U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Mojmíra Putny v právní
věci žalobců a) Ing. J. B., b) L. B., obou zastoupených JUDr. Milošem
Červinkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27, proti žalovanému V.
F., zastoupenému JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Nad
Štolou č. 18, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 24 C 68/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soud v
Praze ze dne 19. května 2011 č. j. 70 Co 110/2011-193 takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení
7.740,- Kč společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Miloše Červinky, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst.2 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.5.2011
č.j. 70 Co 110/2011-193 ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 8 ze dne 27.4.2006 č.j. 24 C 68/2005-82 v té části, kterou bylo
vyhověno žalobě o určení, že kupní smlouva ze dne 26.4.2002, kterou Z. B. a A.
B. prodali žalovanému "dům č.p., postavený na st.p.č., st.p.č. a p.č. v k.ú.
Bošovice u Čížové, okres Písek, vše zapsáno na LV č. u Katastrálního úřadu pro
Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Písek", je vůči žalobcům, se kterými je
pokračováno v řízení po smrti původního žalobce Ing. M. B., právně neúčinná,
není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nebo podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil) a nebylo
shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku
- takový právní úkon dlužníka, který učinil v úmyslu zkrátit své věřitele. O
úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem
chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit
své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. V řízení
o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho
žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený
odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a, současně,
že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl
dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o
tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo
musel vědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo
1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2008 sp. zn.
21 Cdo 4994/2007). Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně)
zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník srozuměn); případný motiv,
pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj
(dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné.
Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže
vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení
majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku
dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Jestliže žalovanému (druhé straně
odporovaného právního úkonu) musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním
úkonem zkrátit věřitele, tedy jestliže žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při
právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět, musí být také
srozuměn s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky rovněž z
majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka (na újmu práv
věřitelů dlužníka) nabyl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27.11.2008 sp. zn. 21 Cdo 4250/2007).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury odvolací soud vycházel a správně
dovodil, že je dán jak úmysl dlužníka zkrátit věřitele, tak vědomost žalovaného
o tomto úmyslu. V dané věci měl dlužník žalobce A. B. v době účinnosti kupní
smlouvy vůči žalobci splatný dluh ve výši 3.450.000,- Kč. Jestliže kupní
smlouvou převedl svůj jediný nemovitý majetek (včetně movitého vybavení domu)
na žalovaného, musel být minimálně srozuměn s tím, že žalobce nebude moci svou
pohledávku z jeho zbývajícího majetku uspokojit (což se potvrdilo v probíhající
exekuci). Rovněž není pochyb o tom, že se jednalo o právní úkon zkracující,
neboť předmětné nemovitosti nebyly převedeny za cenu obvyklou, ale za cenu o
500.000,- Kč nižší, čehož si byli účastníci kupní smlouvy vědomi. Dlužník v
řízení potvrdil, že neměl v úmyslu použít kupní cenu na zaplacení svých dluhů,
navíc způsob úhrady kupní ceny ani nebyl v řízení doložen. Z uvedených
nestandardních podmínek kupní smlouvy, z povahy vztahů mezi dlužníkem a
žalovaným i ze skutečnosti, že rodina dlužníka i po prodeji nemovitostí včetně
movitého vybavení dům i tyto věci nadále bezplatně užívá, lze nepochybně
usuzovat i na vědomost žalovaného o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.
Kromě polemiky se závěry soudů o prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele a
vědomosti žalovaného o tomto úmyslu jako podmínek odporovatelnosti právního
úkonu podle ustanovení § 42a občanského zákoníku, již dovolatel v ostatním
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) svého dovolání právní posouzení věci odvolacím
soudem (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě
jak má být právní předpis vyložen) nezpochybňuje. Podstatou jeho dalších
námitek je tvrzená vada řízení spočívající v tom, že "odvolací soud neprovedl
důkaz obsahem spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 11 T 74/2007, který navrhl
ke svým tvrzením", čímž "porušil jeho procesní práva, neboť tento důkaz mohl
mít vliv na právní posouzení věci". Podle názoru odvolatele bylo "povinností
odvolacího soudu tento důkaz přezkoumat, zhodnotit a uvést, proč jej nepovažuje
relevantní pro rozhodnutí ve věci".
O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při
zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s
ustanovením § 120 o.s.ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro
posouzení věci, přestože byly tvrzeny a přestože k jejich prokázání byly
nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice
tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení
skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.2.2003 sp. zn. 21 Cdo 870/2002,
který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003). O žádný
z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Dovolatel současně opomíjí,
že podle ustanovení § 120 věty první o.s.ř. jsou účastníci povinni označit
důkazy k prokázání svých tvrzení a že podle ustanovení § 120 věty druhé o.s.ř.
soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že
soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn
(a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému
nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn
posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a
současně rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány
skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které
již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že
neprovedl dovolatelem navržený důkaz, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení
(srov. například usnesení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31.1.1972 sp. zn. 6
Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů IV na
str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.11.1994 sp. zn. III. ÚS
150/93, uveřejněný pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč.
1994, nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 6.12.1995 sp. zn. II. ÚS 56/95,
uveřejněný pod č. 80 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1995).
Námitky žalovaného v tomto směru navíc nepředstavují uplatnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uvedené námitky tak nemohou
založit závěr o přípustnosti dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. totiž nemůže být - jak je nepochybné ze znění
ustanovení § 237 odst.3 o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu
o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není
dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší
soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále
zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.
odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 5.850,- Kč (srov. § 8, § 10
odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky
č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II
vyhlášky č.64/2012 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní
služby ve výši 600,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č.
276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 6.450,- Kč. Vzhledem k tomu, že
zástupce žalobců advokát JUDr. Miloš Červinka osvědčil, že je plátcem daně z
přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem
a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této
odměny a náhrad (srov. § 137 odst. 3 a § 151 odst. 2 větu druhou o.s.ř.) ve
výši 1.290,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
uložil, aby tyto náklady žalobcům nahradil. Přiznanou náhradu nákladů
dovolacího řízení ve výši 7.740,- je povinen zaplatit k rukám advokáta, který
žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od právní
moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2012
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu