Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem, sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. prosince 2016 sp. zn. 4 KZV 43/2015 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 21. října 2016 č. j. KRPT-173604-939/TČ-2014-070081, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality) shora uvedeným usnesením podle § 160 odst. 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil trestní stíhání stěžovatele jednak pro dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak pro dílčí útoky pokračujícího zločinu úvěrového podvodu dílem dokonaného podle ustanovení § 211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení § 211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, jednak pro dílčí útoky pokračujícího zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny dílem dokonaného podle ustanovení § 348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení § 348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jednak pro dílčí útoky pokračujícího přečinu poškození cizích práv dílem dokonaného podle ustanovení § 181 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení § 181 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku napadeného rozhodnutí.
3. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatel s rozhodnutími napadenými ústavní stížností nesouhlasí, přičemž dovozuje, že usnesení policejního orgánu ze dne 21. 10. 2016 pod body l., 2., 3. a 4. zahájilo trestní stíhání pro skutky, pro které policejní orgán trestní stíhání již jednou zahájil, a to usnesením ze dne 30. 9. 2015. Podle policejního orgánu vydáním nového usnesení o zahájení trestního stíhání v těchto bodech byla provedena pouze přeformulace skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání z 30. 9. 2015, což potvrzuje i napadené usnesení krajského státního zastupitelství. Stěžovatel dovozuje, že trestní řád uvedený postup nepřipouští, nadto nejde o "prostou přeformulaci" již stíhaných skutků, ale o opětovné zahájení "jejich trestního stíhání". Stěžovatel se vyslovuje, že "již vlastně ani neví, za co je stíhán", v důsledku čehož je omezeno jeho právo na obhajobu. Napadené usnesení policejního orgánu opakovaně, jak ve výrokové části, tak v odůvodnění, vyjadřuje nejistotu nejen o tom, kdo vytýkané trestné činy spáchal, ale také v otázce, kdy a jak je spáchal. Dokonce dle stěžovatele napadené usnesení samo uvádí, že je možné, že vytýkanou trestnou činnost možná spáchal on, ale je docela možné (a to i variantně), že ji spáchaly zcela jiné osoby. Usnesení státního zástupce se nevypořádalo se stěžovatelovými námitkami, pouze je odmítlo obecným a neudržitelným tvrzením, že policejní orgán velmi podrobně popisuje postavení a činnost jednotlivých obviněných. Podle stěžovatele v napadeném usnesení policejní orgán neuvádí, o jaké konkrétní skutečnosti opírá své skutkové závěry o důvodnosti zahájení dalšího trestního stíhání proti němu.
5. Usnesení policejního orgánu, vytýká dále stěžovatel, ve svém odůvodnění pouze opakuje obecné a nekonkrétní odůvodnění, na základě čeho (znalecké posudky z oboru fonoskopie, údaje o telekomunikačním provozu) a proč došlo k vydání předcházejícího usnesení dne 30. 9. 2015. Napadené usnesení policejního orgánu nijak neodůvodňuje, jak tyto znovu citované skutečnosti z usnesení ze dne 30. 9. 2015 souvisejí s napadeným usnesením a jak odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2016. Podle stěžovatele v tomto usnesení nejsou nijak označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr, že měl získávat a pozměňovat identity osob, zakládat e-mailové adresy, přes webové rozhraní zakládat bankovní účty, pronajímat poštovní přihrádky, zakupovat SIM karty a obdržet peněžité částky. Stěžovatel má za to, že k výčtu důkazů citovaných napadeným usnesením policejního orgánu není přiřazena žádná konkrétní skutečnost odůvodňující závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání. Ani s těmito výhradami se usnesení krajského státního zastupitelství nevypořádalo.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných (např. je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243) či usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 , ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01 , ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
8. Navíc, jak již Ústavní soud také dříve připomněl (např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3707/14 či usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 ), (obecný) soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§ 181 odst. 1 tr. řádu). Je tedy primární úlohou soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.
9. Pokud jde konkrétně o usnesení, kterým se podle § 160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že toto usnesení je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny). Nicméně toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 či usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06
(U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
10. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k jeho zásahu.
11. Ústavní soud konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis.
Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu ještě spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik přesně, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 či usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1986/15 ). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu.
Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
12. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje znaky protiústavnosti. Státní zástupce krajského státního zastupitelství přezkoumal usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele, jež ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádal.
13. Stěžovateli lze připomenout, že námitkou porušení čl. 40 odst. 5 Listiny se ve vztahu k překážce "litispendence" Ústavní soud již dříve - materiálně vzato - zabýval (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 336/05 , usnesení ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 149/05 a usnesení ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 3012/08 ) a připomenul zde, že trestní řád "nezná tzv. překážku litispendence, která je upravena v civilním procesu ustanovením § 83 občanského soudního řádu, podle něhož zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení", a toto normativní řešení nestojí v kolizi s prameny ústavního práva (viz shodná konstatování obsažená v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 8 Tdo 177/2012 a ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1117/2013).
14. Ústavní soud i se zřetelem k těmto závěrům považuje za udržitelné konstatování státního zástupce krajského státního zastupitelství, podle kterého policejní orgán nepochybil tím, že "přeformuloval do formy návětí část jednotlivých skutků popsaných v usnesení vydaného dne 30. 9. 2015, což bylo nezbytné pro přehlednost výroku napadeného usnesení a policejní orgán to také v závorce avizoval, avšak gros samotného výroku spočívá v popisu jednotlivých útoků popsaných pod body (1.1.-1.2., 2.1.-2.2., 3.1-3.17 a 4.1.), v nichž je popisováno nové, dosud nestíhané, konkrétní jednání obviněných směřující v drtivé většině vůči jiným peněžním institucím než tomu bylo v popisu skutku uvedenému v původním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 9. 2015".
15. Z hlediska požadavku vycházejícího z § 160 odst. 1 in fine tr. řádu, aby v odůvodnění usnesení byly přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, není bez významu, že usnesení policejního orgánu uvádí, že na jednom z mobilních telefonů stěžovatele byly dohledány jak obecné údaje o komunikaci s řadou bankovních i nebankovních institucí v období měsíců prosince 2014 a ledna 2015, tak informace o tom, že část této komunikace byla vedena pod konkrétní falešnou identitou Michala Turečka.
16. Ústavní soud proto neshledal, že by v tomto ohledu rozhodnutí policejního orgánu či zejména státního zástupce vykazovala jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší právní názor orgánů činných v trestním řízení přehodnocovat.
17. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. navazující rozhodnutí o instanční stížnosti) nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Má-li stěžovatel námitky proti rozsahu provedeného dokazování, bude mít možnost je v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, v němž bude dále zkoumána důvodnost jeho obvinění. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu