ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) D. R. a b) P. R., zastoupených Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, proti žalované Koninklijke Luchtvaart Maatschappij N.V. se sídlem Amsterdamseweg 55, 1182 GP Amstelveen, reg. č. 33014286, Nizozemské království, jednající v České republice prostřednictvím KLM Royal Dutch Airlines, organizační složky, se sídlem v Praze 6, Vokovice, Evropská 846/176a (identifikační číslo 186 26 637), zastoupené Mgr. Aloisem Šatavou, advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o 1 687,87 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 241/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 18 Co 113/2024-80,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 18 Co 113/2024-80, se ve výroku pod bodem I v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek ze dne 9. 1. 2024, č. j. 27 C 241/2023-54, v části, jíž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu co do částky 1 187,87 EUR s 15 % úroky z prodlení od 18. 7. 2022, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a ve výroku pod bodem II, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 1. 2024, č. j. 27 C 241/2023-54, ve výroku pod bodem I v části, ve které byla zamítnuta žaloba v rozsahu 1 187,87 EUR s 15 % úroky z prodlení od 18. 7. 2022, a ve výroku pod bodem II, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobou žalobci požadovali zaplacení částky 250 EUR každému z nich a dále částky 1 187,87 EUR s odůvodněním, že se stali držiteli rezervace na žalovanou operovaný let č. KL 1355 z Amsterodamu do Prahy, jenž se měl uskutečnit dne 17. 7. 2022 v 12:05 hodin. Tvrdili, že jim v uvedený den a čas byl žalovanou odepřen nástup na palubu letadla, ačkoli splnili všechny její požadavky včetně čekací doby před letem. V souladu s nařízením Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen „Nařízení“), tak každému z nich vznikl nárok na zaplacení 250 EUR; zbývající nárok ve výši 1 187,87 EUR představuje částku 1 117,51 EUR vynaloženou žalobci za ubytování v hotelu a částku 70,36 EUR za využití taxislužby.
Před odletem 16. 7. 2022 žalobci provedli check-in na stránkách žalované a v den odletu 17. 7. 2022 na webových stránkách žalované nalezli sdělení, že personální problémy na letišti mohou způsobit komplikace a doba čekání na kontrolu se tak může prodloužit až na čtyřicet pět minut. Z uvedeného důvodu dorazili na letiště před desátou hodinou, tj. více než dvě hodiny před plánovaným odletem. Z důvodu značného množství lidí na letišti se žalobcům nepodařilo dostat ani do vnitřního prostoru letiště (fronta sahala až několik desítek metrů před budovu letiště, kde následně byly postaveny i stany, pod kterými mohli lidé čekat na provedení kontroly).
Na odletovou kontrolu žalobci čekali dvě a půl hodiny. Po poučení soudem doplnili tvrzení tak, že ke vstupu na palubu letadla operujícího let č. KL 1355 z Amsterodamu do Prahy, na tzv. „gate“, se nedostali vůbec, a to pro množství lidí v odletové hale. Podle žalobců pojem „odepření nástupu na palubu“ ve smyslu Nařízení musí být vykládán tak, že nejde pouze o odepření nástupu na palubu letadla způsobenou překročením kapacity letu, nýbrž i z jiných důvodů, jakými jsou například provozní důvody letiště.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobci na předmětný let obdrželi v elektronické podobě palubní vstupenky s tím, že čas na tzv. „boarding“ plyne od 11:37 hodin a „gate“ se uzavírá v 11:50 hodin. Přeplněná odletová hala způsobila to, že se žalobci do času odletu nedostavili ke „gatu“ tak, aby se mohli domáhat vstupu na palubu letadla. Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. C-238/22, dovodil, že článek 4 odst. 3 Nařízení musí být vykládán tak, že provozující letecký dopravce, který předem informoval cestujícího, že jej proti jeho vůli nenechá nastoupit na palubu letadla, na který má potvrzenou rezervaci, musí cestujícímu poskytnout náhradu škody, i když se nepřihlásil k nástupu na palubu za podmínek stanovených v článku 3 odst. 2 Nařízení.
Dále uvedl, že článek 5 odst. 1 písm.
c) bod i/ Nařízení musí být vykládán tak, že zavádí výjimku z práva cestujících na náhradu škody v případě zrušení letu, neupravuje situaci, kdy byl cestující informován alespoň dva týdny před plánovaným časem odletu, že jej jeho provozující letecký dopravce odmítne přepravit proti jeho vůli, že cestující musí mít nárok na náhradu škody za odepření nástupu na palubu podle článku 4 Nařízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že v projednávaném případě nebyla naplněna podmínka daná článkem 3 bodem 2 písm. a) Nařízení, podle něhož se nároky vztahují na ty z cestujících, kteří mají potvrzenou rezervaci pro dotčený let, a vyjma zrušení podle článku 5 se přihlásí k přepravě.
Žalobci se nepřihlásili k letu, tzn. nedostavili se k místu vstupu na palubu letadla, k tzv. „gatu“. Jakkoliv uvedená skutečnost byla zjevně zapříčiněna velkým počtem ostatních cestujících a z toho plynoucích velkých časových prodlev při provádění bezpečnostních kontrol (tzv. „security“), nelze ji přičítat k vině leteckého dopravce, neboť provádění bezpečnostních kontrol není věcí leteckého dopravce, ale subjektu, který provozuje letiště. Tím, že se žalobci nedostavili k místu umožňující nástup na let, je pojmově vyloučeno „odepření“ nástupu na palubu letadla žalovanou.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 18 Co 113/2024-80, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Podle odvolacího soudu právní odpovědnost je povinnost, která vzniká sekundárně porušením primární právní povinnosti. V daném případě byla primární povinnost leteckého dopravce založena přepravní smlouvou uzavřenou s žalobci. Žalobci ani netvrdili skutečnosti, jejichž zhodnocení po právní stránce by vedlo k závěru, že žalovaná jako letecký dopravce své povinnosti ze smlouvy o přepravě porušila.
Právní hodnocení prokázaného skutkového stavu (že letadlo bylo ve smluveném čase přistaveno k nástupní bráně, že žalovaná žalobcům předem nesdělila, že jim nebude umožněn nástup na palubu, a že žalobci se k nástupu do letadla do jeho faktického odletu ve smluveném čase nedostavili) vede k závěru, že závazek žalované vyplývající z potvrzené rezervace, tedy dopravit žalobce konkrétním leteckým spojem z Amsterdamu do Prahy, nebyl splněn pro absenci nezbytné součinnosti žalobců „spočívající v tom, že by za situace, kdy jim dopravce v nástupu nebránil, byli do přistaveného letadla nastoupili“.
Žaloba tedy není důvodná, neboť mezi žalobci a žalovanou nevznikl odpovědnostní vztah vyplývající z porušení právní povinnosti ze smlouvy o přepravě. Pokud zde není odpovědnostní vztah, není důvodný ani požadavek na plnění z titulu této odpovědnosti. Žalobci tvrzené skutečnosti, které jim měly bránit v poskytnutí součinnosti dopravci formou dostavení se k odletu v konkrétním časovém okně vyplývajícím z oznámení na palubní vstupence, nejsou rozhodné pro řešení zásadní otázky, zda žalovaná porušila smlouvu o přepravě tím, že žalobcům odepřela nástup na palubu ve smyslu definice tohoto pojmu v článku 2 písm. j/ Nařízení.
Proto nelze soudu prvního stupně vytknout neprovedení žalobci navržených důkazů o situaci panující v odletové hale v době cca dvou hodin před plánovaným odletem, včetně důkazu, že se zde žalobci v této době měli zdržovat. Rovněž mu nelze důvodně vytknout, že na daný případ neaplikoval výklad článku 4 odst. 3 ve spojení s článkem 3 odst. 2 Nařízení poskytnutý Soudním dvorem Evropské unie ve věci C-238/22; výklad vychází ze skutkového stavu, kdy bylo prokázáno porušení přepravní smlouvy leteckým dopravcem spočívající v odepření nástupu na palubu předchozím telefonickým oznámením.
Výklad, že za takových okolností se odškodnění poskytne, aniž je požadován znak fyzického dostavení se k odletové bráně, nelze v daném případě využít. Pokud se Nařízení z důvodu absence specifického odpovědnostního vztahu jím předvídaného na daný případ nevztahuje, nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces nepoložením předběžné otázky týkající se výkladu článku 4 odst. 3, resp. článku 3 odst. 2 Nařízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Soudního dvora Evropské unie při řešení otázek hmotného a procesního práva, a v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Od ustálené rozhodovací praxe se podle žalobců odvolací soud odchýlil v následně uvedených otázkách procesního práva:
1) Pro případ, že se odvolací soud rozhodne věc posoudit právně odlišně než soud prvního stupně, je povinen na svůj odlišný právní názor účastníky řízení předem upozornit a dát jim prostor pro vyjádření? Podle dovolatelů odvolací soud pochybil, pokud věc po právní stránce posoudil jinak, když oproti soudu prvního stupně neaplikoval Nařízení na věc vůbec a na tento svůj právní názor žalobce neupozornil a nedal jim tak prostor k vyjádření. Žalobci v této souvislosti odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006. 2) Je v souladu s § 132, § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a článkem 36 odst. 1 Listiny, pokud soud neprovedení navržených důkazů odůvodní zcela formálně pouze odkazem na to, že nejsou způsobilé tvrzenou skutečnost prokázat, a následně uvede, že nebyly prokázány skutečnosti, které chtěl účastník těmito důkazy prokázat? Podle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od závěrů vyplývajících z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, ze dne 26.
7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, jakož i od nálezů Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 1318/23. Pokud by odvolací soud postupoval v souladu s touto judikaturou, měl řádně odůvodnit, proč konkrétní navržené důkazy (účastnický výslech žalobců a videozáznam z letiště) nemohou prokázat skutečnosti žalobci tvrzené, a tím pádem není třeba je provádět.
3) Je v souladu s § 157 občanského soudního řádu, aby soud v odůvodnění rozhodnutí nezdůvodnil, podle kterého ustanovení právního předpisu dospěl ke svému právnímu závěru? Tím se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 78/2021. V rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud podle žalobců vyřešeny následující otázky hmotného a procesního práva:
4) Je podmínkou pro aplikaci Nařízení existence odpovědnostního vztahu mezi cestujícím a leteckým dopravcem? Podle žalobců měl soud v dané věci Nařízení aplikovat. 5) Je právo na náhradu škody vůči leteckému dopravci podle článku 7 Nařízení právem vznikajícím na základě objektivní odpovědnosti dopravce? Žalobci jsou přesvědčení, že odpovědnost leteckého dopravce je objektivní odpovědností a v mnoha případech je tak letecký dopravce nucen plnit bez svého zavinění. Pokud by odvolací soud posoudil odpovědnost žalované jako odpovědnost objektivní, musel by vzhledem ke skutkovým okolnostem případu uzavřít, že žalovaná odepřela žalobce proti jejich vůli přepravit, přičemž není důležité, zda jednala zaviněně či nikoliv.
6) Je správný vyklad pojmu „odepření nástupu na palubu letadla“ takový, že pod něj spadají pouze případy, kdy cestujícímu bylo přímo personálem leteckého dopravce zabráněno v nástupu do letadla? Žalobci se domnívají, že takový výklad je ryze formalistický (neplnící účel a smysl nařízení). 7) Je možné považovat nezajištění vpuštění cestujícího do letadla leteckým dopravcem jako porušení smlouvy o přepravě? Žalobci jsou názoru, že povinností leteckého dopravce ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.
z.“), je zajistit bezproblémové přepravení cestujícího do místa určení. Za situace, kdy cestující nemá reálnou možnost do letadla nastoupit, neboť hodiny čeká na provedení bezpečnostní kontroly na letišti, které není schopno tyto základní služby včas zajistit, a letecký dopravce o těchto problémech prokazatelně ví, ovšem ničeho nečiní a letiště nadále využívá, a následně z toho ještě na úkor cestujících těží, nelze dojít k jinému závěru, než že v takovém případě je letecký dopravce za nepřepravení cestujících odpovědný.
8) Je odvolací soud oprávněn vykládat přímo použitelné předpisy Evropské unie? Podle žalobců je k interpretaci evropského práva příslušný výhradně Soudní dvůr Evropské unie. Upozornili na to, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je rozporné, neboť odvolací soud konstatoval, že žalovaná neporušila povinnosti ze smlouvy o přepravě, na druhé straně však dovozuje, že závazek žalované dopravit žalobce do místa určení nebyl splněn z důvodu absence nezbytné součinnosti žalobců, ale odpovědnosti ji zprostil.
Odvolací soud vystavěl jakýsi koncept (ne)odpovědnosti leteckého dopravce vyplývající z (ne)porušení povinností založených ve smlouvě o přepravě. Z rozhodnutí přitom není zřejmý právní základ odpovědnostního vztahu.
Odvolací soud rovněž podle žalobců porušil princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování, když na věc neaplikoval Nařízení a následně vystavil zcela nelogickou koncepci odpovědnosti leteckého dopravce pro přiznání náhrady žalobcům. To celé za situace, kdy soud prvního stupně Nařízení aplikoval, ale dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění jeho podmínek pro přiznání náhrady za odepření nástupu na palubu letadla. Napadený rozsudek je pro žalobce překvapivý. Upozornili, že žalobou uplatněné právo se skládá z nároku na kompenzaci za odepření nástupu na palubu ve smyslu Nařízení a dále z nároku na náhradu škody ve smyslu občanského zákoníku; odvolací soud se s tímto nevypořádal a nároky řešil jako nárok jediný.
Závěr odvolacího soudu, že Nařízení je aplikovatelné pouze v případě, pokud dojde k porušení smlouvy o přepravě, je nesprávný a zbavuje cestující ochrany, jež jim je Nařízením poskytována. Odpovědnost leteckého dopravce je v Nařízení formována na základě objektivní odpovědnosti a v mnoha případech je letecký dopravce nucen plnit bez svého zavinění. Skutečnost, že se jedná o objektivní odpovědnost, pak podtrhuje i fakt, že v určitých situacích se dopravce může své odpovědnosti zprostit, pokud prokáže existenci tzv. mimořádné okolnosti.
Odvolací soud měl Nařízení aplikovat bez dalšího, neboť žádné zákonné ustanovení ani judikatura nepodmiňuje jeho aplikaci existencí „specifického odpovědnostního vztahu“. Skutečnost, že se v případě odepření nástupu na palubu jedná o odpovědnost objektivní, dokládá i rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Rodríguez Cachafeiro a Martínez-Rebored Varela-Villamor, C-321/11, ze dne 4. 10. 2012 a věc C-22/11 Finnair Oyj v. Timy Lassooy, ve kterém soud konstatoval, že na rozdíl od článku 5 odst. 3 v případě odepření vstupu na palubu letecký dopravce nemůže být zproštěn povinnosti nahradit škodu s odvoláním na mimořádné okolnosti.
Pokud by soud aplikoval ustanovení občanského zákoníku týkající se smlouvy o přepravě a jejího porušení, jsou žalobci toho názoru, že právní závěr odvolacího soudu ani z tohoto právního předpisu nevyplývá. Z § 2550 a násl. o. z. je zřejmé, že je přepravce povinen bezpečně a pohodlně přepravit cestujícího do místa určení. I v tomto případě jde o objektivní odpovědnost. Odvolací soud měl vzít v úvahu, z jakého důvodu k odepření nástupu došlo, kdo je zavinil, zda dopravce vynaložil jakékoliv úsilí k odvrácení nastalé situace atd.
Závěr odvolacího soudu tak ani s ohledem na ustanovení § 2550 a násl. o. z. neobstojí. Proč měla být odvolacím soudem položena předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie, žalobci odůvodnili a současně namítli, že odvolací soud nedostatečně odůvodnil neprovedení navržených důkazů. V důsledku toho postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jeho rozsudek je nepřezkoumatelný, čímž zatížil řízení vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a dovolání pokládá za zjevně bezdůvodné. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu není v případě, kdy rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí návrhu, dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v citovaném ustanovení.
Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nijak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější), a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek. Podle žalované v daném případě jsou tři otázky hmotného práva, které žalobci opomněli do svého dovolání zahrnout, a jejichž posouzení tedy není otevřeno dovolacímu přezkumu. Jedná se přitom o právní otázky, které jsou pro věc stěžejní: 1) „Je provádění bezpečnostní kontroly na letišti odpovědností příslušného letiště nebo leteckého dopravce?“; 2) „Je letecký dopravce povinen odškodnit cestujícího v situaci, kdy se cestující nedostaví včas k odletu z důvodu prodlení na bezpečnostních kontrolách?“; 3) „Může letecký dopravce odepřít nástup na palubu cestujícímu proti jeho vůli za situace, kdy se cestující nedostaví k odbavovací bráně v čase uvedeném leteckým dopravcem, aniž by cestujícího předem informoval o svém úmyslu tak učinit?“ Žalobci nerozlišují, kdo je objektivně odpovědný za prodlení způsobená bezpečnostní kontrolou, neboť zaměňují pojmy „letecký dopravce“ a „provozovatel letiště“, aniž by porozuměli právnímu vztahu těchto dvou subjektů.
Pod kontrolou žalované mohli být až od okamžiku, kdy se dostavili k odletové bráně. Odpovědnost provozovatele letecké dopravy (v tomto případě provozovatele letiště Schiphol) je otázkou čistě lokální. Tomuto ostatně odpovídá i skutečnost, že letiště nabídlo kompenzaci všem cestujícím, kteří zmeškali let kvůli výjimečné čekací době u bezpečnostní kontroly v období od 23. 4. 2022 do 11. 8. 2022 (tedy v období, kdy vznikl nárok i žalobcům). Mimosmluvní odpovědnost je v tomto případě přičitatelná letišti a nikoliv žalované.
Otázka odpovědnosti leteckého dopravce za prodlení na letišti byla soudy obou stupňů vyřešena v souladu s judikaturou. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnými osobami zastoupenými advokátem, nejprve posuzoval, zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro vyřešení právní otázky, zda je potřeba vykládat pojem „odepření nástupu na palubu letadla“ tak, že pod něj spadají pouze případy, kdy cestujícímu bylo přímo personálem leteckého dopravce zabráněno v nástupu do letadla; tuto otázku dosud dovolací soud neřešil. Jestliže je nástup na palubu odepřen cestujícím proti jejich vůli, provozující letecký dopravce je neprodleně odškodní v souladu s článkem 7 a poskytne jim pomoc v souladu s články 8 a 9 (článek 4 odst. 3 Nařízení). Podle článku 7 odst. 1 písm. a) Nařízení obdrží cestující náhradu ve výši 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1 500 kilometrů. Podle článku 2 písm. j) Nařízení se pro účely tohoto nařízení „odepřením nástupu na palubu“ rozumí odmítnutí přepravit cestující leteckou dopravou, přestože se přihlásili k nástupu na palubu za podmínek stanovených v článku 3 odst. 2, s výjimkou případu, kdy zde jsou přiměřené důvody odepřít jim nástup na palubu, například zdravotní důvody, důvody bezpečnosti nebo ochrany nebo nedostatečné cestovní doklady. Podle článku 3 odst. 1 se Nařízení vztahuje: a) na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva o založení Evropského společenství; b) na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístěné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Evropského společenství. Podle článku 3 odst. 2 Nařízení se odstavec 1 použije pod podmínkou, že cestující a) mají potvrzenou rezervaci pro dotčený let a vyjma případu zrušení podle článku 5 se přihlásí k přepravě, jak je předem a písemně (rovněž elektronickými prostředky) stanoveno a v čase uvedeném leteckým dopravcem, provozovatelem souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy nebo oprávněným zprostředkovatelem služeb v cestovním ruchu, nebo jestliže není uveden čas, nejpozději do čtyřiceti pěti minut před zveřejněným časem odletu; anebo b) jsou leteckým dopravcem nebo provozovatelem souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy bez ohledu na důvod převedeni z letu, který měli rezervovaný, na jiný let. Z Nařízení a zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že žalobcům nepřísluší nárok na náhradu podle článku 4 odst. 3 Nařízení, protože žalovaná je neodmítla přepravit proti jejich vůli ve smyslu tohoto ustanovení. Odmítnutí přepravit vyžaduje vědomé odmítnutí cestujícího, který se za podmínek uvedených v článku 3 odst. 2 Nařízení dostavil k odletové bráně; pouhé faktické nepřepravení není dostačující. Cestující se musí dostavit k odletové bráně v čase uvedeném v článku 3 odst. 2 Nařízení, aby mohl nastoupit do letadla. O odepření nástupu již nelze uvažovat, pokud letadlo opustilo stojánku a nástup dalších cestujících již není možný, resp. kdy již letadlo odletělo, jako v projednávané věci. Pro vznik nároku nestačí, že cestující nebyl přepraven rezervovaným letem, nýbrž je nutné, aby bylo cestujícímu, který se včas dostavil k odbavení pro daný let a byl přítomen u odletové brány, odepřeno nastoupení do letadla. To odpovídá skutečnosti, že letecký dopravce provozující dotčený let je tím, kdo má v případě odepření nástupu povinnost poskytnout náhradu, neboť to je tento dopravce, jehož zaměstnanci provádějící a dohlížející na nástup cestujících rozhodují o tom, zda cestující smí nastoupit do letadla. Cestující, který chce úspěšně uplatnit nárok z titulu odepření nástupu na palubu, musí být tedy zásadně přítomen u odletové brány. V daném případě se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího žalobci do času odletu letadla nedostavili k odletové bráně, přičemž je nerozhodné, že se tak stalo v důsledku velkého počtu ostatních cestujících a z toho plynoucích velkých časových prodlev při provádění bezpečnostních kontrol. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nemají právo na náhradu škody podle článku 7 odst. 1 Nařízení z důvodu odepření nástupu na palubu, je tedy správný. Dovolací soud neshledal důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. V případě unijních směrnic vzniká právo vnitrostátního soudu, a jde-li o soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, též povinnost, předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie, vyvstane-li v řízení před ním otázka výkladu unijní směrnice (a to i v rámci jejího tzv. nepřímého účinku), ledaže vyvstalá otázka není relevantní, tj. odpověď na tuto otázku, ať již může být jakákoli, není v žádném směru způsobilá ovlivnit rozhodnutí ve věci, nebo že k dotčenému ustanovení unijního práva byl již výklad Soudním dvorem Evropské unie podán, resp. posuzovaná výkladová otázka je věcně shodná s otázkou již dříve Soudním dvorem Evropské unie zodpovězenou (tzv. výjimka acte éclairé), nebo že řádné používání unijního práva je tak zřejmé, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti (tzv. výjimka acte clair). K tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008; k výkladu unijnímu srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982, sp. zn. 283/81, Srl CILFIT a další a Lanificio di Gavardo SpA proti Ministero della sanit?, a ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. C-495/03, Intermodal Transports BV proti Staatssecretaris van Financiën. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výklad a správná aplikace článků 2, 3 a 4 Nařízení jsou naprosto zjevné (jde tedy o tzv. acte clair) a není tudíž důvod k položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie; otázka formulovaná pod bodem 6) tedy nemůže založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud též podotýká, že ke stejnému posouzení otázky odepření nástupu na palubu dospěl i německý Spolkový soudní dvůr v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. Xa ZR 78/08, a v usnesení ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. X ZR 83/12. Vzhledem k výše uvedenému nemohou založit přípustnost dovolání otázky formulované pod body 1) až 5) a 8), neboť právní otázku odepření nástupu na palubu posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně; nebylo třeba provádět další důkazy a z hlediska uvedené otázky je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostačující. Pokud se týká právní otázky pod bodem 7), odvolací soud uzavřel, že žalovaná neporušila své povinnosti ze smlouvy o přepravě. Jeho právní posouzení je však z hlediska nároku na zaplacení 1 187,87 EUR (nárok na náhradu škody způsobené nutností ubytování v hotelu a platby za taxi) neúplné. Odvolací soud se nevyjádřil k tomu, zda porušením přepravní smlouvy není podle příslušné národní úpravy (odvolací soud nevymezil, kterým právním řádem se uzavřená přepravní smlouva řídí) již samotná skutečnost, že žalobci nemohli uskutečnit let z Amsterodamu do Prahy s plánovaným odletem dne 17. 7. 2022 ve 12:05 místního času a v případě že ano, zda jsou splněny předpoklady pro náhradu škody. Vzhledem k tomu, že jde o otázku dosud v rozhodovací praxi nevyřešenou, je dána přípustnost dovolání i ohledně této otázky. Lze uzavřít, že odvolací soud správně vyložil pojem „odepření nástupu na palubu“; Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu nároku na zaplacení 500 EUR podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Ve zbývajícím rozsahu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení (§ 242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu