USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podala obviněná S. K. R., roz. K., nar. XY, bytem XY, XY, proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10 To 169/2018,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp.
zn. 2 T 14/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
1. Obviněná S. K. R. (dále zpravidla jen „obviněná“, či „dovolatelka”)
byla rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 3. 2018, sp. zn. 2 T
14/2016, uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr.
zákoníku a odsouzena k trestu odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J.
R. odkázán s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustila obviněná zkráceně řečeno tím, že ve dvou případech, dne 7. 11. 2014
na Obvodním oddělení Policie ČR v Kostelci nad Labem při oznámení a dne 17. 12.
2014 na Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR v Mělníku
při podání vysvětlení úmyslně nepravdivě uvedla na svého manžela J. R., nar.
XY, že od roku 2006 týral a fyzicky napadal jejich tři syny AAAAA (pseudonym),
BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) a dále že si na obviněné násilím
vynucoval pohlavní styk souloží i přes její nesouhlas v intervalech zhruba
každých 14 dnů v době od března 2005 do prosince 2013.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Mělníku podala obviněná
odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10
To 169/2018, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
4. Prostřednictvím obhájce poté podala obviněná proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s poukazem na to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku. Poté, co obviněná shrnula obsah rozhodnutí
nalézacího soudu, svého odvolání a rozhodnutí soudu odvolacího, zpochybnila
skutkové závěry obou těchto soudů, které podle ní náležitě nezohlednily řadu
důkazů podporujících verzi obviněné. Opětovně namítla, že veškeré údaje, které
před orgány činnými v trestním řízení uvedla o napadání nezletilých synů ze
strany otce, byly pouze citací opakovaných sdělení ze strany jejich synů. Vždy
také uvedla, že u popisovaného jednání poškozeného vůči dětem nebyla přítomna a
že pouze čerpá z jejich sdělení. Podle obviněné jsou právní závěry soudů
prvního a druhého stupně v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
5. Tento tzv. extrémní nesoulad měl nastat především v otázce posouzení
věrohodnosti výpovědí obviněné a poškozeného. Celá řada provedených důkazů
přitom podle obviněné potvrzovala násilné chování otce vůči dětem. V
nevyhodnocení těchto důkazů obviněná spatřuje existenci tzv. opomenutých
důkazů, přičemž v další části odůvodnění dovolání konkrétně označila jednotlivé
pasáže výpovědí slyšených svědků a listinných důkazů, které podle ní měly být
soudem prvního stupně opomenuty. Ač tyto opomenuté důkazy obviněná zmínila v
odvolání, odvolací soud je nezmínil vůbec a nevypořádal se tedy s nimi, nebo je
bagatelizoval.
6. Obviněná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož si
měla pečlivě ověřit informace pocházející od nezletilých synů o nevhodném, či
dokonce trestném jednání poškozeného, než se rozhodla podat trestní oznámení.
Žádný další způsob prověření těchto tvrzení, kromě pohovorů nezletilých s
pracovnicemi OSPOD, ke kterým došlo, však podle obviněné neexistoval.
Nesprávného posouzení zjištěných skutků se soud prvního stupně i soud odvolací
dopustily, pokud o vině obviněné rozhodly pouze na základě úvahy o pravdivosti
výpovědi poškozeného oproti nepravdivosti výpovědi obviněné, aniž byly k
dispozici jiné důkazy. Z výčtu opomenutých důkazů, který obviněná uvedla,
přitom má jasně vyplývat nevěrohodnost výpovědi poškozeného.
7. Výslovně pak obviněná zpochybnila naplnění subjektivní stránky
trestné činu, kdy znovu zdůraznila, že veškeré údaje, které před orgány činnými
v trestním řízení uvedla, byly jen citací opakovaných sdělení jejích synů, není
proto možné u ní dovozovat úmysl poškozeného lživě obvinit. Skutková věta pak
neobsahuje ani v náznaku popis vědomostní stránky jejího psychického vztahu k
trestné činnosti, zejména k jejímu následku.
8. S ohledem na shora uvedené proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10 To
169/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k podanému dovolání připomněl, že námitky uváděné v dovolání obviněná
uplatnila již v předchozích stadiích řízení a odvolací soud se s nimi adekvátně
vypořádal. Obviněná sice napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo
zamítnuto odvolání, vůbec však v dovolání nezmínila dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Ve vztahu k uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze souhlasit s námitkou údajně opomenutých důkazů. Soud
prvního stupně provedl dostačující dokazování a provedené důkazy náležitě
vyhodnotil. Obviněná se fakticky domáhá přehodnocení některých důkazů v rozporu
s jejich hodnocením provedeným soudem prvního stupně. Takovéto námitky jsou
ryze procesní a nemohou deklarovaný dovolací důvod naplnit.
10. Pod deklarovaný dovolací důvod by formálně bylo možné podřadit
námitku zpochybňující zavinění dovolatelky, která údajně jen tlumočila
informace získané od svých dětí. Rozsah nepravdivých a dehonestujících tvrzení
o bývalém manželovi obviněné však významně přesahoval to, co mohla případně
obviněná pochytit od svých synů. Soud prvního stupně přitom podrobně vyhodnotil
celý kontext vývoje událostí a vyvodil přesvědčivý a podložený závěr, že
obviněná si byla nepravdivosti svých sdělení vědoma a poškozeného chtěla křivě
obvinit v souvislosti s probíhajícím sporem mezi rodiči o další výchovu
nezletilých dětí. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného
rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve ověřil, že
dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 10
To 169/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1
písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., obviněná je podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě.
15. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
16. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
17. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněné však Nejvyšší soud
konstatuje, že její námitky směřují převážně do oblasti skutkové a procesní.
Obviněná totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné dokazování, nesprávné
hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Obviněná tedy nenamítá
rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených
důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje (s výjimkou námitky vztahující
se k naplnění subjektivní stránky) konkrétní hmotněprávní výhrady. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti obviněná spatřuje
převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně
podřadit nelze.
18. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným
způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
19. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní
projednávané věci není dána taková vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala
jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
Navzdory tomu se ke skutkovým a procesním výhradám obviněné alespoň ve
stručnosti vyjádří.
20. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o
němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí
(§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového
stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
21. Námitky obviněné ve vztahu ke správnosti a úplnosti skutkových
zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybnila
pouze způsob hodnocení provedených důkazů. V daných souvislostech je potřeba
zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění
jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům
přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), a učiněnými
skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními
závěry. Nelze proto dovozovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na
svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Není
přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy
znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich
nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními
soudu prvního stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími
právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném
pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního
nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy
nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů
a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
22. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, podle něhož
Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS
173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně
vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení
důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada
volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v
úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které
nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a
které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost
soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale
také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů
tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze
třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž
ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své
rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů,
ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté
(především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“).
23. Námitku vztahující se k údajně opomenutým důkazům však v posuzované
věci založila obviněná na argumentaci, že k určitým důkazům, či spíše
jednotlivým tvrzením obsaženým v rozsáhlejších výpovědích či listinách, soudy
nepřihlížely a nebraly je v úvahu, ač šlo o údaje svědčící ve prospěch
obviněné. Obviněná ovšem z kontextu vytrhla jednotlivé dílčí okolnosti a
přehlížela či zamlčela celý obsah zmíněných svědeckých výpovědí, jako výpovědi
svědkyně K. Š., I. K. i obsah celého znaleckého posudku Mg. Leoše Vítka stran
hodnocení poškozeného jako otce nezletilých dětí. Zmíněný znalec přitom celkově
hodnotil poškozeného jako klidnějšího, vyrovnaného, schopného korigovat své
reakce, a i když v zátěži může poškozený reagovat afektivně, je jeho reaktivita
ovládána intelektem a silnou osobností a schopnost korekce chování je u něj
velmi dobrá. Ve vztahu k zasazení facky nezl. BBBBB sám poškozený připustil, že
synovi uštědřil facku, šlo ale o spontánní reakci na vulgární nadávku, kterou
mu nezletilý adresoval.
24. Znovu lze připomenout, že námitky uváděné obviněnou v dovolání již
byly z její strany uplatněny v předchozích stadiích trestního řízení, včetně
odvolání. Odvolací soud se přitom těmito námitkami zabýval, vyhodnotil je a své
úvahy promítl do odůvodnění usnesení ze dne 19. 6. 2018. To se týká i závěrů o
vědomosti obviněné, že záměrně lživě obvinila poškozeného z trestné činnosti
(viz str. 5, 6 odůvodnění usnesení). Odvolací soud se adekvátním způsobem
vyrovnal i s námitkou údajných opomenutých důkazů, které podle obviněné
nespočívaly v tom, že důkazy nebyly vůbec provedeny, nýbrž v tom, že jednotlivé
skutečnosti zjištěné z těchto provedených důkazů nebyly předmětem vyhodnocení v
rozhodnutích soudů nižších stupňů (viz opět str. 5, 6 usnesení odvolacího
soudu). Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s
námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého
stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo
86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v
dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
25. Rozhodně tak nelze přisvědčit námitce obviněné ohledně opomenutých
důkazů. Jde o námitku, v níž obviněná napadá úplnost dokazování, resp. úplnost
vyhodnocení dokazování, a tím i skutkových zjištění, což jsou otázky procesní,
které zásadně nelze podřadit nejen pod obviněnou uplatněný dovolací důvod, ale
ani pod žádný jiný vymezený v § 265b odst. 1 tr. ř. O opomenutý důkaz půjde,
pokud se jedná o stěžejní důkaz a není o něm v řízení soudem rozhodnuto,
případně jde o důkaz, jímž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, a v
důsledku tohoto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. O opomenuté důkazy ve
vztahu k důkazům, resp. jejich vybraným pasážím, jak byly označeny
dovolatelkou, však v daném případě nejde. V předmětné věci soud prvního stupně
provedl vyčerpávající dokazování, s jehož rozsahem se zcela správně ztotožnil i
soud odvolací. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku je patrné, že všechny důkazy,
označené v dovolání, se staly předmětem důkazního vyhodnocení, ať již šlo o
výpovědi svědků (včetně svědků K. Š., I. K. a L. V.), či důkazy listinné. Není
možné samozřejmě po nalézacím soudu požadovat, aby ve výčtu provedených důkazů
doslovně citoval veškerý obsah jednotlivých důkazů, včetně svědeckých výpovědí,
takový postup ani ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nevyžaduje a nepředpokládá. Z
odůvodnění soudního rozhodnutí musí dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu,
není ovšem nezbytné rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba
vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.
26. Oba soudy, zejména pak soud nalézací, pak přiléhavě zhodnotily
všechny provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, že
hodnotily každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných
souvislostech. Na základě provedeného hodnocení důkazů pak soudy konstatovaly
zjištěný skutkový stav a vyvodily také příslušné právní závěry, které podřadily
pod obecné právní předpisy. Právě vyhodnocení důkazů ve vzájemných
souvislostech, zejména z pohledu časového vývoje a sledu událostí, jak se
postupně měnily postoje a sdělení do věci zainteresovaných osob (obviněné,
poškozeného, nezletilých dětí), však absentuje v argumentaci dovolání obviněné,
která vytrhává pouze jednotlivosti z některých důkazů, aniž by zohlednila další
obsah těchto důkazů a zejména jejich vzájemné propojení a návaznost. Obviněná
tak fakticky nenamítá existenci opomenutých důkazů, ale přistupuje k
přehodnocení některých důkazů v rozporu s hodnocením důkazů provedeným
nalézacím soudem, jež bylo učiněno v souladu se zásadou volného hodnocení
důkazů. Pouze tímto způsobem obviněná následně dospívá k jiným skutkovým
zjištěním, pro ni výhodnějším, než jaká učinily oba soudy nižších instancí.
Takové námitky jsou výlučně procesní a pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají.
27. Pod deklarovaný dovolací důvod by formálně bylo možno podřadit
obviněnou uplatněnou námitku týkající se údajného deficitu v jejím úmyslném
zavinění. I v tomto ohledu se však obviněná ke zpochybnění správnosti závěru o
její vědomosti nepravdivosti skutečností o poškozeném, z její strany sdělených
orgánům činným v trestním řízení, propracovala za přispění přehodnocení
provedených důkazů. Rozsah nepravdivých sdělení týkajících se jejího bývalého
manžela se rozhodně neomezil jen na ty skutečnosti, které údajně měla obviněná
pochytit od svých nezletilých dětí a pouze tlumočit nabytá zjištění orgánům
činným v trestním řízení. Rozsah nepravdivých a dehonestujících tvrzení o
manželově počínání vůči dětem ve sděleních obviněné co do rozsahu, charakteru,
závažnosti a intenzity ataků poškozeného vůči nezletilým synům zcela zásadně
přesahoval to, co mohla obviněná pochytit od svých dětí. Opět lze připomenout
celkový kontext vývoje událostí, jak byl popsán nalézacím soudem na str. 6 až 9
odůvodnění rozsudku a rozveden odvolacím soudem na str. 5, 6 odůvodnění
usnesení. Rovněž nelze souhlasit s tím, že by v popisu skutku ve výroku o vině
zahrnujícím formulaci „úmyslně nepravdivě uvedla“, nebyla dostatečně zahrnuta
intelektuální složka obviněné a její vztah k trestnému činu křivého obvinění.
Obviněná si podle zjištěných skutečností byla nepravdivosti tvrzení vědoma a
poškozeného také chtěla křivě obvinit, zjevně v souvislosti s probíhajícím
sporem mezi rodiči o další výchovu nezletilých dětí.
28. Nepravdivá tvrzení obviněné přitom ani nemohla vycházet výlučně jen
z informací čerpaných od jejích synů. Dovolání zcela pomíjí původní tvrzení
samotné obviněné, že už po narození syna poškozený třásl s kojencem způsobem,
který mu mohl zlomit vaz, stejně jako její další tvrzení, že poškozený měl
obviněnou po řadu let soustavně znásilňovat.
29. Převážná část námitek uplatněných v dovolání tak nebyla podřaditelná
pod dovolací důvody uvedené v § 265b tr. ř. Ohledně námitky zpochybňující
zavinění s odkazem na výhrady k dovozované záměrné lživosti tvrzení pak dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou
zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S
ohledem na to Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík