Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. K. R., zastoupené Mgr. Lubošem Kučírkem, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 3 Tdo 1497/2018-24, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2018 sp. zn. 2 T 14/2016 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzena k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. 10 To 169/2018 zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád) jako nedůvodné.
4. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 19. 12. 2019 č. j. 3 Tdo 1497/2018-24 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Trestná činnost, pro kterou byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že ve dvou případech (při podávání oznámení a podávání vysvětlení) na Policii České republiky úmyslně nepravdivě uvedla na svého manžela, že ji týral, že fyzicky napadal jejich tři syny, a že si na ní násilím vynucoval pohlavní styk v intervalech zhruba každých 14 dnů, přičemž k uvedenému mělo docházet v letech 2005 až 2013.
6. Stěžovatelka namítá, že okresní soud se dostatečně nevypořádal se všemi ve věci provedenými důkazy, kdy některé pouze zmínil, aniž by provedl jejich podrobný rozbor. Jde o výpověď svědkyně Š., která měla znalost o tom, že dva ze synů při jednání na orgánu sociálně-právní ochrany dětí uvedli, že byli otcem napadeni, a obdobně i o výpověď svědkyně K. Dále je zde záznam lékařky z pohovoru s nezletilým M. ze dne 20. 11. 2014, z nějž vyplývá, že nezletilý má obavy z jednání poškozeného, přičemž také zmiňuje napadení bratra poškozeným. Na záznamu orgánu sociálně-právní ochrany dětí ze dne 10. 11. 2014 pak nezletilý M. popisuje, že on i jeho bratři byli poškozeným napadeni. Při pohovoru na orgánu sociálně-právní ochrany dětí dne 7. 11. 2014 nezletilý J. popisoval výbušnou a násilnickou povahu poškozeného, nezletilý V. ukázal čerstvé zranění, které mu měl způsobit poškozený. Krajský soud pak k námitkám stěžovatelky přistoupil toliko povšechně. Co se týče Nejvyššího soudu, ten se její argumentací blíže nezabýval s tím, že přezkum skutkových zjištění není v dovolacím řízení možný, nicméně stěžovatelka je přesvědčena, že přezkoumání má být možné v případě, kdy nesprávné provedení důkazního řízení u soudů nižší instance se dostává do kolize s postuláty řádného procesu zaručeného zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatelka napadá skutkové závěry obecných soudů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. V posuzované věci bylo provedeno standardní dokazování, jehož výsledky soudy řádně hodnotily, a své úvahy v odůvodnění svých rozhodnutí, zejména pak v rozsudku okresního soudu, vyložily. Jimi konstatovaná zjištění stěžovatelku ze spáchání křivého obvinění bezpochyby usvědčují, kdy například znalecké zkoumání nezletilých jakékoliv jejich týrání otcem zcela vyloučilo, ba naopak bylo zjištěno, že k němu mají dobrý vztah. Děti se vesměs vyjadřovaly tak, že by chtěly být u otce, přičemž sice došlo k tomu, že v určitém okamžiku se vyjádřily i opačně, nicméně dle posouzení znalce tak učinily ve snaze zavděčit se matce, když např. pociťovaly, že ta je v dané chvíli právě za dveřmi.
Stěžovatelka přitom se svými tvrzeními o závadném jednání poškozeného přišla, ač k nim mělo dle jejích tvrzení docházet po řadu let, až poté, co mezi rodiči nastal spor o svěření dětí do péče. U stěžovatelky znalec také shledal histriónské rysy, sklony k dramatizaci, teatrálnosti, narcismu, sebestřednosti, egocentrismu, to že je schopna jen omezeného sebenáhledu, jakož i tendence k manipulativnímu jednání, snahu ovládat své okolí, a bylo jím konstatováno, že má na děti negativní vliv v tom směru, že se je snaží zapojovat do svého sporu s poškozeným (otcem).
Oproti tomu u poškozeného znalec nezjistil žádné násilnické rysy, nýbrž pozitivní optimistický přístup, zvýšenou loajalitu a sebeobětování. K námitkám stěžovatelky, že se soudy některými důkazy zabývaly méně podrobně než jinými, Ústavní soud konstatuje, že tyto nevypovídají o jakémkoliv porušení jejích práv, když je zcela logické, že za klíčové považovaly zejména výsledky znaleckého zkoumání, a nikoli například informace o určitých vyjádřeních nezletilých, které byly rozporné s informacemi o jiných jejich vyjádřeních, dle kterých se vyjadřovaly o otci kladně.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu