Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Furmana, zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou AK se sídlem Nad Štolou 18, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 21 Cdo 2044/2012-239 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 70 Co 110/2011-193, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 27. dubna 2006 č. j. 24 C 68/2005-82 Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl, že kupní smlouva ze dne 26. dubna 2002, uzavřená mezi žalovaným (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") jako kupujícím a Zlatuší Bystrovovou a Alexandrem Bystrovem jako prodávajícími, ohledně prodeje nemovitostí v rozsudku specifikovaných (tj. domu č. p. X1 včetně veškerého movitého vybavení na pozemku st. p. č. X2, pozemků st. p. č. X3 a p. č. X4, vše v k. ú. Bošovice u Čížové, okres Písek) je vůči žalobci právně neúčinná a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náklady řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 70 Co 110/2011-193 byl k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, pokud jím byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy ve vztahu k veškerému movitému vybavení domu, zrušen a v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno, jinak byl rozsudek v tomto výroku potvrzen. Žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012 č. j. 21 Cdo 2044/2012-239 bylo dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatel dále Městskému soudu v Praze vytýká, že se nezabýval návrhem na provedení důkazu trestním spisem a ani si trestní spis nevyžádal, a dovodil, že hmotněprávní podmínky pro vyslovení neúčinnosti byly naplněny, a to na základě předchozího dokazování, jehož součástí byl mimo jiné i stejný spis, avšak v jiném stadiu trestního řízení a odňal tak svým postupem stěžovateli možnost prokázat, že hmotněprávní podmínky pro určení neúčinnosti kupní smlouvy nebyly naplněny. Městský soud v Praze prý tímto porušil rovněž základní zásadu občanského soudního řízení, a to, že je povinen vycházet ze skutečností, důkazů a okolností ke dni vyhlášení rozsudku. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, jestliže podané dovolání odmítl.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 224/98 , dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně pochybil tím, že rozhodl o neúčinnosti předmětné kupní smlouvy i ve vztahu k veškerému movitému vybavení domu, ačkoli takový požadavek nebyl žalobcem vůbec vznesen. Pro rozhodnutí o neúčinnosti kupní smlouvy ve vztahu k movitému vybavení domu tedy nebyla splněna podmínka řízení (takovýto požadavek nebyl obsažen v žalobě podané žalobcem), a proto odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
S ostatními skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro konečné rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil způsobem uvedeným v ust. § 132 o. s. ř. logicky a přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých úvah ke svým skutkovým závěrům dospěl. Odvolací soud proto uzavřel, že veškeré podmínky pro odporovatelnost předmětné kupní smlouvě upravené v ust. § 42a obč. zák. byly v daném případě splněny, a proto napadený rozsudek, pokud jím byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy ve vztahu k předmětným nemovitostem, potvrdil jako věcně správný.
Uvedeným závěrům Městského soudu v Praze nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Současně je třeba konstatovat, že Městský soud v Praze se v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem vypořádal se všemi relevantními námitkami stěžovatele, které stěžovatel následně uplatnil v ústavní stížnosti.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a to nikoli z pohledu porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti).
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu