, lze přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví spatřovat v jednání, kdy úkony soudu naprosto neodpovídají principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Taková situace však v tomto případě nenastala, neboť Nejvyšší správní soud postupoval plně v souladu se zákonem a jeho ústavně konformním výkladem a svůj postup přesvědčivě odůvodnil.
12. V posuzované věci Nejvyšší správní soud postupoval v souladu se zákonnou úpravou (§ 106 odst. 3 s. ř. s.), když vyzval stěžovatelku usnesením k doplnění kasační stížnosti v jednoměsíční lhůtě. Stěžovatelka byla řádně poučena o nutnosti odmítnout kasační stížnost v případě jejího nedoplnění ve lhůtě. Uvedené ustanovení soudního řádu správního zakotvuje koncentraci řízení, pročež soud nemůže přihlížet ke stížnostním námitkám uplatněným po uplynutí lhůty podle § 106 odst. 3 s. ř. s. [např. nález ze dne 31. 1. 2006 sp. zn. I. ÚS 390/05
(N 27/40 SbNU 219)]. Doplnění kasační stížnosti se činí vůči Nejvyššímu správnímu soudu, který je věcně příslušný k projednání kasační stížnosti, přičemž § 106 odst. 4 s. ř. s. se na doplnění kasační stížnosti neaplikuje.
13. Možnost podání kasační stížnosti u krajského soudu podle § 106 odst. 4 s. ř. s. je benevolencí zákonodárce v souvislosti se změnou místa podávání kasační stížnosti, provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., a také reflexí skutečnosti, že je podávána vůči rozhodnutí krajského soudu, u kterého se v té době také nachází soudní, a zpravidla i správní spisy. Oproti tomu doplnění kasační stížnosti je reakcí na výzvu Nejvyššího správního soudu, u něhož probíhá řízení o kasační stížnosti, a proto také musí být doplnění kasační stížnosti jemu adresováno a včas zasláno. Výzva k doplnění kasační stížnosti stěžovatelce byla srozumitelná, stanovená měsíční lhůta v souladu se zákonem a nepochybně dostatečná. Doplnění kasační stížnosti podala stěžovatelka nepříslušnému soudu, přičemž není podstatné, zda se tak stalo proto, že stěžovatelka nevyužila služeb zmocněného advokáta, nebo pro pochybení advokáta při tomto elementárním úkonu právní pomoci.
14. Vzhledem k uvedenému, stěžovatelce nepřísluší, aby svou odpovědnost za postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz již usnesení ze dne 26. 3. 2014 č. j. 9 Afs 146/2013-24) a soudním řádem správním, a s tím spojený následek odmítnutí kasační stížnosti, přenášela na krajský soud s poukazem na to, že měl doplnění kasační stížnosti zaslat Nejvyššímu správnímu soudu dříve, zde dokonce v průběhu vánočních svátků.
15. Nejvyšší správní soud posuzoval včasnost podaného doplnění kasační stížnosti v souladu se zákonnou úpravou i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Závěr, že stěžovatelka nedoplnila kasační stížnost v jednoměsíční lhůtě určené podle § 106 odst. 3 s. ř. s., z hlediska ústavněprávního plně obstojí a Ústavní soud zde nevidí důvod pro svůj případný kasační zásah, neboť neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
16. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu