24 Cdo 620/2022-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o
nezletilou 1) AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a 2) nezletilého BBBBB
(pseudonym), narozeného XY, oba bytem XY, zastoupených statutárním městem
Liberec, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, jako kolizním
opatrovníkem, dětí rodičů – matky L. S., narozené XY, bytem XY, a otce J. V.,
narozeného XY, bytem XY zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem se sídlem
v Kolíně, Karlovo náměstí 74/0, o úpravu výchovy a výživy a o úpravu styku,
vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 Nc 50023/2021, o dovolání
otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
13. 10. 2021, č. j. 36 Co 226/2021-73, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 10.
2021, č. j. 36 Co 226/2021-73, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí
nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“), k němuž matka podala
dne 26. 4. 2021 návrh na zahájení řízení o úpravu výchovy a výživy a o úpravu
styku k nezletilým dětem, BBBBB a AAAAA, usnesením ze dne 22. 7. 2021, č. j. 10
Nc 50023/2021-60, zamítl námitku místní nepříslušnosti, kterou při prvním
procesním úkonu uplatnil otec. Odkázal přitom na znění § 467 odst. 1 a § 4
odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), s tím, že na základě zprávy kolizního opatrovníka z 30. 6. 2021
nepochyboval o tom, že matka se s dětmi přestěhovala v průběhu února 2021 z
původně společného bydliště v XY do nového místa bydliště v XY. Soud prvního
stupně měl za to, že dohoda o změně bydliště byla mezi rodiči uzavřena
konkludentně, když otec tomuto přestěhování nijak nebránil, s dětmi se stýká a
platí výživné. Navíc projednání věci před Okresním soudem v Liberci je v zájmu
obou nezletilých dětí, které v XY navštěvují (před)školní zařízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v
záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání otce napadené usnesení potvrdil. Na
základě zprávy kolizního opatrovníka a dále na základě SMS a mailové
korespondence mezi rodiči, včetně jejich komunikace prostřednictvím aplikace
Messenger, jak tuto korespondenci matka soudu prvního stupně předložila v
průběhu odvolacího řízení, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že otec
neosvědčil, že by nesouhlasil s přestěhováním dětí do jejich současného
bydliště v XY, např. tím, že by kontaktoval orgán sociálně-právní ochrany dětí
(dále jen „OSPOD“), a ze zprávy, kterou podal soudu kolizní opatrovník neplyne,
že by při společném jednání rodičů konaném před OSPOD otec jakkoliv aktivně
proti změně bydliště matky a dětí brojil, popř. že by alespoň projevil
nesouhlas s jejich nástupem do (před)školního zařízení v XY. Potud odvolací
soud odkázal na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 70/21. Současně odvolací soud na základě matkou
předloženého přepisu SMS a mailové komunikace dospěl k závěru, že otec dal
„zřetelný konkludentní souhlas s přestěhováním dětí do XY“, o čemž svědčí právě
ona komunikace mezi rodiči, z níž mimo jiné vyplynul výslovný souhlas otce se
změnou (před)školního zařízení dětí. Stejně tak měl otec souhlasně reagovat na
zprávu o přestěhování dětí a matky z XY do XY. Usnesení odvolacího soudu napadl otec „v celém jeho rozsahu“ dovoláním. Namítal, že odvolací soud svým postupem upřel otci právo na spravedlivý proces
včítaje v to narušení principu rovnosti zbraní a zákazu vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud podle otce vycházel z obsahu listin,
zejména pak z korespondence mezi rodiči, jak ji dodatečně předložila matka,
aniž by mu ovšem dal příležitost se k těmto nově předloženým listinám vyjádřit. V tomto směru měl otec postup odvolacího soudu za nikoliv souladný s celou
řadou rozhodnutí Ústavního soudu, jež v dovolání citoval, kupř. s nálezem ze
dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/2013.
Otec částečně zpochybnil
autenticitu matkou předložené komunikace mezi rodiči, dílem pak namítal, že
jsou údaje z ní čerpané zkresleny a vytrženy z kontextu. Odvolací soud svým
postupem otci znemožnil se k oněm listinám vyjádřit, což zčásti platí i pro
obsah zprávy kolizního opatrovníka, která podle otce věrně (doslovně)
nevystihuje průběh jednání rodičů před OSPOD. Otec dále formuloval i druhou
otázku, podle něj dosud judikatorně neřešenou, a to zda jen z chování rodiče,
který si plní svou vyživovací povinnost a stýká se s dětmi, lze usuzovat na
jeho konkludentní souhlas se změnou bydliště, resp. v jaké časové lhůtě je
povinen takový rodič projevit navenek svůj nesouhlas s jednostranným počínáním
druhého z rodičů, který se s dětmi přestěhoval do jiného místa. V tomto směru
otec podotýkal, že závěry odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 70/21, na něž odkazoval odvolací soud, nejsou v nyní
projednávané věci přiléhavé jednak proto, že nešlo o vlastní hodnotící úsudek
Ústavního soudu, nýbrž o prostou reprodukci průběhu jím posuzovaného řízení a
současně v tehdy Ústavním soudem projednávané věci uplynula mezi přestěhováním
nezletilého dítěte a projevením nesouhlasu rodiče s takovým jednáním doba
zhruba jednoho roku, kdežto v nyní posuzovaném případě se otec proti jednání
matky ohradil ve lhůtě zhruba 4 měsíců. Z obou těchto důvodů otec navrhoval,
aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a spolu sním i usnesení
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu
řízení. K podanému dovolání se vyjádřila matka, která zdůraznila, že se i s nezletilými
dětmi odstěhovala do XY především z důvodu, že otec chtěl mít v XY k dispozici
volný byt za účelem jeho dalšího pronájmu. Otec byl seznámen s přestěhováním
dětí do XY, přičemž z komunikace mezi rodiči učiněné formou SMS zpráv, kterou
matka doložila v průběhu odvolacího řízení, je zřejmé, že otec byl s
přestěhováním dětí do XY srozuměn a souhlasil s ním. Děti mají faktické
bydliště v XY, kam za nimi otec rovněž pravidelně dojíždí. „Ponechání místní
příslušnosti“ u Okresního soudu v Liberci je podle matky v nejlepším zájmu
nezletilých, které představuje racionální a i z hlediska dalšího průběhu řízení
hospodárné řešení nastoleného problému. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud
podané dovolání otce zamítl, pokud jej neodmítne. Rovněž kolizní opatrovník učinil obdobný návrh jako matka a doplnil, že jeho
zpráva ze dne 30. 6. 2021, adresovaná soudu prvního stupně, představuje nikoliv
doslovný přepis průběhu jednání pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany
dětí s rodiči, nýbrž stručnou reprodukci vyjádření rodičů. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022
(viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) ve spojení s § 1 odst. 1 až 4 a § 30
odst. 1 z. ř. s. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (otcem nezletilých) – za splnění podmínky povinného
zastoupení advokátem dle § 241 o. s. ř. Podle § 236 odst.
1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení
právní otázky, jaké místo představovalo bydliště nezletilých určené na základě
dohody rodičů ve smyslu § 4 odst. 2 z. ř. s. a zda rodiče v poměrech nyní
řešených vskutku uzavřeli (alespoň konkludentně) dohodu o tom, že se matka
spolu s nezletilými dětmi přestěhují z XY do XY. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech předesílá, že dovolání proti
rozhodnutí procesní povahy je v dané věci navzdory (nesprávnému) poučení ze
strany odvolacího soudu přípustné. Jedná se zde o otázku vyplývající z aplikace
procesního práva, takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti
meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013,
sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod číslem 39/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a
svobod, pak je dovolání přípustné vždy, odchýlil-li se odvolací soud od
ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu
(viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17). Vzhledem k
tomu, že při řešení výše nastíněné otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu (aprobované i v rozhodnutích soudu
Nejvyššího), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 4 odst. 2 z. ř. s. je obecným soudem nezletilého účastníka,
který není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody
rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své
bydliště. Soud prvního stupně a spolu s ním i odvolací soud shodně dovodily, že
rodiče uzavřeli dohodu o bydlišti dětí v XY konkludentně, když otec po dobu
téměř 4 měsíců od změny poměrů navenek s takovou změnou neprojevil nesouhlas a
současně měl odvolací soud za to, že na existenci této dohody lze jednoznačně
usoudit z blíže označené korespondence mezi rodiči.
