Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. H., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Josefem Kopřivou, advokátem se sídlem Vodičkova 709/33, 110 00 Praha 1, o vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci, takto:
Soudci Jan Filip, Jan Musil a Vladimír Kůrka nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 783/15
.
Podáním ze dne 11. 5. 2015 stěžovatel v reakci na doručený akceptační dopis prohlásil, že odmítá všechny soudce třetího senátu Ústavního soudu, jimž byla jeho věc přidělena k projednání, a požádal, aby byli tito soudci dle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyloučeni z projednávání dané věci. Jako důvod stěžovatel uvedl, že na všechny členy třetího senátu podal trestní oznámení v souvislosti s jednáním Ústavního soudu ve věci vedené pod
sp. zn. III. ÚS 376/14
, přičemž trestní oznámení je vedeno u Krajského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 KZN 1036/2015. Stěžovatel současně vyjádřil svoji obavu o nestranné projednání jeho nynější ústavní stížnosti a odvolal se na ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudce Jan Filip ve svém vyjádření k vznesené námitce podjatosti ze dne 12. 5. 2015 uvedl, že tato zřejmě vychází z nesouhlasu s přechozím rozhodnutím třetího senátu Ústavního soudu - usnesením
sp. zn. III. ÚS 376/14
ze dne 5. 6. 2014 a že ke stěžovateli či jeho zástupci, jakož i jiným účastníkům nynějšího řízení nemá žádný osobní vztah, a necítí se proto být podjatý. Obsah trestního oznámení mu není znám a stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti ve svém návrhu neuvádí. K tomuto vyjádření se připojil též soudce Vladimír Kůrka ve svém stanovisku ze dne 13. 5. 2015.
Soudce Jan Musil ve svém vyjádření k předmětné námitce ze dne 12. 5. 2015 podotkl, že ze skutečnosti, že se podílel jako soudce na rozhodování o předchozí ústavní stížnosti stejného stěžovatele, nelze dovodit existenci jakéhokoli vztahu ke stěžovateli nebo k nynější věci. K tomu dodal, že předchozí ústavní stížností byla napadána meritorní rozhodnutí v trestní věci, zatímco nynější stížnost napadá toliko výrok týkající se hrazení nákladů právního zastoupení. Necítí se být podjatý ani z toho důvodu, že stěžovatel podal na všechny soudce třetího senátu trestní oznámení. Obsah trestního oznámení mu není znám, přičemž stěžovatel žádné konkrétní skutečnosti ve svém návrhu neuvádí.
Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Dle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu.
Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek, subjektivního a objektivního. Subjektivní hledisko účastníků řízení, případně soudců samotných, je ovšem pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samotné k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Čtvrtý senát Ústavního soudu, rozhodující podle příslušného rozvrhu práce Ústavního soudu o podjatosti soudců třetího senátu, však neshledal žádné podmínky pro použití ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel své odmítnutí soudců třetího senátu odůvodňuje jejich údajně vadným rozhodnutím v jeho jiné právní věci (
sp. zn. III. ÚS 376/14
). Nicméně rozhodování soudce Ústavního soudu v jiné věci je projevem samotného výkonu ústavního soudnictví a jako takové pochybnost o jeho nepodjatosti (obecně) založit nemůže (viz § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario; srov. také § 14 odst. 4 občanského soudního řádu; k výjimkám viz Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2007, s. 178, bod. 18, a dále Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I., Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 123, bod 7). V této souvislosti je potřeba dodat, že čtvrtý senát, rozhodující podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, vůbec není oprávněn přezkoumávat procesní postup třetího senátu a jím vydaná rozhodnutí, a tudíž tvrzení o údajném pochybení, na němž vlastně námitka podjatosti spočívá, nelze pokládat za relevantní. Poukazuje-li stěžovatel na to, že podal trestní oznámení, je zcela zřejmé, že v uvedených souvislostech by šlo o počin postrádající jakýkoliv smysl, přičemž čtvrtý senát nepředpokládá, že by dané sdělení mohlo jmenované soudce ve vztahu ke stěžovateli nějak ovlivnit. Pochybnost o jejich nepodjatosti tak v daném okamžiku nevzniká (k nezpůsobilosti trestního oznámení stěžovatele, podaného v souvislosti s rozhodovací činností soudce, založit objektivní pochybnosti o jeho podjatosti srov. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 1729/11
ze dne 11. 8. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
S ohledem na to, že žádné okolnosti naplňující podmínky shora citovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu nebyly shledány, čtvrtý senát Ústavního soudu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. května 2015
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu
6. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud musel v první řadě posoudit stěžovatelovy námitky týkající se procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, vyústivšího v jeho závazek uhradit státu náklady vynaložené na jeho obhajobu. Námitce, že napadené usnesení městského soudu nezmiňuje výslovně napadené usnesení obvodního soudu, není možné přisvědčit, neboť v záhlaví napadeného usnesení městského soudu je toto usnesení výslovně uvedeno (názvem soudu, datem vydání a spisovou značkou), přičemž v odůvodnění rozhodnutí je na toto usnesení odkazováno jako na "napadené usnesení". Takový postup považuje Ústavní soud za zcela přijatelný, neboť nevzbuzuje žádné pochybnosti o obsahu rozhodnutí městského soudu, ani jej nečinil nepřezkoumatelným. Souhlasit nelze ani s tvrzením, že stěžovatel nebyl poučen o jeho povinnosti prokázat, pro účel přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, svou případnou nemajetnost, neboť napadené usnesení městského soudu výslovně odkazuje na spisový materiál prokazující stěžovatelovo poučení. Stejně tak nelze přisvědčit jeho tvrzení, že by usnesení městského soudu odkazovalo na neexistující (resp. v trestním spise nezaložené) listiny, neboť pod uvedenými čísly jsou u obvodního soudu uložena právě usnesení zabývající se vypočtením odměny pro stěžovatelova obhájce.
8. Přisvědčit je nutno tvrzení, že napadené usnesení obvodního soudu uvádí v úvodu svého odůvodnění nesprávné jméno účastníka řízení, když namísto stěžovatele je uveden odsouzený M. N. Jedná se však toliko o formální pochybení, neboť záhlaví, výrok i zbytek odůvodnění se zjevně vztahuje ke stěžovateli. Každopádně se nejedná o pochybení, které by představovalo neoprávněný zásah v materiálním smyslu, jak byl vymezen judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009
sp. zn. I. ÚS 3108/08
(U 9/52 SbNU 821)], a pro něž by bylo třeba napadená usnesení zrušit.
9. Jádro zbytku stěžovatelovy argumentace tvoří námitka brojící proti výkladu podústavního práva, spočívajícím v závěru obecných soudů, že stěžovatele nelze považovat za nemajetného, jelikož v budoucnosti může být dostatečně solventní k úhradě svého závazku vůči státu. Z ústavněprávního hlediska spočívá podstata institutu bezplatné obhajoby v odpuštění úhrady svého závazku těm, u nichž by trvání na takové povinnosti bylo zjevně nepřiměřené (např. přehnaně tíživé s ohledem na jejich rodinný, zdravotní či podobný stav). Soudní praxi, spočívající v nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu osobám, u nichž je značná pravděpodobnost jejich budoucí solventnosti, nelze tedy označit za protiústavní, neboť nepřiměřeně nezasahuje žádné ze stěžovatelových ústavních práv. Taková praxe je naopak naplněním maximy, že každý odpovídá za své závazky, a to i v budoucnu. Stěžovatelův případ přitom nevykazuje žádné mimořádné okolnosti, kvůli kterým by bylo záhodno se od uvedené zásady odchýlit. Takovou okolností není v žádném případě stěžovatelovo vazební stíhání, neboť to nijak nebrání stěžovateli uhradit spravedlivý závazek svou budoucí prací ve výkonu trestu odnětí svobody, jakož i zejména po jeho ukončení.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu