Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CG HOLDING, s. r. o., sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, advokátem, sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 3000/2015-199 a č. j. 30 Cdo 3015/2015-195, ze dne 13. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 3581/2015-126 a č. j. 30 Cdo 3154/2015-234, ze dne 11.
února 2016 č. j. 30 Cdo 3584/2015-185, ze dne 13. února 2016 č. j. 30 Cdo 3038/2015-189, ze dne 23. února 2016 č. j. 30 Cdo 3001/2015-218 a č. j. 30 Cdo 1523/2015-184, a ze dne 24. února 2016 č. j. 30 Cdo 3912/2015-361, a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015 č. j. 58 Co 443/2014-158, ze dne 11. února 2015 č. j. 69 Co 447/2014-151, ze dne 12. května 2015 č. j. 35 Co 96/2015-92, ze dne 17. února 2015 č. j. 12 Co 445/2014-199, ze dne 25. března 2015 č. j. 69 Co 92/2015-150, ze dne 12.
března 2015 č. j. 29 Co 292/2014-156, ze dne 10. února 2015 č. j. 15 Co 488/2014-187, ze dne 8. října 2014 č. j. 39 Co 322/2014-147, a ze dne 3. března 2015 č. j. 35 Co 32/2015-327, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Českého telekomunikačního úřadu, sídlem Sokolovská 219, Praha 9, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka vznikla v dubnu 2010 a nakoupila v červenci 2010 od společnosti T-Mobile Czech Republic a. s., portfolio sestávající z jednoho tisíce pohledávek za různými dlužníky; šlo o nároky na smluvní pokutu ze smluvních vztahů, které byly mezi jednotlivými dlužníky a společností T-Mobile Czech Republic a. s. V průběhu srpna 2010 stěžovatelka podala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") více než 800 návrhů na zahájení správních řízení o zaplacení dlužných pohledávek vůči jednotlivým dlužníkům. ČTÚ nevydal ve většině takto zahájených správních řízení rozhodnutí ve lhůtě dle § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Stěžovatelka se obrátila na předsedu Rady ČTÚ s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti. Stěžovatelka v některých případech rovněž brojila proti průtahům ve správních řízeních žalobami na ochranu proti nečinnosti ve správním soudnictví.
2. Následně stěžovatelka uplatnila u ČTÚ nárok na "odškodnění a na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci" v celkové výši za všechny průtahy ve správních řízeních 10 936 622,92 Kč. Stěžovatelkou uplatněné peněžité nároky ČTÚ neuspokojil. Předseda Rady ČTÚ zaslal stěžovatelce dopis, ve kterém konstatoval, že v některých správních řízeních stěžovatelkou zahájených skutečně dochází k průtahům, avšak není objektivně možné o takovém velkém množství návrhů stěžovatelky rozhodnout v zákonné lhůtě, a současně sdělil stěžovatelce omluvu za dané průtahy.
3. Stěžovatelka se poté obrátila žalobami směřujícími vůči vedlejší účastnici, a to na Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"); devět z nich je i podkladem nyní řešené ústavní stížnosti (tyto žaloby se týkají celkem 83 správních řízení). V těchto žalobách stěžovatelka tvrdila zásah do jejího dobrého jména a podnikání (plánování), hospodářského cíle a hospodářské soutěže, dále tvrdila jí způsobené úzkosti a duševní stres. Obvodní soud nároky uplatněné stěžovatelkou posoudil jako nároky na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 13 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.". Obvodní soud shledal část nároků promlčených (rozsudek č. j. 9 C 209/2012-110). Ohledně ostatních uplatněných nároků konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nevydání rozhodnutí ve správních řízeních v zákonné lhůtě. V žádném z případů však stěžovatelce nepřiznal přiměřené zadostiučinění v penězích. V sedmi případech (rozsudcích) obvodní soud konstatoval vždy ve výroku porušení práv stěžovatelky nesprávným úředním postupem ČTÚ; ve dvou případech (rozsudky č. j. 14 C 212/2012-59 a č. j. 5 C 210/2012-280) shledal jako dostatečnou omluvu zaslanou stěžovatelce předsedou Rady ČTÚ. Ve všech devíti případech pak obvodní soud shledal, že jednání stěžovatelky s ohledem na všechny okolnosti svědčí o jejím kalkulu získat od státu náhradu za nemajetkovou újmu a jednodušeji tak dosáhnout vyššího příjmu, než jakého by mohla získat vymáháním jednotlivých pohledávek u stovek dlužníků (většina z pohledávek byla bagatelního charakteru). V každé věci obvodní soud věnoval také pozornost jednotlivým zákonným kritériím rozhodným pro posouzení imateriální újmy a také posuzoval možnost vzniku konkrétních typů újmy stěžovatelkou tvrzených.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudkům obvodního soudu odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který o nich rozhodl rozsudky uvedenými výše v záhlaví tohoto usnesení. Městský soud se s úvahami a závěry obvodního soudu věcně ztotožnil. V sedmi případech však uvedl (rozsudky č. j. 58 Co 443/2014-158, č. j. 69 Co 447/2014-151, č. j. 12 Co 445/2014-199, č. j. 69 Co 92/2015-150, č. j. 29 Co 292/2014-156, č. j. 15 Co 488/2014-187 a č. j. 39 Co 322/2014-147), že omluva předsedy Rady ČTÚ je přiměřeným zadostiučiněním, kterým byla újma stěžovatelky odčiněna, a proto k dalšímu odčinění ve formě konstatování porušení práv postupem ČTÚ ze strany soudů (ve výroku soudního rozsudku) již není důvod. Ve výroku I. rozsudku č. j. 58 Co 443/2014-158 městský soud současně ve vztahu ke dvěma správním řízením (z celkových devíti projednávaných v daném odvolacím řízení) odvolání odmítl pro nepřípustnost.
5. Následná dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usneseními specifikovanými výše v záhlaví tohoto usnesení.
6. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků městského soudu, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva. Tvrdí, že jí Česká republika neposkytla účinné prostředky nápravy při porušení práva a nedodržela tak povinnosti vyplývající pro ni z mezinárodních závazků ve smyslu čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Tím údajně narušila principy demokratického právního státu, zahrnující i zákonnost postupů orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud provedl ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podotýká přitom, že obdobnými případy a námitkami stěžovatelky se již v minulosti opakovaně zabýval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3322/15 , ze dne 7. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 128/16 nebo ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2804/16 ).
10. Problematice zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se Ústavní soud v minulosti opakovaně věnoval a názory dosavadní judikatury shrnul např. ve svém nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11
(N 45/64 SbNU 551). Vyslovil zde, že rozhodování o přiznání zadostiučinění se sestává - z povahy věci - ze tří kroků. Prvním krokem je zodpovězení otázky, zda bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Bylo-li tomu tak, je třeba posoudit, zda v jeho důsledku (sc. v příčinné souvislosti) vznikla určité osobě nemateriální újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být nakonec rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy.
Kritéria pro její určení zakotvuje ustanovení § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. Posouzení relevantních zákonných hledisek je však primárně otázkou tzv. podústavního práva. K ní je povolán v první řadě příslušný správní orgán, jenž při uplatnění nároku na zadostiučinění jedná za stát, a následně soudy při rozhodování o žalobě proti státu, nebyl-li poškozený s formou zadostiučinění spokojen (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 5/13 a ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. I.
ÚS 958/14 , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
11. Platná právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (§ 31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, a soudní rozhodnutí, jimiž bylo přiznáno jako odpovídající a přiměřené zadostiučinění formou konstatování porušení práva (a nikoliv tedy již přiznáno finanční zadostiučinění), akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 1963/14 ).
12. Výše uvedená zákonná úprava tedy ponechává na soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď pouze konstatovaly porušení práva, anebo nadto přiznaly též náhradu nemajetkové újmy v penězích (a to ve výši přiměřené danému případu). Podle přesvědčení Ústavního soudu přitom soudy této úloze dostály rovněž v nyní posuzovaném případě. Jejich závěry, rekapitulované shora, totiž odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, které zcela respektuje rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, na niž stěžovatelka poukazuje). To se týká rovněž úvah o přiznání toliko morální satisfakce, jakožto výjimky ze zásady primárního přiznávání finanční satisfakce za nehmotnou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem (porušením zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí). Ústavní soud tak ani zde nespatřuje žádný prostor ke svému kasačnímu zásahu.
13. K argumentaci stěžovatelky proto Ústavní soud může s ohledem na shora uvedené toliko konstatovat, že stěžovatelka nereflektuje podstatu v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelka se proti východiskům soudů, že její nárok na náhradu nemajetkové újmy je toliko účelový, vymezuje pouze citací obecných tezí plynoucích z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelka jen v různých obměnách (byť rozsah její argumentace v jednotlivých ústavních stížnostech postupně narůstal) a ve zcela obecné rovině opakuje, že pouhé konstatování nesprávného úředního postupu ze strany ČTÚ je nedostatečné a že jí soudy měly přiznat náhradu nemateriální újmy v penězích. I proto Ústavní soud konstatuje, že závěr soudů o účelovosti samotného vzniku stěžovatelky jako právnické osoby, a to i vzhledem k její orientaci v prostředí fungování ČTÚ a společnosti T-mobile Czech republic a. s., je i z ústavního hlediska akceptovatelný.
14. Ústavní soud nepřehlédl ani skutečnost, že důvodem odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem byla nepřípustnost dovolání pro bagatelnost částek stěžovatelkou požadovaných, které nepřevyšovaly částku 50 000 Kč (bagatelní částka byla převýšena pouze ohledně 12 správních řízení, které byly řešeny v rámci usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3581/2015-126 a č. j. 30 Cdo 3912/2015-361). Uvedený stěžejní závěr o nepřípustnosti dovolání však stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nezpochybňuje.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal, že by námitky stěžovatelky svědčily o porušení jejích ústavně zaručených práv.
16. Ústavní soud podotýká, že proti výroku I. rozsudku městského soudu č. j. 58 Co 443/2014-158, kterým bylo v části odmítnuto odvolání (tj. ve vztahu ke dvěma správním řízením), nebylo přípustné dovolání, o čemž byla stěžovatelka v rozsudku městského soudu řádně poučena. Stěžovatelka místo vyčerpání příslušného procesního prostředku nápravy podala i proti tomuto výroku I. rozsudku městského soudu dovolání a poté ústavní stížnost. V uvedené části proto Ústavní soud konstatuje nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu