Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Tajčmanové, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, č. j. 20 Cdo 16/2022-399, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2022, č. j. 14 Co 336/2022-516, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 7. 2022, č. j. 36 EXE 2168/2019-452, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka současně požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu naléhavosti věci.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, rozhodoval Nejvyšší soud jako soud dovolací o dovolání povinné, kterým se domáhala jednak zrušení usnesení obvodního soudu ze dne 26. 4. 2021 č. j. 36 EXE 2168/2019-257, kterým tento soud zamítl její návrh na částečně zastavení exekuce pro dluh na výživném stěžovatelky (oprávněné), jednak zrušení usnesení městského soudu ze dne 22. 10. 2021, č. j. 14 Co 320/2021-352, který usnesení obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud ve věci rozhodl nyní napadeným usnesením tak, že dovolání povinné vyhověl a rozhodnutí obvodního i městského soudu zrušil. Současně tyto soudy zavázal právním názorem, že "zkracuje-li právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle § 42a obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje."
3. Navazujícím a nyní rovněž napadeným usnesením proto obvodní soud nově rozhodl tak, že dle § 268 odst. 1 písm. h) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") částečně zastavil exekuci ve vztahu k povinné, a to konkrétně tak, že se exekuce zastavuje, co do jejího provádění pro dluh na výživném splatný po 10. 12. 2021, tedy po právní moci rozsudku v řízení o odporovatelnosti úkonu. O odvolání stěžovatelky jako oprávněné a odvolání povinné rozhodl městský soud nyní napadeným usnesením tak, že změnil usnesení soudu I. stupně (ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 8. 2022), který vyšel při rozhodování o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce z chybného data právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě, a exekuci ve vztahu k povinné zastavil pro výživné splatné po 10. 12. 2019.
4. Stěžovatelka uvádí, že k podání ústavní stížnosti přistupuje ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ve dvouměsíční lhůtě počítané ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku (myšleno usnesení městského soudu), když s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), shledává přípustnost ústavní stížnosti dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť odvolací soud i soud prvostupňový vydaly svá rozhodnutí poté, co jejich původní rozhodnutí byla zrušena dovolacím soudem, tedy při jejich vydání byly tyto soudy vázány závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tak má za to, že je namístě přípustně podat ústavní stížnost, aniž by nechala nyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat Nejvyšším soudem, který již svůj právní názor vyslovil.
5. Ústavní soud ještě předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že představuje nepřípustný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, probíhalo-li by s ním paralelně ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
7. Nepřípustnost ústavní stížnosti je proto nutné konstatovat i ve věci stěžovatelky, která se před podáním ústavní stížnosti nedomáhala ochrany svých práv u dovolacího soudu, a nevyčerpala tak všechny procesní prostředky, které jí k tomuto zákon poskytuje.
8. Odkazuje-li přitom stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019, sp. zn. III. ÚS 926/19 , s tím, že dle jejího názoru je ústavní stížnost přípustná, neboť odvolací soud jakožto i soud prvostupňový vydaly rozhodnutí poté, co jejich původní rozhodnutí byla zrušena dovolacím soudem, tedy při jejich vydání byly tyto soudy vázány závazným právním názorem Nejvyššího soudu, je nutné upozornit, že citované rozhodnutí na nyní posuzovanou věc nedopadá. V dané věci se totiž jednalo o řízení před správními soudy a šlo o situaci, kdy nepřípustnost kasační stížnosti podávané Nejvyššímu správnímu soudu vyplývala přímo ze zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), konkrétně z § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Nebylo tedy pochyb, že rozhodnutí krajského soudu bylo ve věci posledním procesním prostředkem, který mohl stěžovatel k ochraně svých práv uplatnit.
9. V řízení dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je to však výlučně Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné; zákon toto explicitně - na rozdíl od právě zmíněné úpravy obsažené v s. ř. s. - neurčuje. Přístup k Nejvyššímu soudu je však z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy, a proto je vždy povinností dovolatele, aby sám, způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř., vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva.
10. Jelikož není podání dovolání vyloučeno ani tehdy, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která již sice byla dovolacím soudem vyřešena, ale dovolatel je přesvědčen, že by měla být předložená právní otázka posouzena jinak, nelze tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti pominout. Přípustnost dovolání by musela být dovozena rovněž za situace, kdyby napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se například odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu nebo jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu, popř. Ústavního soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, není-li dosud o ní rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu (dále viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16), je proto nezbytné, dát příležitost nejprve dovolacímu soudu, aby sám případnou protiústavnost napravil. Lapidárně řečeno, tvrdí-li v daném případě stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených základních práv, je třeba, aby se k této argumentaci nejprve vyslovil v řízení o dovolání Nejvyšší soud.
11. Ústavní soudnictví je totiž vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů, upravujících příslušné (soudní) řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva, protože není součástí soustavy obecných soudů [k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti viz např. stanovisko ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Jinak řečeno, úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán teprve k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní.
12. Pokud by proto Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního (či dokonce protiústavního) stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012), a tak je tomu i nyní ve věci stěžovatelky.
13. S ohledem na výše uvedené, a protože v této věci nejsou dle názoru Ústavního soudu splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdila, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za návrh předčasný a tedy nepřípustný.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.
15. Za dané procesní situace Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu na odkladu vykonatelnosti a o návrhu rozhodl přednostně fakticky. Je pak věcí úvahy samotné stěžovatelky, zda toto přednostní rozhodnutí využije pro podání dovolání v souladu s poučením, kterého se jí v napadeném usnesení městského soudu dostalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. ledna 2023
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj