Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 13. prosince 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti AUGUSTUS, spol. s r. o., se sídlem Na Zájezdu 5, Praha 10, IČ: 49356160, právně zastoupené JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem Hybernská 8, Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2006 č. j. 12 Cmo 110/2006-390, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti TELEFÓNICA O2 CZECH REPUBLIC, a. s. se sídlem Olšanská 5, Praha 3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Protože součástí práva na spravedlivý proces je i nutnost vést řízení bez zbytečných průtahů, domnívá se stěžovatelka, že k porušení výše uvedeného práva došlo ze všech aspektů uvedených v ustanovení § 1 o. s. ř.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že pokud při svém rozhodování dospěl k odlišnému právnímu názoru než soud prvního stupně, měl v takové situaci dbát především na to, aby se důsledně vypořádal jak se všemi provedenými, tak i navrženými důkazy. V opačném případě je nutné ve shodě s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelka odkazuje, považovat napadený rozsudek za nepřezkoumatelný a protiústavní.
Stěžovatelka nad rámec ústavněprávní argumentace poukazuje na údajně neetické jednání vedlejšího účastníka (v dřívějším řízení v postavení žalovaného), který prý "těžil ze svého dominantního ekonomického postavení, neboť disponuje právním oddělením a dalšími externími právními poradci z řad advokátů", přičemž vedl a stále vede proti stěžovatelce značné množství soudních sporů s úmyslem ji těmito spory zcela "umořit", takže je pro stěžovatelku velmi obtížné se orientovat jen v celé řadě soudních obsílek a výzev.
Další námitky stěžovatelky směřují k údajně nesprávně posouzeným úrokům z prodlení a k přiznané výši náhrady nákladů řízení.
Protože však spolu s ústavní stížností podala stěžovatelka ve věci dovolání, požádala Ústavní soud, aby s projednáním předmětné ústavní stížnosti vyčkal až do skončení dovolacího řízení, protože "věří v úspěch jí uplatněné argumentace".
Původně se stěžovatelka proti žalované domáhala zaplacení částky 10 443 031,- Kč jako ušlého zisku za rok 1995, poté žalobní petit postupně rozšiřovala až na konečnou částku 182 559 667,30 Kč s příslušenstvím, do níž zahrnula i ušlý zisk za léta 1997-2001, ztráty ze smluv na autorská práva a ze ztráty za nezaplacené, ale odebrané telefonní karty.
Při posuzování důvodnosti a výše požadované částky vycházely obecné soudy ze znaleckého posudku a odvolací soud při svém rozhodování i ze své úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. Předmětem přezkumu odvolacího soudu bylo i příslušenství žalované částky požadované stěžovatelkou. Své závěry v obou těchto otázkách odvolací soud podrobně rozvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
V poučení o možnosti podat proti svému rozhodnutí dovolání odvolací soud uvedl, že "dovolání je přípustné v části, ve které byl změněn bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba v části o zaplacení příslušenství a 82 512 126,06 Kč s příslušenstvím z této částky. Proti části výroku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání přípustné jen tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí má v uvedené části ve věci samé po právní stránce zásadní význam".
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu
sp. zn. III. ÚS 117/2000
, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79 (více též na http://www.nalus.usoud.cz). Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Platí však, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatelka mimořádný opravný prostředek uplatnila, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovatelce ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž z poučení odvolacího soudu je zjevné, že zčásti je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a zčásti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. O přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhoduje sám dovolací soud; nelze proto poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podané.
Tyto výše uvedené úvahy jsou v projednávané věci relevantní z toho důvodu, že telefonickým dotazem dne 5. 12. 2007 bylo u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská 9, zjištěno, že v předmětné věci bylo podáno dovolání, o němž dosud nebylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto. Stěžovatelka tuto okolnost rovněž v návrhu výslovně uvedla. Z důvodů výše vyložených nepokládá Ústavní soud za potřebné vyčkávat do rozhodnutí dovolacího soudu, i když o to stěžovatelka v ústavní stížnosti požádala. Využitím tohoto mimořádného opravného prostředku totiž stěžovatelka dala jasně najevo, že dovolání je tím posledním procesním prostředkem, který může odstranit tvrzenou protiústavnost ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších stupňů. Za této situace lhůta k eventuálnímu podání nové ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2007
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj