Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti JUDr. Bc. Karla Rohra, Ph.D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. ledna 2024 č. j. 35 Co 249/2023-184 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. září 2023 č. j. 17 C 90/2010-177, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Nyní posuzovaný případ se týká výše odměny a náhrady hotových výdajů za zastoupení ustanovenému zástupci (stěžovateli) v občanskoprávním (civilním) řízení.
2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci zaručené čl. 28 Listiny.
3. Než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
4. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je tudíž subsidiárním prostředkem ochrany, nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány možná. Z toho vyplývá, že ve stejné věci nemůže probíhat řízení před obecnými soudy souběžně s řízením o ústavní stížnosti.
6. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") stěžovatele poučil, že proti napadenému usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ačkoliv měl o správnosti poučení pochybnosti, z opatrnosti podal souběžně s ústavní stížností také dovolání. Ústavní soud ve spisu (č. l. 199-205) ověřil, že stěžovatel dovolání skutečně podal. Ústavnímu soudu přitom není nic známo o tom, že by o dovolání již bylo rozhodnuto, ani stěžovatel nic takového Ústavnímu soudu netvrdil, jak by měl (ve smyslu § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel podal ústavní stížnost předčasně, a ta je proto nepřípustná. Pokud by Ústavní soud věcně posoudil ústavní stížnost dříve, než bude o dovolání stěžovatele rozhodnuto, mohl by jeho postup vést k nežádoucímu zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 2024
sp. zn. I. ÚS 626/24
, bod 8). Ústavní soud nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byť by se výsledek řízení před Nejvyšším soudem mohl zdát sebezjevnějším (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2023
sp. zn. I. ÚS 2707/23
, bod 8). Výsledek dovolacího řízení Ústavní soud jednoduše nemůže presumovat. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly Nejvyšší soud a zároveň i Ústavní soud (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2024
sp. zn. II. ÚS 2799/23
, bod 6).
8. Odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. března 2024
sp. zn. I. ÚS 626/24
, bod 9). Účastníkovi řízení totiž nesmí být podle judikatury Ústavního soudu na újmu, postupuje-li při využití dovolání v dobré víře ve správnost (nesprávného) poučení o přípustnosti dovolání, kterého se mu dostane od odvolacího soudu [mutatis mutandis nález Ústavního soudu ze dne 31. ledna 2012
sp. zn. IV. ÚS 3476/11
(N 25/64 SbNU 269)]. Jinak řečeno, i pokud by poučení odvolacího soudu nebylo správné, lhůta pro podání ústavní stížnosti počítaná od rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává stěžovateli zachována i v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů, byl-li o tom, že dovolání je přípustné, poučen nesprávně a Nejvyšší soud dovolání odmítne pro objektivní nepřípustnost [nález Ústavního soudu ze dne 26. května 2020
sp. zn. I. ÚS 387/20
(N 105/100 SbNU 221), bod 38]. Ústavní soud pak totiž není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným usnesením nižších soudů pro opožděnost, neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny. Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, nelze posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, a nikoli pochybením stěžovatele, by totiž mohlo způsobit odepření spravedlnosti (tzv. denegatio iustitiae), a samo by tak zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele [nález ze dne 28. března 2007
sp. zn. II. ÚS 397/06
(N 57/44 SbNU 733)]. Je však v zájmu stěžovatele (a vyplývá to i z logiky ustanovení § 72 odst. 6 věty poslední zákona o Ústavním soudu), aby z procesní opatrnosti na toto usnesení v textu (nové) ústavní stížnosti upozornil.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2024
Tomáš Langášek v. r.
soudce zpravodaj