Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. srpna 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhů na zahájení řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, zastoupené JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem v Praze 5, E. Peškové 15/735, a to ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 122/2006-82, jež je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 782/06 , ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Ca 202/2006-100, jež je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 923/06 , a ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 Ca 201/2006-102, jež je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 108/07 , takto:
Ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 782/06 ,
III. ÚS 923/06 a
III. ÚS 108/07 se spojují ke společnému řízení a budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 782/06
.
Stěžovatelka podala dne 20. 10. 2006 ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006 č. j. 6 Ca 122/2006-82. Tato ústavní stížnost je vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 782/06
. Dne 22. 12. 2006 podala stěžovatelka ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2006 č. j. 5 Ca 202/2006-100, jež je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 923/06
. Dne 12. 1. 2007 podala stěžovatelka ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006 č. j. 10 Ca 201/2006-102, jež je u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 108/07
.
Vzhledem k tomu, že uvedené ústavní stížnosti směřují proti věcně obdobným rozhodnutím Městského soudu v Praze, věcně se týkají shodné otázky – výkladu rozsahu odpovědnosti vyplývající z globální celní záruky, a namítají zasažení do týchž ústavně chráněných práv (především do práva vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod), byly všechny tři ústavní stížnosti v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a § 112 odst. 1 občanského soudního řádu spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2008
Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu
1. Ústavní soud nejprve připomněl svou nálezovou judikaturu, v níž interpretoval základní právo na vlastnictví jednak jako institucionální garanci, jednak jako garanci určitého právního postavení. Svoboda vlastnit je svobodou právně konstituovanou, neexistuje tedy tam, kde by chyběl právní řád. Z tohoto důvodu má zákonodárce poměrně široké možnosti úpravy nabývání vlastnictví, jeho užívání, jakož i dispozic s ním. V tomto smyslu lze hovořit o vlastnictví jako o institucionální garanci. Vlastnictví jako garance určitého právního postavení osoby omezuje veřejnou moc v zásazích do vlastnictví již konstituovaného. Zásah do garance vlastnictví je možný jen skrze imperativní právní úpravu, na kterou jsou kladeny požadavky odpovídající nárokům z testu proporcionality. Zásadně lze zasáhnout do základního práva jen za podmínky, že jde o zásah, který je předvídaný právem.
2. Clo, o které se v posuzovaném případě jedná, je formou nepřímé spotřební daně. Veřejný zájem na stanovení, vyměření a výběru daně je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Listina tedy připouští omezení vlastnického práva jednotlivce v této oblasti, leč pouze za účelem stanovení a výběru daně a poplatku. Ústavní soud již dříve dovodil, že podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, ale tato ochrana se v materiálním právním státě, kterým je Česká republika, musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost. Porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti se tak státní moc dopustí nejen tím, že uloží povinnost zcela extra legem, ale i tehdy, pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá. Jinými slovy, státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem. Přitom ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny je třeba vykládat nikoli pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc, a to jakýmkoliv způsobem, nýbrž je rovněž třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci respektoval ochranu základních práv jednotlivce.
3. Ústavní soud se ve shora citovaném nálezu dále zabýval pozitivněprávním zakotvením pojmu globální zajištění celního dluhu, resp. globální celní záruky. Institut prošel v době od vystavení předmětné záruky do pravomocného skončení sporů o šíři jejího uplatnění značnými změnami. Z nastíněného vývoje plyne, že globální celní záruka vystavená před 1. 7. 1998 představuje jiný závazek, než záruka vystavená po 1. 7. 1998 a po 1. 7. 1999. Proto bylo pro posouzení věci důležité důsledně rozlišovat jednotlivé časové úseky vymezené platností té které právní úpravy globálního zajištění celního dluhu.
Stěžovatelka nepochybně musela počítat s možností opakovaného plnění teprve až po přijetí vyhlášky č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení celního zákona, ve znění pozdějších předpisů, tedy po 1. 7. 1998. Podle Ústavního soudu rozlišování mezi užíváním gramatických tvarů dluh a dluhy není žádným vodítkem, a to již proto, že samy celní úřady používají slovo dluh pro označení souhrnu celních dluhů, resp. tvar "dluh" v praxi slouží k označení celé skupiny pohledávek. Zákon a prováděcí vyhláška tedy byly před datem 1.
7. 1998 nejasné. Pro výklad vágního pojmu globální zajištění celního dluhu byla tedy relevantní aplikační praxe celních orgánů. Jak ale bylo Ústavním soudem zjištěno a konstatováno, výklad byl měněn.
4. Byť právní stát tvorbě právních předpisů věnuje nejvyšší péči, nevyhne se víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem, jakož i z omezenosti lidského poznání a z dynamické povahy sociální reality. Je-li tak k dispozici více výkladů veřejnoprávní normy, je třeba volit ten, který vůbec, resp. co nejméně zasahuje do toho kterého základního práva či svobody. Tento princip in dubio pro libertate plyne přímo z ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Listiny). Pokud tedy byla předmětná právní úprava zcela nepřehledná, mělo to samo o sobě, s ohledem na vztah kvality zákona představujícího zásah do vlastnictví, při jejím výkladu nutit orgány veřejné moci k výkladové umírněnosti z jejich strany, která by více šetřila základní právo stěžovatelky.
Stejně jako v předchozích případech i nyní, ve vztahu k ústavní stížností napadeným třem rozhodnutím, Ústavní soud konstatuje, že v případě předmětné záruky výklad, který zaujal Městský soud v Praze, resp. Nejvyšší správní soud, který jej k takovému postupu svým závazným právním názorem přiměl, zasáhl do stěžovatelčina práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny), neboť byla nucena zaplatit z titulu ručení více, než mohla v době vystavení záruky s ohledem na znění tehdy platných právních předpisů a tehdejší praxi důvodně očekávat. Snaha státu maximalizovat fiskální výnosy je legitimní a ústavním pořádkem aprobovaná, avšak musí respektovat předem jasně daný zákonný rámec, jinak dochází k ústavně neaprobovatelnému zásahu do vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny. Veřejná moc nemůže využívat nejasnost právní úpravy, kterou sama vyvolala.
Vzhledem k uvedenému již považoval Ústavní soud za nadbytečné se zabývat námitkou stěžovatelky, že Městský soud v Praze zasáhl nepřípustně její právo na spravedlivý proces, když po vrácení věci Nejvyšším správním soudem rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání.
K požadavku stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod, neboť majetkové poměry stěžovatelky (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) takový postup neodůvodňují. Podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nahradit jinému účastníkovi zcela nebo zčásti jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě existence takových výjimečných okolností shledána nebyla a ostatně stěžovatelka sama ani žádné výjimečné důvody pro přiznání náhrady nákladů řízení neuvedla.
V projednávané věci tedy shledal třetí senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzené pochybení soudu, a proto v souladu s ustanovením § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozsudky zrušil.