Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti společnosti MAIRA ENTERPRISE LLC, sídlem 1025 Connecticut Ave NW, Suit 615, Washington, District of Columbia, USA, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2025 č. j. 94 C 234/2012-231, za účasti Městského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Ing. Pavla Šponera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení, neboť tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a principy zakotvené v čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatelka se žalobou vůči vedlejšímu účastníkovi domáhá určení neúčinnosti darovacích smluv ze dne 13. 1. 2010 a 14. 1. 2010, kterými dlužnice stěžovatelky, Mgr. E. Šponerová, převedla na vedlejšího účastníka nemovitosti specifikované v napadeném usnesení. Rozhodčím nálezem JUDr. Igora Veledy ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. R 16/09 (ve znění opravného nálezu ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. R 16/09) byla stěžovatelce přiznána pohledávka ve výši 23 932 422 Kč za dlužnicí Mgr.
Evou Šponerovou. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2022 č. j. 34 C 36/2012-1257 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2024 č. j. 49 Co 190/2022-1347 byl rozhodčí nález zrušen, a to pravomocně ke dni 21. 3. 2024. Proti posledně uvedenému rozsudku Krajského soudu stěžovatelka podala dovolání, o němž nebylo doposud rozhodnuto. Stěžovatelka navrhla přerušení řízení do skončení řízení ve věci sp. zn. 34 C 119/2024, v níž je řešena pohledávka stěžovatelky, o které bylo rozhodnuto uvedeným rozhodčím nálezem JUDr.
Igora Veledy.
3. Napadeným usnesením Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení do skončení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 34 C 119/2024.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jejími námitkami. Omezil se pouze na odkaz na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, který ovšem postrádá vztah k aktuálnímu stavu věci. Podle stěžovatelky se městský soud při posuzování jejího případu nedostatečně vypořádal s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2648/10
. Za situace, kdy stěžovatelka nemá vymahatelnou pohledávku, je na místě řízení o odpůrčí žalobě přerušit, a to až do doby rozhodnutí o přiznání pohledávky v jiném soudním řízení. Důsledkem napadeného rozhodnutí je podle stěžovatelky pouze umožnění dlužníku obejít zákon a zkrátit věřitele prakticky pouze za pomocí plynutí času, přestože věřitel postupoval v dobré víře v řádný a legitimní exekuční titul.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).
Ústavní stížnost tak má subsidiární charakter, což znamená, že jako přípustná nastupuje, až pokud stěžovatelé vyčerpají všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně základních práv jednotlivců. Teprve pokud není zjednána náprava v rámci obecné justice, může se uplatnit ochrana poskytovaná Ústavním soudem.
Ústavní stížností by tak měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
7. Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však jít o rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo, jako např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ).
8. Takovou výjimku však posuzovaný případ nepředstavuje. Nelze dovodit existenci okolností předpokládaných v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka sice v obecné rovině tvrdí, že řešení jí nastolených otázek přesahuje individuální rámec posuzovaného řízení a tedy pouze jejích práv, konkrétně však nijak neuvádí, v čem by měl být spatřován přesah jejích vlastních zájmů. Napadené rozhodnutí je navzdory tvrzení stěžovatelky řádně odůvodněno s ohledem na konkrétní okolnosti daného řízení. Tímto se také nyní projednávaná věc odlišuje od věci posuzované v nálezu sp. zn. I. ÚS 2648/10 , na který stěžovatelka odkazuje. V uvedeném nálezu Ústavní soud shledal, že soudy se dopustily řady procesních pochybení, přičemž hlavním cílem soudů nebyla ochrana práv účastníků řízení, nýbrž spíše snaha co nejrychleji ukončit soudní řízení. Tyto závěry na nyní posuzovanou věc nedopadají.
9. Ústavní soud obecně ústavní stížnosti proti procesním rozhodnutím soudu upravujícím průběh řízení odmítá jako nepřípustné (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/23 ). Napadené usnesení, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky na přerušení řízení je svou povahou usnesením, kterým se upravuje vedení řízení, tedy nemá charakter konečného rozhodnutí ve věci samé. Jeho důsledkem je pouze pokračování v řízení, ve kterém bude o věci samé rozhodováno. Úkolem Ústavního soudu není spekulovat, jak by předmětná řízení mohla dopadnout a jaké důsledky mohou mít jednotlivé kombinace výsledků obou řízení. Bude proto úkolem obecných soudů, aby za pomoci výkladu příslušných procesních norem zvážily, jaký procesní postup v konkrétním případě zvolí, a aby ochránily práva účastníků.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj