Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v Liberci ze dne 25. 1. 2024, č. j. 0 Nt 13005/2024-10, za účasti Okresního soudu v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Krajského ředitelství policie Libereckého kraje, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval přezkumem rozhodnutí, kterým byla nařízena prohlídka jiných prostor a pozemků jednak ve vlastnictví společnosti X, jejímž jednatelem je stěžovatel, a dále dalších pozemků, jichž je stěžovatel faktickým uživatelem.
2. Na návrh státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci nařídil Okresní soud v Liberci ("okresní soud") napadeným příkazem prohlídku jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů ("trestní řád"), pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), a přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Uvedené trestné činnosti se měl dopustit vůči společnosti Zásilkovna s.r.o., jíž poskytoval logistické služby na základě smluv o outsourcingu skladových a logistických, o přepravě a o výpůjčce. Na základě shromážděných důkazů v zahájeném trestním řízení došel okresní soud k závěru, že existuje důvodné podezření, že stěžovatel neoprávněně zadržuje 15 120 kusů zásilek v hodnotě 14 595 597,53 Kč (které měly být umístěny ve skladech užívaných stěžovatelem), dále odmítá vrátit zapůjčené vybavení nejméně v hodnotě 1 500 000 Kč a nepředal společnosti tzv. doběrečné ve výši 3 095 000 Kč. Přečin pomluvy mohl být podle okresního soudu spáchán tím, že zaměstnanci stěžovatele podali na společnost Zásilkovna s.r.o. insolvenční návrh prostřednictvím stěžovatelova advokáta, který byl odmítnut pro zjevnou nedůvodnost a šikanózní charakter.
3. Stěžovatel prvně namítá absenci neodkladnosti a neopakovatelnosti prohlídky jiných prostor a pozemků, které jsou podmínkou pro nařízení a provedení takového úkonu. Domnívá se, že byl-li příkaz vydán až šest měsíců poté, co k neoprávněnému zadržení zásilek mělo dojít, nelze uvažovat o jeho neodkladnosti a neopakovatelnosti. Kromě toho namítá, že napadený příkaz není řádně odůvodněn a je tedy nepřezkoumatelný. V jeho odůvodnění nelze zcela bez pochybností zjistit, na základě jakých důkazů je konstruováno podezření z obou zmiňovaných trestných činů. Stěžovatel je přesvědčen, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků musí podat alespoň rámcově důkazní situaci, z níž lze dovodit vyšší míru pravděpodobnosti trestné činnosti, jež je důvodem prohlídky. Stěžovatel nikdy nepodmínil vydání zásilek či jiných věcí "zaplacením smyšleného dluhu", jak je uvedeno v příkazu, a rovněž mu není jasné, jakou újmu mohl způsobit insolvenční návrh, na němž je postaveno podezření z přečinu pomluvy. Kromě toho není odůvodnění přesvědčivé v části týkající se důvodů prohlídky, čímž vykazuje znaky libovůle. Stěžovatel dále tvrdí, že soud pochybil, když opřel příkaz o potřebu "vrátit" zásilky Zásilkovně s.r.o., neboť tím předjímal dispoziční práva k zásilkám, ačkoliv zde již byla dvě rozhodnutí civilních soudů zamítající nárok na vydání zásilek. Vadu příkazu spatřuje také v neaplikování speciální úpravy v ustanovení § 86 trestního zákoníku týkající se zajištění zásilek.
4. Na základě výše uvedeného stěžovatel tvrdí, že napadeným příkazem byl porušen čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a dále byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení trestního je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05 ; https://nalus.usoud.cz).
7. Problematikou domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 , poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Připouští-li proto ústavní pořádek České republiky průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti.
8. V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné (srov. nález ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 ).
9. Jde-li o neodkladnost a neopakovatelnost úkonu [viz § 158 odst. 3 písm. i), § 160 odst. 4 trestního řádu], je žádoucí, aby v příkazu k domovní prohlídce nebo k prohlídce jiných prostor či pozemků byly tyto aspekty písemně zdůvodněny. Tento požadavek zajišťuje transparentnost a kontrolovatelnost postupu příslušných státních orgánů. Zároveň však Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti konstatoval, že tuto otázku posuzuje zpravidla ex post, někdy dokonce i se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, a proto by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Přistoupí-li proto Ústavní soud k takovému přezkumu, měl by tak učinit jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu nebyly dány odpovídající věcné důvody, a nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti (srov. např. nález ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4183/12 ). Byť totiž nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde o takovou vadu, která sama o sobě dosahuje ústavněprávní roviny, a která by měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05 ). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu, by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení (viz např. usnesení ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 ).
10. V nyní posuzovaném případě přitom Ústavní soud shledal, že okresní soud neodkladnost a neopakovatelnost úkonu řádně odůvodnil, když jako důvod uvedl hrozící zmaření trestního stíhání, zejména pak v důsledku znehodnocení, odstranění nebo zničení důkazů, které by se na místě mohly nacházet, a to v situaci, kdy by byl úkon proveden s delším časovým odstupem po zahájení trestního stíhání (viz body 8 a 9 napadeného příkazu). Právě nemožnost usvědčení konkrétního pachatele či pachatelů z trestné činnosti je dostačujícím věcným důvodem opravňujícím okresní soud k vydání příkazu k prohlídce. Okresní soud zdůraznil rovněž specifičnost daného případu, neboť je prověřováno jednání, jehož značná společenská škodlivost je dána jeho značným rozsahem (mělo dojít ke zpronevěře až 15 000 zásilek). Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že se v daném případě nejedná o zásah do svobody obydlí dle čl. 12 Listiny, nýbrž o prohlídku jiných prostor a pozemků. Z povahy věci (tzn. co do míry ochrany před neoprávněným zásahem státu) je přitom zřejmé, že tato situace požívá menší míru ústavněprávní ochrany, než je tomu právě u zásahu do nedotknutelnosti obydlí coby intimní soukromé zóny jednotlivců.
11. Ústavní soud nadto uvádí, že z napadeného příkazu jasně vyplývá, jaké prostory mají být podrobeny prohlídce. Nemovitosti, které patří společnosti, jíž je stěžovatel jednatelem, stejně jako nemovitosti, jež stěžovatel fakticky užívá, jsou v příkazu dostatečně identifikovány (parcelním číslem, číslem popisným, listem vlastnictví atd.). Stejně tak je v příkazu uveden účel prohlídky, totiž důvodný předpoklad, že se v těchto nebytových prostorách mohou nacházet zásilky zadržované stěžovatelem, zapůjčené vybavení a případně též hotovost vybraná na dobírkách, a jejich nalezení je důležité pro právní kvalifikaci jednání stěžovatele, případně pro zahájení trestního stíhání (viz bod 7 napadeného příkazu).
12. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tedy naplňuje zákonné požadavky kladené na tento typ rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na výše uvedené obstojí i při přezkumu ústavnosti provedených zásahů.
13. Závěrem Ústavní soud uvádí, že v postupu okresního soudu při vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků neshledal pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Proto ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu