Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ing. Michalem Šulcem, advokátem, sídlem Česká 154/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2024 č. j. 24 Cdo 3087/2024-191, 24 Cdo 3385/2024, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2022 č. j. 44 Co 125/2022-35, usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. května 2022 č. j. 123 L 155/2022-12, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2024 č. j. 44 Co 120/2023-145 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. května 2023 č. j. 123 L 155/2022-104, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Psychiatrické nemocnice Brno, příspěvkové organizace, sídlem Húskova 1123/2, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 7, čl. 8 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice oznámila převzetí stěžovatele do ústavu zdravotnické péče bez jeho souhlasu dne 19. 5. 2022. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí stěžovatele do ústavu rozhodl tak, že převzetí do zdravotnického zařízení bylo v souladu se zákonnými důvody a důvody detence trvají. Ve věci byl proveden jiný soudní rok. Soud vyslechl ošetřující lékařku a stěžovatele a provedl listinné důkazy obsažené ve spise.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesení městského soudu potvrdil. Provedené důkazy považoval krajský soud pro posouzení přípustnosti převzetí pacienta do zdravotního ústavu bez jeho souhlasu za dostačující. Účelu ochrany poškozeného před rizikem nepredikovatelného chování pod vlivem psychotické poruchy a rizikem suicida nemohlo být dosaženo jinak než hospitalizací. Farmakoterapií bylo nutné stabilizovat jeho akutní psychický stav.
4. Řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení v ústavu zdravotnické péče bylo zastaveno, protože umístěný byl ze zdravotnického zařízení dne 1. 6. 2022 propuštěn. Stěžovatel však výslovně prohlásil, že trvá na projednání věci. Městský soud v řízení provedl důkaz oznámením Psychiatrické nemocnice Brno, záznamem z centrálního příjmu Psychiatrické nemocnice Brno, záznamem o výjezdu rychlé zdravotnické pomoci, výslechem ošetřující lékařky, výpovědí stěžovatele, usneseními městského soudu a krajského soudu o převzetí umístěného v souladu se zákonnými důvody, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a výpovědí znalkyně, výslechem svědka a svědkyně. Na základě provedeného dokazování dospěl městský soud k závěru, že převzetí stěžovatele do zdravotnického zařízení bylo v souladu se zákonnými důvody a důvody jeho dalšího držení ve zdravotnickém zařízení trvaly do dne jeho propuštění.
5. Krajský soud na základě odvolání stěžovatele zrušil usnesení městského soudu ve výroku I. a ve výroku II. jej potvrdil ve znění, že další držení stěžovatele ve zdravotním ústavu od převzetí do 1. 6. 2022 (tedy jeho propuštění) bylo přípustné. Krajský soud upozornil, že detenční řízení se člení do dvou fází, řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu. Tyto fáze na sebe logicky navazují, druhá fáze je podmíněna kladným rozhodnutím v první fázi. Městský soud tedy nepostupoval správně, pokud ve výroku I. opětovně rozhodl o tom, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody. Krajský soud proto tento výrok zrušil. Dále upozornil na to, že v řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu se rozhoduje rozsudkem. Ačkoliv městský soud rozhodl ve formě usnesení, nejde o vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Krajský soud doplnil dokazování výslechem znalkyně a v návaznosti na výsledky dokazování před městským soudem dospěl k závěru, že došlo k naplnění zákonných podmínek pro další držení v zdravotním ústavu.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání proti oběma rozhodnutím krajského soudu pro nepřípustnost. Napadená rozhodnutí jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách lze pacienta bez souhlasu hospitalizovat, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí nebo je pod vlivem návykové látky, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024 sp. zn. 24 Cdo 2368/2024 došel k závěru, že tyto podmínky byly v projednávané věci splněny. K založení přípustnosti dovolání nebyla způsobilá ani námitka stěžovatele týkající se nesprávného postupu krajského soudu, spočívajícího v tom, že nezrušil usnesení městského soudu, jímž bylo rozhodnuto o přípustnosti převzetí stěžovatele do zdravotního ústavu, a nevrátil mu věc k dalšímu řízení. S ohledem na průběh řízení před krajským soudem nemělo namítané pochybení vliv na věcnou správnost napadených rozhodnutí.
7. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily splnění zákonných podmínek detence. Nepostačuje totiž existence samotné duševní poruchy, ale k této skutečnosti musí přistoupit konkrétní chování nebo jednání, z něhož lze dovodit, že pacient bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje sebe nebo své okolí a musí být prokázáno, že hrozbu nelze odvrátit jinak. Uvádí, že musí být prokázáno, že existuje reálné nebezpečí v okamžiku rozhodování o omezení osobní svobody. Soudy se navíc nevypořádaly s naplněním třetí podmínky detence, tedy s tím, zda nebylo možné zvolit jiné, méně invazivní opatření.
8. Stěžovatel dále uvádí, že mu byla proti jeho vůli podávána medikace. Žádný ze soudů se však nezabýval otázkou respektování fyzické a psychické integrity a ochrany zdraví stěžovatele po dobu trvání detence a proporcionalitou zásahu do těchto práv stěžovatele. Nebylo proporcionální přistoupit k nedobrovolnému podávání medikace, cílem detence nebylo léčit stěžovatele, ale chránit jej a jeho okolí.
9. Rozhodnutí soudů jsou podle stěžovatele nedostatečně odůvodněná. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo pro stěžovatele navíc překvapivé. Nejvyšší soud vyšel z rozhodnutí, které se podle stěžovatele příčí dosavadní poznatkům v oblasti detence a bylo vydáno až po podání obou dovolání stěžovatele. Stěžovatel také nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku. Znalecký posudek je pouze jedním z důkazních prostředků, který musí soud podrobit kritickému zhodnocení. K tomu však nedošlo.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
12. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně přistoupily k výkladu pojmu bezprostředního ohrožení stěžovatele nebo jeho okolí a také, že se nezabývaly tím, zda nelze hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí odvrátit jinak. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do "rozhodovací činnosti obecných soudů" [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)].
13. O takový případ však v této věci nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, proč soudy došly k závěru, že požadavek bezprostředního ohrožení byl naplněn. Nejvyšší soud na podporu svých závěrů odkázal na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2368/2024. Své závěry podložil smyslem a účelem detence, která musí sloužit k předcházení předpokládaným závažným následkům jednání osoby s duševní poruchou. Soudy vzaly v potaz všechny okolnosti případu, v žádném případě nevycházely pouze ze záznamů z předcházejících hospitalizací stěžovatele a z toho, že v minulosti spáchal sebevražedný pokus.
14. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že by soudy opomněly zkoumat, zda bylo možné hrozbu odvrátit jinými prostředky. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že soudy i tuto skutečnost posuzovaly. Soudy dospěly k závěru, že ochrany stěžovatele nemohlo být dosaženo jinak než za hospitalizace, farmakoterapií bylo nutné stabilizovat akutní psychický stav stěžovatele, šlo již o opakovanou hospitalizaci, chování stěžovatele bylo nepředvídatelné a trpěl bludy (srov. zejm. bod 31 rozhodnutí městského soudu č. j. 123 L 155/2022-104, bod 6 usnesení krajského soudu č. j. 44 Co 125/2022-35).
15. Stejně tak se soudy zabývaly i tím, zda bylo třeba stěžovateli proti jeho vůli v době trvání detence podávat medikaci. Z provedených důkazů (výpovědi ošetřující lékařky a znaleckého posudku) totiž jasně vyplynulo, že v domácím prostředí by pacientovi hrozila léková non-compliance, jiná forma léčby ke stabilizaci stavu stěžovatele než hospitalizace a podávání léků nebylo možné. Bez medikace by se stav stěžovatele velmi pravděpodobně zhoršoval.
16. Stěžovatel dále namítá nedostatečné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními účastníky řízení uplatněnými. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05
(N 108/41 SbNU 349)].
17. Všechna napadená rozhodnutí naplňují ústavněprávní požadavky na odůvodnění rozhodnutí. Soudy rozhodnutí podrobně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
18. K tvrzené překvapivosti rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že soudy vycházely ze skutkových zjištění získaných na základě řádně provedených důkazů. Ani rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze považovat za překvapivé. Samotný fakt, že se pohled stěžovatele liší od právních závěrů obecných soudů, sám o sobě překvapivost rozhodnutí nezakládá. Není relevantní ani to, že rozhodnutí, o jehož závěry opřel Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, bylo vydáno až po podání dovolání. Přípustnost dovolání hodnotí Nejvyšší soud podle stavu ke dni posuzování přípustnosti.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s hodnocením znaleckého posudku soudy. Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi identifikoval, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu či při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavně právní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 377), ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95)].
20. Soudy se však takových pochybení v posuzované věci nedopustily. Soudem ustanovená znalkyně vypracovala písemný znalecký posudek a soudy přistoupily také k jejímu výslechu. Znalecký posudek nebyl jediným důkazem, z něhož soud dovodil rozhodné skutkové okolnosti. Ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Soudy hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Ústavní soud shledal postup soudů při dokazování, hodnocení důkazů i jejich skutkové závěry ve světle provedeného dokazování za dostatečné.
21. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu