III.ÚS 79/26 ze dne 19. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Daniela Rosického a Petry Rosické, oba zastoupeni JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025, č. j. 33 Cdo 2731/2024-117, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Koninklijke Luchtvaart Maatschappij N.V., se sídlem Amsterdamseweg 55, 1182 GP Amstelveen, Nizozemské království, jednající v České republice prostřednictvím KLM Royal Dutch Airlines, organizační složky, se sídlem Evropská 846/176a, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelé podali proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se každý z nich domáhal kromě jiného zaplacení částky 250 EUR. Tato částka představuje náhradu za odepření nástupu na palubu letadla podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (nařízení). Stěžovatelé odůvodnili žalovaný nárok tím, že měli rezervovaný let u vedlejší účastnice, ale kvůli personálním problémům na letišti u bezpečnostní kontroly se včas nedostali k odletové bráně a jejich let mezitím odletěl.
2. Obvodní soud žalobu stěžovatelů zamítl (I. výrok) a uložil jim povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 11 035,20 Kč (II. výrok). Stěžovatelé podle soudu nesplnili podmínku, aby se včas dostavili k odletové bráně. Jejich zdržení u bezpečnostních kontrol není přičitatelné leteckému dopravci, ale provozovateli letiště. Stěžovateli uvedený rozsudek Soudního dvora EU (ve věci C-238/22) nelze použít, protože řeší situaci, kdy dopravce cestujícího předem informoval, že jej nenechá nastoupit na palubu letadla. Vedlejší účastnice však stěžovatele o odmítnutí přepravy předem neinformovala, a proto nebyl důvod upustit od povinnosti dostavit se k odletové bráně.
3. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil (I. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 7 502 Kč (II. výrok). Stěžovatelé neprokázali, že vedlejší účastnice porušila své smluvní povinnosti. Stěžovateli uvedený rozsudek Soudního dvora (ve věci C-238/22) na věci nic nemění, protože se týká odepření nástupu na palubu předchozím telefonickým oznámením, kdy logicky fyzické dostavení se k odletové bráně nebylo vyžadováno. Námitka porušení práva na spravedlivý proces nepoložením předběžné otázky není důvodná.
4. Nejvyšší soud v rozsahu nároku na zaplacení částky ve výši 250 EUR dovolání zamítl (II. výrok). Pojem "odepření nástupu na palubu" ze strany leteckého dopravce zpravidla vyžaduje vědomé odmítnutí cestujícího, který se včas dostavil k odletové bráně. Skutečnost, že se stěžovatelé k bráně včas nedostavili kvůli prodlevám při bezpečnostních kontrolách, je z tohoto hlediska nerozhodná. Ke stejnému posouzení otázky dospěl i německý Spolkový soudní dvůr (rozsudek sp. zn. Xa ZR 78/08 a usnesení sp. zn. X ZR 83/12). Výklad unijního práva je přitom natolik zřejmý, že nebylo nutné pokládat předběžnou otázku (tzv.
výjimka acte clair). II. Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé podali ústavní stížnost pouze proti II. výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tento výrok podle nich porušuje jejich právo na ochranu majetku, spravedlivý proces a zákonného soudce (čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 47 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě).
6. Stěžovatelé považují napadený výrok za protiústavní z těchto důvodů: a) Nejvyšší soud podmínil přiznání náhrady za odepření nástupu na palubu letadla tím, že se cestující v určený čas dostaví k odletové bráně. Tento výklad je však formalistický a odporuje nařízení. Jeho smyslem je vysoká úroveň ochrany cestujících, a proto by měla být ustanovení o jejich právech vykládána široce. Podle judikatury Soudního dvora EU není pro přiznání této náhrady nutné, aby se cestující dostavili k odletové bráně (rozsudek ve věci C-238/22).
Nejvyšším soudem zmíněná judikatura německého soudu je tímto rozhodnutím překonaná a na daný případ nedopadá. Stěžovatelé se dostavili na letiště ještě dřív, než jim doporučila vedlejší účastnice, a k bráně neprošli kvůli nedostatku personálu u bezpečnostní kontroly. Vedlejší účastnice přitom o těchto problémech musela vědět, a tudíž si musela uvědomovat, že k nepřepravení některých cestujících dojde. Stěžovatelé tedy nemohli splnit požadovanou podmínku z důvodů, které zavinila vedlejší účastnice.
b) Nejvyšší soud porušil povinnost položit předběžnou otázku k Soudnímu dvoru EU. Nejvyšší soud se nepřípustně ujal výkladu unijního práva, odmítl závěry stěžovateli zmiňovaného rozhodnutí Soudního dvora a chybně vyložil právní úpravu. Soudní dvůr navíc dosud neřešil otázku nároku na náhradu za odepření nástupu na palubu kvůli průtahům u bezpečnostní kontroly.
III. Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Ústavní soud posoudil napadený výrok rozhodnutí s ohledem na námitky stěžovatelů a dospěl k závěru, že jejich ústavně zaručená práva a svobody porušeny nebyly.
9. Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti výroku rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jejich nároku na zaplacení 500 EUR - tedy zhruba 12 200 Kč (bod 4 ústavní stížnosti a strana 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
10. Předmětem tohoto sporu je tedy částka, která je z hlediska své výše bagatelní - a to nejen při jejím rozdělení mezi oba stěžovatele, ale i z pohledu její celkové výše (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24 , bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).
11. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud totiž při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18 , bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23 , bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II.
ÚS 1967/21, bod 6).
12. Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručená základní práva a svobody. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20 , body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
13. Při posouzení bagatelnosti výše sporné částky se přitom nepřihlíží k příslušenství - podobně jako se k němu obecně nepřihlíží při posuzování přípustnosti odvolání a dovolání [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2668/15 , bod 12; IV. ÚS 803/19; IV. ÚS 3917/18; § 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu].
14. Vyloučení bagatelnosti případu je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu a ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přistupuje poměrně běžně (např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 342/98 ,
IV. ÚS 185/98 ,
IV. ÚS 59/99 ,
IV. ÚS 126/01 či pozdější nálezy sp. zn. I. ÚS 3143/08 , bod 14,
III. ÚS 137/08 , část III; II. ÚS 1612/09, body 11 až 12; z poslední doby např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1164/25 ,
II. ÚS 1550/25 ,
I. ÚS 1744/25 ).
15. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu významný ústavněprávní rozměr. Ten může být dán například tím, že přesahuje jeho vlastní zájmy, že se soud dopustil zvlášť kvalifikovaného ústavněprávního pochybení nebo že je stěžovatel rozhodnutím podstatně dotčen kvůli svým osobním, sociálním, majetkovým či jiným poměrům (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 , bod 25; III. ÚS 1866/23, bod 12; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1050/24 , bod 6; I. ÚS 844/24, bod 7; IV. ÚS 322/24, bod 10; III. ÚS 1161/14, bod 6).
16. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zcela opomíjí bagatelnost předmětu sporu a neuvádí žádnou zvláštní okolnost, která by jejich případu dodávala potřebný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou okolnost neshledal ani Ústavní soud. Námitky stěžovatelů uvedené v ústavní stížnosti přitom na tomto závěru nic nemění.
17. Ústavní soud nepovažuje právní závěry obecných soudů za protiústavní [námitka a)]. Výklad unijního nařízení není podle Ústavního soudu v této věci svévolný, formalistický a ani jinak protiústavní. Obecné soudy zároveň svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily a reagovaly na vznesené námitky. Právní výklad nařízení ze strany stěžovatelů se opírá pouze o obecné tvrzení, že smyslem nařízení je vysoká úroveň ochrany cestujících, a proto by měla být ustanovení o jejich právech vykládána široce. Toto tvrzení však samo o sobě neospravedlňuje závěr, že cestujícímu náleží náhrada za odepření nástupu na palubu letadla i tehdy, pokud včas nedorazí k odletové bráně. Soudy stěžovatelům opakovaně vysvětlily, proč na jejich případ nelze použít ani závěry jimi zmiňovaného rozsudku Soudního dvora (ve věci C-238/22). Stěžovatelé na toto vysvětlení žádným způsobem nereagují. 18.
Nepoložením předběžné otázky obecné soudy nepostupovaly protiústavně [námitka b)]. Obecný soud v tomto ohledu jedná protiústavně, pokud (1) se s návrhem na položení předběžné otázky nijak nevypořádá nebo se s ní vypořádá nesrozumitelným či zcela neudržitelným způsobem anebo (2) předběžnou otázku nepoloží svévolně (podrobněji např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1675/23 , body 23 až 24; II. ÚS 1854/20, body 56 až 58, nebo Kmec, J. Čl. 36: Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod, Leges, 2022, s. 1349). Stěžovatelé netvrdí, že by některá z těchto situací nastala, žádná z nich není splněna ani podle Ústavního soudu. Obecné soudy se s návrhem na položení předběžné otázky výslovně zabývaly a podle Ústavního soudu nenastala žádná z okolností, za nichž Ústavní soud považuje její nepoložení za svévolné (strana 7 až 8 rozhodnutí Nejvyššího soudu a bod 15 rozhodnutí městského soudu).
IV. Závěr
19. Ústavní soud shrnuje, že napadený výrok rozhodnutí neporušil ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelů. Ústavní soud proto jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu