Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného opatrovníkem Městskou částí Praha 5, sídlem náměstí 14. října 1381/4, Praha 5 - Smíchov, právně zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou, sídlem Pražská 140, Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 237/2023-192 ze dne 6. prosince 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 29/2022-161 ze dne 31. května 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 4 C 29/2022-198 ze dne 4. ledna 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a P. Š., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo zastaveno řízení o určení, že manželství mezi ním a vedlejší účastnicí není, z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 10 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud je povinen předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Podání stěžovatele trpělo formálním nedostatkem, neboť k němu nebyla doložena plná moc pro zástupkyni stěžovatele (§ 30 odst. 1 ve spojení s § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Na výzvu Ústavního soudu ze dne 6. března 2024 právní zástupkyně stěžovatele plnou moc ještě téhož dne doložila.
4. Ústavní soud se následně zaměřil zejména na posouzení otázky, zda ústavní stížnost splňuje podmínky přípustnosti podle zákona o Ústavním soudu.
5. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní stížnost je tudíž subsidiárním prostředkem ochrany, nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná. S řízením o ústavní stížnosti by proto paralelně nemělo ve stejné věci probíhat řízení před obecnými soudy.
7. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatele poučil, že proti napadenému usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní soud z úřední činnosti ověřil v databázi InfoSoud, dostupné na https://infosoud.justice.cz, a telefonickým dotazem k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, že stěžovatel dovolání proti usnesení městského soudu dne 1. března 2024 podal.
8. Stěžovatel tedy podal ústavní stížnost předčasně, tedy nepřípustně. Věc se nachází ve fázi řízení o dovolání, o kterém Nejvyšší soud (ani jiný soud) doposud nerozhodl. Posoudil-li by Ústavní soud věcně ústavní stížnost dříve, než bude o dovolání stěžovatele rozhodnuto, mohl by jeho postup vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
9. Odmítnutí nynější ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu, protože podle výsledku dovolacího řízení bude mít po jeho ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby případně zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
10. Ústavní soud současně na okraj vyjadřuje jisté pochopení tomu, že stěžovatel vedle dovolání podal i ústavní stížnost. Výklad § 30 zákona o zvláštních řízeních soudních, potažmo § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu není jednoznačný a stěžovatel mohl mít pochybnosti o tom, zda poučení městského soudu o přípustnosti dovolání je správné. K úvaze o správnosti poučení lze odkázat např. na novější usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 620/2022 ze dne 30. března 2022 a případně na tam odkazované starší (z účinností zákona o zvláštních řízeních soudních) usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1510/2013 ze dne 19. prosince 2013. Nejvyšší soud zde zastává výklad, že dovolání proti procesním rozhodnutím, ve kterých se jedná jen o otázku procesního práva, je dovolání přípustné bez ohledu na skutečnost, že proti meritornímu rozhodnutí dovolání přípustné není.
11. K tomu Ústavní soud současně dodává k nepotřebě souběžného podání dovolání a ústavní stížnosti, že závěry vyjádřené v bodu 9 by platily i tehdy, nebylo-li by poučení o přípustnosti dovolání správné. Účastníkovi řízení totiž nesmí být podle judikatury Ústavního soudu na újmu, postupuje-li při využití dovolání v dobré víře ve správnost (nesprávného) poučení o přípustnosti dovolání, kterého se mu dostane od odvolacího soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11
ze dne 31. ledna 2012 (N 25/64 SbNU 269)]. Jinak řečeno, i pokud by poučení odvolacího soudu nebylo správné, lhůta pro podání ústavní stížnosti počítaná od rozhodnutí Nejvyššího soudu zůstává stěžovateli zachována i v části směřující proti rozhodnutím nižších soudů, byl-li o tom, že dovolání je přípustné, poučen nesprávně a Nejvyšší soud dovolání odmítne pro objektivní nepřípustnost [srov. nález sp. zn. I. ÚS 387/20
ze dne 26. května 2020 (N 105/100 SbNU 221)]. Ústavní soud pak totiž není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným usnesením nižších soudů pro opožděnost, neboť to by odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny. Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost by byla zase opožděná. Odmítnutí ústavní stížnosti pro opožděnost, které bylo důsledkem chybného poučení obecného soudu, a nikoli pochybením stěžovatele, by totiž mohlo způsobit odepření spravedlnosti (tzv. denegatio iustitiae), a samo by tak zasáhlo do ústavně zaručených práv stěžovatele [nález sp. zn. II. ÚS 397/06
ze dne 28. března 2007 (N 57/44 SbNU 733)].
12. Vzhledem k výše uvedenému soudkyně zpravodajka ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. března 2024
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka