Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem ve Velkém Meziříčí, Náměstí č. 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. srpna 2006, sp. zn. 3 Tdo 792/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. února 2006, sp. zn. 3 To 6/2006, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. listopadu 2005, sp. zn. 1 T 74/2004, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 6. července 2003 kolem 3.10 hodin ve Žďáře nad Sázavou rukama držel pod krkem a svým tělem přimáčkl na zeď poškozenou, nar. 1980, a nutil ji po dobu nejméně 15 minut k sexuálním praktikám popsaným ve výroku rozsudku, přičemž od svého jednání upustil teprve poté, co se poškozené podařilo utéci. Tento skutek je detailně popsán ve výroku cit. rozsudku. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, přičemž byl stěžovatel zařazen pro výkon tohoto trestu podle ust. § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto Krajským soudem v Brně a jeho dovolání bylo odmítnuto podle ust. § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšším soudem.
Stěžovatel se ve své stručné ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení jeho základního práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhá ústavní stížností zrušení shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené nedostatky rozhodnutí, která se dostatečně nevypořádala se skutkovými zjištěními. Navíc trestní řízení prý proti stěžovateli bylo od samého počátku vedeno velmi neobjektivně. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud k tomu v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení questio facti provedeného v řízení před obecnými soudy a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení. Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda rozhodnutím soudu prvého nebo druhého stupně nebo rozhodnutím soudu dovolacího nebyla porušena stěžovatelova základní práva.
To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou všech stěžovatelových námitek se obecné soudy více než dostatečně vypořádaly. Je v zásadě na obecných soudech, aby se vyjádřily k otázkám, které stěžovatel opětovně klade ve své ústavní stížnosti, když patřičně odůvodněné závěry obecných soudů v tomto aspektu nepřísluší Ústavnímu soudu nijak zpochybňovat. Ústavní soud připomíná, že skutkové závěry obecných soudů zásadně není s to přehodnocovat, neboť v opačném případě by sám vykročil z mezí ústavním pořádkem mu stanovených.
Je zásadně na obecných soudech jako orgánech důkazy bezprostředně poznávajících, aby z nich také vyvodily příslušné skutkové závěry.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2007