Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 81/97 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele M., zastoupeného advokátem JUDr. J.J., t a k t o
Návrh se o d m í t á
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel podal osobně dne 7. 3. 1997 Ústavnímu soudu ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 3. dubna 1995, čj. 55 Cm 13/95, kterým byla zamítnuta navrhovatelova žaloba o určení, že se uznává a pokládá za zajištěnou v žalobě uvedená pohledávka. Dále ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. června 1996, čj. 4 Cmo 387/95-20, kterým byl potvrzen rozsudek krajského obchodního soudu ve věci samé a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. prosince 1996, čj. I Odon 50/96/Hu-41, kterým bylo odmítnuto navrhovatelovo dovolání. Zároveň navrhovatel požadoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. 1
III. ÚS 81/97
Podle § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.l cit. zákona) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Posledním prostředkem, který zákon k ochraně navrhovatelova práva poskytuje, bylo odvolání proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, které nabylo právní moci dne 25. 7. 1996. Za takový prostředek nelze v daném případě považovat dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolání lze totiž považovat za prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje jen v těch případech, kdy je zákonem připuštěno. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Do rozsudku je dovolání přípustné v případech uvedených v ustanovení § 237 a násl. o.s.ř. Ústavní soud ze spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 55 Cm 13/95, zjistil, že Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. června 1996, čj. 4 Cmo 387/95-20, potvrdil rozsudek soudu I. stupně co do merita věci a změnil pouze výrok a nákladech řízení. V úvahu by tedy připadalo pouze dovolání podle § 239 o.s.ř. Samotný navrhovatel se ve svém dovolání domáhal toho, aby "Nejvyšší soud postupoval podle § 239 o.s.ř.
a připustil dovolání, neboť se v jeho věci jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu". Dovolání podle citovaného ustanovení je však přípustné pouze tehdy, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, popř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, není ve smyslu § 239 o.s.ř.
oprávněn "připustit dovolání", jak požadoval navrhovatel. Z citovaného spisu ústavní soud zjistil, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí nevyslovil přípustnost dovolání a ani navrhovatel nenavrhl 2
III. úS 81/97 v příslušné lhůtě, aby tento soud dovolání připustil. Z uvedeného vyplývá, že v daném případě nebylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné, neboť nebyly splněny předpoklady stanovené v příslušných ustanoveních o.s.ř. K takovému závěru dospěl i Nejvyšší soud. Z toho také vyplývá, že dovolání nelze v tomto případě ve smyslu ust. § 75 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak bylo uvedeno výše, rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, nabylo právní moci dne 25. 7. 1996 (jedná se o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj. 4 Cmo 387/95-20). Ústavní stížnost byla podána dne 7. 3. 1997, tedy po lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. S ohledem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle § 43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, protože návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání citovaným zákonem. S poukazem na uvedené potom Ústavní soud ani nemohl vyhovět návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 1997
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR
3