USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D, v
exekuční věci oprávněné T. T., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října č. 1001/3, proti
povinným 1) P. T. narozenému dne XY, bytem XY, 2) Z. T., narozené dne XY, bytem
XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Opatovická č. 1659/4, pro vymožení výživného, o návrhu 2) povinné na částečné
zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE
2168/2019, o dovolání 2) povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
22. října 2021, č. j. 14 Co 320/2021-352, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2021, č. j. 14 Co
320/2021-352, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. května 2021, č.
j. 36 EXE 2168/2019-257, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3
k dalšímu řízení.
Povinná 2) podáním ze dne 2. května 2021 navrhla částečné zastavení exekuce,
jejímž vedením Obvodní soud pro Prahu 3 dne 20. listopadu 2019, č. j. 36 EXE
2168/2019-17, pověřil soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera, Exekutorský
úřad Kolín, podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. srpna 2014, č. j. 0 P 198/2009-564, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. října 2016, č. j. 19 Co 28/2016-683, neboť v souladu s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, mohou být předmětem
exekučního řízení vedeného vůči její osobě pouze pohledávky vzniklé oprávněné
za povinným 1) do právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, a to do 10. prosince 2019. Dále
uvedla, že vzhledem k jejímu „speciálnímu postavení“ v rámci exekuce založeném
na rozhodnutí o neúčinném právním úkonu nemůže být exekuce vedena pro vymožení
nákladů oprávněného a nákladů exekuce, když ani tyto nároky nejsou podle výše
citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu splatné v době exekuce. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 26. května 2021, č. j. 36 EXE
2168/2019-257, návrh 2) povinné na částečné zastavení exekuce zamítl. Vycházel
ze skutečnosti, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. května
2019, č. j. 11 C 123/2012-318, které potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze
dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, bylo rozhodnuto, že právní
úkon (dohoda ze dne 2. listopadu 2010 o přechodu práv a povinností spojených s
členstvím v družstvu XY, bytové družstvo, se sídlem XY, identifikační číslo
osoby XY, zapsaném v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod
sp. zn. XY, dále jen „družstvo“) mezi 1) povinným a 2) povinnou je vůči
oprávněné právně neúčinný, a proto oprávněná může požadovat uspokojení své
pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právní úkonem z majetku dlužníka
ušlo. Soudní exekutor exekučním příkazem č. j. 219 EX 03000/19-202 tento
členský podíl v družstvu postihl a do řízení byla přibrána 2) povinná. Jelikož
se na postihnutý majetek pro účely tohoto exekučního řízení hledí, jako by byl
stále ve vlastnictví 1) povinného, dospěl soud prvního stupně k závěru, že
neexistuje důvod, proč by měl exekuční soud poskytovat jakoukoliv zvýšenou
ochranu majetku povinného, když v řízení o odpůrčí žalobě byl najisto prokázán
úmysl 1) povinného zkrátit oprávněnou, přičemž 2) povinná o tomto úmyslu věděla
a byla s ním srozuměna, nadto si byla vědoma, že 1) povinný dlouhodobě neplní
svou zákonnou vyživovací povinnost (dokonce ji za 1/ povinného v jeden čas
plnila). Dlužník v této exekuci je přitom chronickým neplatičem, který veškerá
řízení před zdejším soudem, ve kterých stojí proti oprávněné, účelově
prodlužuje. Takové rozhodnutí neodporuje zásadě, že věřitel může požadovat
uspokojení z majetku, který odporovatelným úkonem ušel od dlužníka, pouze v
rozsahu, jehož je třeba k jeho uspokojení.
Exekučnímu soudu navíc nepřísluší
přezkoumávat rozhodnutí nalézacího soudu (nebo z něj činit výjimky či jej
jakkoliv limitovat), přičemž zde se ani nejedná o rozhodnutí, jenž by bylo
podkladem pro vedení této exekuce. K 2) povinnou citovanému rozhodnutí
Nejvyššího soudu soud prvního stupně uvedl, že se jedná o rozhodnutí ojedinělé,
které nebylo vydáno ve vykonávacím řízení, ale v řízení nalézacím o odpůrčí
žalobě, a proto není možné jej aplikovat bez dalšího. Taktéž se vyznačuje
vnitřní rozporností, když v něm Nejvyšší soud trvá na splatnosti pohledávek ke
dni rozhodnutí o odpůrčí žalobě, a zároveň považuje za bezvýznamné, zda v době
rozhodnutí o odpůrčí žalobě již dlužníkův dluh zanikl. Soud prvního stupně se
tedy v této věci rozhodl právním závěrem vysloveným ve výše specifikovaném
rozhodnutí Nejvyššího soudu neřídit, protože s ohledem na okolnosti případu
nelze posvětit jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, se zásadou ochrany
slabší strany a se zásadou zákazu zneužití práva. Nicméně samotné vyčíslení
pohledávky oprávněné, která bude uspokojena z výtěžku postižení uvedeného
majetku, je otázkou rozvrhového jednání, nikoli řízení o částečném zastavení
exekuce. K odvolání 2) povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. října 2021, č. j. 14 Co 320/2021-352, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s
právním závěrem soudu prvního stupně, že na tento případ rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. prosince 2012, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, nedopadá, neboť
předmětné rozhodnutí bylo vydáno v řízení nalézacím a co do závěru ohledně
rozsahu uspokojení pohledávky oprávněného z majetku převedeného odporovatelným
právním úkonem se jedná o rozhodnutí ojedinělé, na něž žádné jiné nenavázalo
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2012, sp. zn. 21 Cdo 2975/2011,
sice na něj odkazuje, ale tuto problematiku neřeší), a zároveň je vnitřně
rozporné. Odvolací soud na rozdíl od Nejvyššího soudu s přihlédnutím ke smyslu
odpůrčí žaloby a faktické realizovatelnosti práva osoby výživou oprávněné podle
§ 42a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, dovodil, že vymahatelnou pohledávkou na
výživném ve smyslu § 42a odst. 1 obč. zák. je i běžné výživné splatné po dni
rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, pokud tu v době rozhodnutí o takové žalobě
byl dluh na výživném a bylo tak možné pro toto běžné výživné zahájit výkon
rozhodnutí (exekuci). Takový výklad navíc nejen že respektuje zásady
vyjmenované soudem prvního stupně, ale i sleduje výkladovou linii Nejvyššího
soudu Československé republiky (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
Československé republiky ze dne 15. května 1936, sp. zn. Rv I 475/35,
publikováno Vážný 15204, Vážný /Sbírka rozhodnutí NS 1919-1945/, XVIII/1936). Usnesení odvolacího soudu napadla 2) povinná dovoláním, neboť se odvolací soud
při řešení věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu,
konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo
856/2011, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 21 Cdo
2975/2011.
Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudu prvního stupně i
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za
správné a zákonné, neboť reflektují judikaturou Nejvyššího soudu kladený důraz
na faktickou realizovatelnost věřitelova práva, základní zásady občanského
práva i smysl odpůrčí žaloby v exekučním řízení, kdy pohledávka oprávněné za 2)
povinnou sleduje osud pohledávky 1) povinného. S ohledem na výše uvedené
navrhla, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl, či jako
zcela zjevně neopodstatněné zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále též jen „o. s. ř.“, a po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, zda lze
uspokojit pohledávky (opětující se dávky na výživném) splatné po dni rozhodnutí
o odpůrčí žalobě z majetku převedeném odporovatelným právním úkonem, odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání
je důvodné. V již několikrát zde citovaném rozsudku ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21
Cdo 856/2011, Nejvyšší soud mimo jiné dospěl k závěru, že „zkracuje-li právní
úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se
dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle § 42a
obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky,
které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje.“ Vycházel přitom z
téměř totožných skutkových okolností jako v projednávané věci (otec, který je
na základě pravomocného rozhodnutí povinen přispívat na výživu oprávněné
straně, převedl svůj jediný exekučně vymahatelný majetek na svou matku, které
byla soudem stanovená vyživovací povinnost k oprávněné straně a jeho majetkové
poměry známy). Vysvětlil, že k tomu, aby mohla být odpůrčí žaloba úspěšná,
postačuje úmysl dlužníka zkrátit uspokojení jakékoliv věřitelovy pohledávky
(nehledě na to, zda je taková pohledávka již vymahatelná, splatná či budoucí). Požadavek „vymahatelné pohledávky“ v § 42a odst. 1 obč. zák. se vztahuje až k
aktivní věcné legitimaci pro podání odpůrčí žaloby, tedy věřitel musí mít
(nejpozději) v době rozhodování o této žalobě vymahatelnou pohledávku. Účinky
rozhodnutí o neúčinném právním úkonu se pak vztahují na pohledávku v takovém
rozsahu, v jakém byla vymahatelná v době rozhodování o odpůrčí žalobě. Popsaný
právní závěr reflektoval taktéž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10.
května
2017, sp. zn. II. ÚS 1840/15. Jelikož dovolací soud neshledal důvody, pro které by bylo třeba se od právního
závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. 21 Cdo 856/2011, odchýlit, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody,
pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro usnesení
soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle
ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty
první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude
rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu