24 Cdo 620/2022-105
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci péče o nezletilou 1) AAAAA (pseudonym), narozenou XY, a 2) nezletilého BBBBB (pseudonym), narozeného XY, oba bytem XY, zastoupených statutárním městem Liberec, se sídlem v Liberci, nám. Dr. E. Beneše 1/1, jako kolizním opatrovníkem, dětí rodičů – matky L. S., narozené XY, bytem XY, a otce J. V., narozeného XY, bytem XY zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem se sídlem v Kolíně, Karlovo náměstí 74/0, o úpravu výchovy a výživy a o úpravu styku, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 Nc 50023/2021, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 10. 2021, č. j. 36 Co 226/2021-73, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 10. 2021, č. j. 36 Co 226/2021-73, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“), k němuž matka podala dne 26. 4. 2021 návrh na zahájení řízení o úpravu výchovy a výživy a o úpravu styku k nezletilým dětem, BBBBB a AAAAA, usnesením ze dne 22. 7. 2021, č. j. 10 Nc 50023/2021-60, zamítl námitku místní nepříslušnosti, kterou při prvním procesním úkonu uplatnil otec. Odkázal přitom na znění § 467 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), s tím, že na základě zprávy kolizního opatrovníka z 30.
6. 2021 nepochyboval o tom, že matka se s dětmi přestěhovala v průběhu února 2021 z původně společného bydliště v XY do nového místa bydliště v XY. Soud prvního stupně měl za to, že dohoda o změně bydliště byla mezi rodiči uzavřena konkludentně, když otec tomuto přestěhování nijak nebránil, s dětmi se stýká a platí výživné. Navíc projednání věci před Okresním soudem v Liberci je v zájmu obou nezletilých dětí, které v XY navštěvují (před)školní zařízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání otce napadené usnesení potvrdil.
Na základě zprávy kolizního opatrovníka a dále na základě SMS a mailové korespondence mezi rodiči, včetně jejich komunikace prostřednictvím aplikace Messenger, jak tuto korespondenci matka soudu prvního stupně předložila v průběhu odvolacího řízení, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že otec neosvědčil, že by nesouhlasil s přestěhováním dětí do jejich současného bydliště v XY, např. tím, že by kontaktoval orgán sociálně-právní ochrany dětí (dále jen „OSPOD“), a ze zprávy, kterou podal soudu kolizní opatrovník neplyne, že by při společném jednání rodičů konaném před OSPOD otec jakkoliv aktivně proti změně bydliště matky a dětí brojil, popř. že by alespoň projevil nesouhlas s jejich nástupem do (před)školního zařízení v XY.
Potud odvolací soud odkázal na závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 70/21. Současně odvolací soud na základě matkou předloženého přepisu SMS a mailové komunikace dospěl k závěru, že otec dal „zřetelný konkludentní souhlas s přestěhováním dětí do XY“, o čemž svědčí právě ona komunikace mezi rodiči, z níž mimo jiné vyplynul výslovný souhlas otce se změnou (před)školního zařízení dětí. Stejně tak měl otec souhlasně reagovat na zprávu o přestěhování dětí a matky z XY do XY.
Usnesení odvolacího soudu napadl otec „v celém jeho rozsahu“ dovoláním. Namítal, že odvolací soud svým postupem upřel otci právo na spravedlivý proces včítaje v to narušení principu rovnosti zbraní a zákazu vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí. Odvolací soud podle otce vycházel z obsahu listin, zejména pak z korespondence mezi rodiči, jak ji dodatečně předložila matka, aniž by mu ovšem dal příležitost se k těmto nově předloženým listinám vyjádřit. V tomto směru měl otec postup odvolacího soudu za nikoliv souladný s celou řadou rozhodnutí Ústavního soudu, jež v dovolání citoval, kupř.
s nálezem ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 202/2013.
Otec částečně zpochybnil autenticitu matkou předložené komunikace mezi rodiči, dílem pak namítal, že jsou údaje z ní čerpané zkresleny a vytrženy z kontextu. Odvolací soud svým postupem otci znemožnil se k oněm listinám vyjádřit, což zčásti platí i pro obsah zprávy kolizního opatrovníka, která podle otce věrně (doslovně) nevystihuje průběh jednání rodičů před OSPOD. Otec dále formuloval i druhou otázku, podle něj dosud judikatorně neřešenou, a to zda jen z chování rodiče, který si plní svou vyživovací povinnost a stýká se s dětmi, lze usuzovat na jeho konkludentní souhlas se změnou bydliště, resp. v jaké časové lhůtě je povinen takový rodič projevit navenek svůj nesouhlas s jednostranným počínáním druhého z rodičů, který se s dětmi přestěhoval do jiného místa.
V tomto směru otec podotýkal, že závěry odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 70/21, na něž odkazoval odvolací soud, nejsou v nyní projednávané věci přiléhavé jednak proto, že nešlo o vlastní hodnotící úsudek Ústavního soudu, nýbrž o prostou reprodukci průběhu jím posuzovaného řízení a současně v tehdy Ústavním soudem projednávané věci uplynula mezi přestěhováním nezletilého dítěte a projevením nesouhlasu rodiče s takovým jednáním doba zhruba jednoho roku, kdežto v nyní posuzovaném případě se otec proti jednání matky ohradil ve lhůtě zhruba 4 měsíců.
Z obou těchto důvodů otec navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu a spolu sním i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila matka, která zdůraznila, že se i s nezletilými dětmi odstěhovala do XY především z důvodu, že otec chtěl mít v XY k dispozici volný byt za účelem jeho dalšího pronájmu. Otec byl seznámen s přestěhováním dětí do XY, přičemž z komunikace mezi rodiči učiněné formou SMS zpráv, kterou matka doložila v průběhu odvolacího řízení, je zřejmé, že otec byl s přestěhováním dětí do XY srozuměn a souhlasil s ním.
Děti mají faktické bydliště v XY, kam za nimi otec rovněž pravidelně dojíždí. „Ponechání místní příslušnosti“ u Okresního soudu v Liberci je podle matky v nejlepším zájmu nezletilých, které představuje racionální a i z hlediska dalšího průběhu řízení hospodárné řešení nastoleného problému. Navrhovala proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání otce zamítl, pokud jej neodmítne. Rovněž kolizní opatrovník učinil obdobný návrh jako matka a doplnil, že jeho zpráva ze dne 30. 6. 2021, adresovaná soudu prvního stupně, představuje nikoliv doslovný přepis průběhu jednání pracovnice oddělení sociálně-právní ochrany dětí s rodiči, nýbrž stručnou reprodukci vyjádření rodičů.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) ve spojení s § 1 odst. 1 až 4 a § 30 odst. 1 z. ř. s. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (otcem nezletilých) – za splnění podmínky povinného zastoupení advokátem dle § 241 o. s. ř. Podle § 236 odst.
1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, jaké místo představovalo bydliště nezletilých určené na základě dohody rodičů ve smyslu § 4 odst. 2 z. ř. s. a zda rodiče v poměrech nyní řešených vskutku uzavřeli (alespoň konkludentně) dohodu o tom, že se matka spolu s nezletilými dětmi přestěhují z XY do XY. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech předesílá, že dovolání proti rozhodnutí procesní povahy je v dané věci navzdory (nesprávnému) poučení ze strany odvolacího soudu přípustné.
Jedná se zde o otázku vyplývající z aplikace procesního práva, takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod číslem 39/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, pak je dovolání přípustné vždy, odchýlil-li se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe nejen Nejvyššího soudu, ale také Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6.
6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17). Vzhledem k tomu, že při řešení výše nastíněné otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (aprobované i v rozhodnutích soudu Nejvyššího), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Podle ustanovení § 4 odst. 2 z.
ř. s. je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. Soud prvního stupně a spolu s ním i odvolací soud shodně dovodily, že rodiče uzavřeli dohodu o bydlišti dětí v XY konkludentně, když otec po dobu téměř 4 měsíců od změny poměrů navenek s takovou změnou neprojevil nesouhlas a současně měl odvolací soud za to, že na existenci této dohody lze jednoznačně usoudit z blíže označené korespondence mezi rodiči.
Otec v dovolání naopak namítá, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí podané námitky místní nepříslušnosti především z důvodu, že přihlédl k listinám, ve vztahu k nimž nebylo otci umožněno učinit věci odpovídající vyjádření, a tudíž je rozhodnutí odvolacího soudu pro otce překvapivé. Podle judikatury Nejvyššího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.
O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017).
Na projednávanou věc jsou přiměřeně aplikovatelné závěry, jež dovolací soud vyložil v usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Možnost rozhodnout o odvolání podaném proti (procesnímu) usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má odvolací soud jen tehdy, rozhoduje-li bez provádění dokazování (bez zjišťování rozhodných skutečností). Přistoupí-li odvolací soud k dokazování (v poměrech projednávané věci ke zjišťování skutečností rozhodných pro závěr o tom, zda byla či nebyla mezi rodiči uzavřena mlčky dohoda o změně bydliště nezletilých), musí i v případě uvedeném v ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o? s.
ř. nařídit jednání; využití postupu podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nesmí být na újmu práv, která občanský soudní řád účastníkům poskytuje. Jen při jednání mohou totiž účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření či dokazování (§ 122 odst. 1, § 123 a § 129 odst. 1 o. s. ř.). Uvedený závěr reprodukoval Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014. Nejvyšší soud se v minulosti vyjádřil též k tomu, že i když (procesní) rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím řešícím věc samu a není založeno na dokazovaných skutečnostech v pravém slova smyslu (dokazování se v řízení před soudem pojmově vztahuje jen k věci samé a při rozhodování o místní příslušnosti, jež má být přijato urychleně na samém počátku řízení, nelze provádět dokazování a šetření v takové šíři, která je vlastní až meritornímu rozhodování), pak přes uvedené nutno přiznat opodstatněnost argumentu dovolatele za situace, kdy mu přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu byla upřena možnost reakce na (originární) důvod, pro který odvolací soud přikročil k potvrzení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně.
V projednávané věci vycházel soud prvního stupně ze zprávy kolizního opatrovníka ze dne 30. 6. 2021 (na č. l.
46 spisu) a odvolací soud pak též z vyjádření matky označeného jako „doplnění důkazů“ ze dne 24. 8. 2021 (na č. l. 64 a násl. spisu), jehož součástí jsou kopie mailů, SMS a messengerových zpráv, které si měli mezi sebou vyměnit rodiče. V takovém případě byl odvolací soud povinen ostatní účastníky s podklady svého rozhodnutí konfrontovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2281/2014). Uvedené závěry přitom představují naplnění požadavku vtěleného do § 6 o.
s. ř., podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. I když tedy odvolací soud není povinen stricto sensu v každém jednotlivém případě nařizovat k projednání odvolání jednání, směřuje-li řádný opravný prostředek proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé [ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) o.
s. ř], pak – i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, jak ji cituje otec ve svém dovolání – musí v zájmu zachování tzv. principu rovnosti zbraní přinejmenším seznámit účastníky s podklady pro své rozhodnutí a případně i s argumentací dalších účastníků řízení tehdy, je-li toho v konkrétním případě třeba (např. nejde-li o opakující se argumenty apod.) a neučinil-li tak již soud prvního stupně v rámci úkonů, které provádí před předložením spisu odvolacímu soudu (§ 210 odst. 1 o. s. ř. a jeho extenzivní výklad v ustálené judikatuře Ústavního soudu), pak tak musí učinit přímo odvolací soud. Jsou-li navíc skutkové okolnosti určující pro posouzení důvodnosti odvolání mezi účastníky sporné, nezbude, než nařídit k projednání odvolání jednání.
Pokud tak v konkrétní věci odvolací soud neučinil, znemožnil tím otci (ale i koliznímu opatrovníkovi) vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a napadené rozhodnutí pak nelze než označit za překvapivé, tedy takové, které nebylo možno na základě „zjištěného skutkového stavu věci“, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde i tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12), anebo k níž se nemohl některý z účastníků vyjádřit. Jinak řečeno závěr odvolacího soudu o tom, že z komunikace rodičů lze dovodit existenci jejich konkludentní dohody o bydlišti nezletilých dětí v XY nebyl (prozatím) dosažen procesně korektním způsobem. Není-li zřejmé, jakých skutkových závěrů (jež navíc samy o sobě dovolacímu přezkumu ve smyslu § 241a odst. 1 písm. a) o.
s. ř.
nepodléhají) odvolací soud v navazujícím řízení dosáhne, je prozatím předčasné zabývat se druhou dovolací otázkou předkládanou otcem a již v této fázi řízení řešit, zda plnění vyživovací povinnosti otcem v relutární formě a jeho styk s dětmi může (sám o sobě, popř. v sepjetí s dalšími skutečnostmi) svědčit pro konkludentní uzavření dohody rodičů o změně bydliště dětí, popř. jak dlouhá doba od faktické změny bydliště dětí do doby manifestace nesouhlasu druhého z rodičů s nastalou změnou může existenci takové konkludentní dohody indikovat.
Takto formulovanou otázku totiž bude namístě ve spektru námitek odvolatele řešit jen v případě, nebude-li uzavření dohody o změně bydliště prokázáno jiným způsobem. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech tohoto dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. David Vláčil předseda senátu