Otec v dovolání naopak
namítá, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
podané námitky místní nepříslušnosti především z důvodu, že přihlédl k
listinám, ve vztahu k nimž nebylo otci umožněno učinit věci odpovídající
vyjádření, a tudíž je rozhodnutí odvolacího soudu pro otce překvapivé. Podle judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým,
takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu
věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení
předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud
založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich
nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních
výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé
tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné
dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). Na projednávanou věc jsou přiměřeně aplikovatelné závěry, jež dovolací soud
vyložil v usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném
pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Možnost rozhodnout
o odvolání podaném proti (procesnímu) usnesení soudu prvního stupně podle
ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy,
rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (v poměrech projednávané věci ke
zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o tom, zda byla či nebyla mezi
rodiči uzavřena mlčky dohoda o změně bydliště nezletilých), musí i v případě
uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o? s. ř. nařídit jednání; využití
postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu
práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou
totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření
či dokazování (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Uvedený závěr
reprodukoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo
2281/2014. Nejvyšší soud se v minulosti vyjádřil též k tomu, že i když (procesní)
rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím řešícím věc samu a není založeno
na dokazovaných skutečnostech v pravém slova smyslu (dokazování se v řízení
před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé a při rozhodování o místní
příslušnosti, jež má být přijato urychleně na samém počátku řízení, nelze
provádět dokazování a šetření v takové šíři, která je vlastní až meritornímu
rozhodování), pak přes uvedené nutno přiznat opodstatněnost argumentu
dovolatele za situace, kdy mu přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu byla
upřena možnost reakce na (originární) důvod, pro který odvolací soud přikročil
k potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. V projednávané věci
vycházel soud prvního stupně ze zprávy kolizního opatrovníka ze dne 30. 6. 2021
(na č. l.
46 spisu) a odvolací soud pak též z vyjádření matky označeného jako
„doplnění důkazů“ ze dne 24. 8. 2021 (na č. l. 64 a násl. spisu), jehož
součástí jsou kopie mailů, SMS a messengerových zpráv, které si měli mezi sebou
vyměnit rodiče. V takovém případě byl odvolací soud povinen ostatní účastníky s
podklady svého rozhodnutí konfrontovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014). Uvedené závěry přitom představují naplnění požadavku vtěleného do § 6 o. s. ř.,
podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky
řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou
mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k
jejich zneužívání. I když tedy odvolací soud není povinen stricto sensu v každém jednotlivém
případě nařizovat k projednání odvolání jednání, směřuje-li řádný opravný
prostředek proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé [ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř], pak – i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, jak ji cituje
otec ve svém dovolání – musí v zájmu zachování tzv. principu rovnosti zbraní
přinejmenším seznámit účastníky s podklady pro své rozhodnutí a případně i s
argumentací dalších účastníků řízení tehdy, je-li toho v konkrétním případě
třeba (např. nejde-li o opakující se argumenty apod.) a neučinil-li tak již
soud prvního stupně v rámci úkonů, které provádí před předložením spisu
odvolacímu soudu (§ 210 odst. 1 o. s. ř. a jeho extenzivní výklad v ustálené
judikatuře Ústavního soudu), pak tak musí učinit přímo odvolací soud. Jsou-li
navíc skutkové okolnosti určující pro posouzení důvodnosti odvolání mezi
účastníky sporné, nezbude, než nařídit k projednání odvolání jednání. Pokud tak
v konkrétní věci odvolací soud neučinil, znemožnil tím otci (ale i koliznímu
opatrovníkovi) vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a napadené rozhodnutí pak
nelze než označit za překvapivé, tedy takové, které nebylo možno na základě
„zjištěného skutkového stavu věci“, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde i
tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost,
kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla
předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu
ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12), anebo k níž se nemohl některý z účastníků
vyjádřit. Jinak řečeno závěr odvolacího soudu o tom, že z komunikace rodičů lze
dovodit existenci jejich konkludentní dohody o bydlišti nezletilých dětí v XY
nebyl (prozatím) dosažen procesně korektním způsobem. Není-li zřejmé, jakých skutkových závěrů (jež navíc samy o sobě dovolacímu
přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.
nepodléhají) odvolací soud
v navazujícím řízení dosáhne, je prozatím předčasné zabývat se druhou dovolací
otázkou předkládanou otcem a již v této fázi řízení řešit, zda plnění
vyživovací povinnosti otcem v relutární formě a jeho styk s dětmi může (sám o
sobě, popř. v sepjetí s dalšími skutečnostmi) svědčit pro konkludentní uzavření
dohody rodičů o změně bydliště dětí, popř. jak dlouhá doba od faktické změny
bydliště dětí do doby manifestace nesouhlasu druhého z rodičů s nastalou změnou
může existenci takové konkludentní dohody indikovat. Takto formulovanou otázku
totiž bude namístě ve spektru námitek odvolatele řešit jen v případě, nebude-li
uzavření dohody o změně bydliště prokázáno jiným způsobem. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podle
ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech tohoto dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu