Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky IKT INSOLVENCE, v. o. s., se sídlem Koperníkova 822/25, Plzeň, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem, Staropramenná 722/26, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 6 VSPH 67/2024-B-33, a II. a III. výroku usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2023, č. j. KSPH 61 INS 2281/2020-B-24, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkami, zda se má odměna insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek odvíjet od počtu přezkoumaných přihlášek, nebo od počtu věřitelů, a zda není rozhodovací nejednotnost v této otázce protiústavní. Stejně jako ve svých dřívějších usneseních dospěl k závěru, že důvody pro jeho zásah ani v tomto případě dány nejsou.
2. Stěžovatelka jakožto insolvenční správkyně předložila soudu před skončením oddlužení vyúčtování své odměny a výdajů. V něm požadovala přiznat mimo jiné odměnu za přezkum 9 přihlášek pohledávek (ve výši celkem 2 772,50 Kč včetně DPH). Při vyúčtování vycházela z toho, že se tato odměna určuje z počtu přezkoumaných přihlášek, nikoli z počtu věřitelů.
3. Soudy tomuto výkladu nepřisvědčily. Krajský soud jí přiznal odměnu pouze za přezkum 8 přihlášek pohledávek (ve výši celkem 2 420 Kč včetně DPH) a vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil. Soudy ve svých rozhodnutích uvedly, že odměna za přezkum přihlášek pohledávek se odvíjí od počtu věřitelů, jejichž přihlášky se přezkoumávají (kterých bylo v daném případě 8), a ne od počtu přezkoumaných přihlášek (jichž bylo v daném případě 9).
4. Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského a vrchního soudu za protiústavní, a proto proti nim podala ústavní stížnost. Napadená rozhodnutí podle ní porušila její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo vyplývající z vázanosti soudce zákonem (čl. 95 Ústavy České republiky). Tento závěr opírá o následující argumenty: a) Krajský soud se dopustil nepřípustné normotvorby a postupoval contra legem.
Ustanovení o odměně insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek (§ 38 odst. 1 insolvenčního zákona a § 2a vyhlášky o odměně insolvenčního správce) jednoznačně uvádí, že se výše odměny odvíjí od počtu přezkoumaných přihlášek - nikoli od počtu věřitelů přihlášených do řízení. Znění těchto ustanovení nemůže vzbuzovat pochybnosti nebo připouštět jiný výklad. V té souvislosti stěžovatelka odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 915/2020-B-22, které její právní výklad potvrzuje.
b) Insolvenční senáty Vrchního soudu v Praze rozhodují v otázce odměny za přezkoumání přihlášek pohledávek různě. Insolvenční správci jsou proto při rozhodování o své odměně odkázáni na to, který senát bude jejich případ řešit. c) Vrchní soud poučil stěžovatelku o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné (protože je předmětem řízení částka nižší než 50 000 Kč), a to přestože musel vědět, že se Nejvyšší soud otázkou odměny za přezkum přihlášek pohledávek dosud nezabýval. Tímto přepjatě formalistickým přístupem, který se opíral pouze o kvantitativní hledisko, jí odepřel spravedlnost a přístup k soudu.
V té souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 3157/14 , podle něhož je svévolné odmítnutí věcného přezkumu kvůli restriktivnímu či přepjatě formalistického výkladu procesních pravidel protiústavní.
5. V řízení o ústavní stížnosti vystupuje Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). To znamená, že napadené rozhodnutí může zrušit jen tehdy, pokud je zatíženo natolik závažnou vadou, že jí bylo porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svoboda [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky obsažené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že nic takového v této věci nenastalo - a to jak ve vztahu k poučení o nepřípustnosti dovolání [viz námitka a) vypořádaná v části IV.1 tohoto usnesení], tak ve vztahu k výkladu sporných ustanovení o odměně insolvenčního správce a nejednotnosti tohoto výkladu v soudní praxi [viz námitky b) a c) vypořádané v části IV.2 tohoto usnesení].
1. K poučení o nepřípustnosti dovolání z důvodu bagatelnosti výše předmětu sporu
7. Předmětem výkladového sporu je v daném případě částka ve výši 302,50 Kč (viz bod 3 rozhodnutí vrchního soudu a bod 16 rozhodnutí krajského soudu). Stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje, že je tato částka z kvantitativního hlediska bagatelní. Namítá pouze to, že vrchní soud měl při úvahách o přípustnosti dovolání zohlednit to, že se Nejvyšší soud otázkou odměny za přezkum přihlášek pohledávek dosud nezabýval.
8. Úlohou Nejvyššího soudu je zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování v občanském soudním řízení a trestním řízení (§ 14 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). To však neznamená, že přístup k tomuto vrcholnému soudu není a nesmí být nijak omezen.
9. Právo na přístup k soudu - tím spíš k Nejvyššímu soudu - není absolutní a může podléhat omezením (viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27; nálezy sp. zn. I. ÚS 451/23 , bod 22; IV. ÚS 1167/11, bod 18). Tato omezení ostatně předpokládá i Listina základních práv a svobod, která zaručuje právo domáhat se svých práv u soudu pouze "stanoveným postupem", a to s tím, že je tento postup blíže upraven jednotlivými zákony (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny).
10. Je v zásadě na zákonodárci, jakými zákonnými podmínkami přístup k soudům omezí. Z hlediska ochrany ústavnosti je ale nutné, aby tyto podmínky sledovaly legitimní cíl a byly vůči tomuto cíli přiměřené (viz např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 27, a na něj navazující rozhodnutí - např. nález sp. zn. Pl. ÚS 104/20 , bod 34, či stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, bod 27). Podle Ústavního soudu přitom tato opatření "mohou směřovat mimo jiné i k omezení počtu podaných dovolání" (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 30, a na něj navazující usnesení - např. sp. zn. II. ÚS 263/23 , bod 8; II. ÚS 3408/21, bod 13).
11. Jako příklad takového opatření Ústavní soud opakovaně uvádí zákonné pravidlo, podle něhož je dovolání podle § 237 občanského soudního řádu nepřípustné "proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč" (viz § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodnutí uvedená v předchozím bodě). Ústavnost tohoto pravidla jako takového Ústavní soud dosud nezpochybnil, přestože ho opakovaně přezkoumal. K přezkumu rozhodnutí, jejichž předmětem je bagatelní částka, ostatně přistupuje zdrženlivě i on sám (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 847/23 , bod 24).
12. Stěžovatelčin výklad, podle něhož by tuto zákonnou výjimku z přípustnosti dovolání bylo třeba prolomit tehdy, jde-li "o věc, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena" (str. 4 ústavní stížnosti), přitom odporuje nejen výslovnému znění citovaného ustanovení, ale i jeho účelu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 979/21 , bod 12). Povinnost připustit k dovolacímu přezkumu i ty spory, jejichž předmětem jsou bagatelní částky, pokud jde o věc, kterou Nejvyšší soud dosud neřešil, neplyne ani z ústavního pořádku, který omezení práva na přístup k soudu výslovně připouští, ani z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
13. Z nepřípustnosti dovolání v bagatelních sporech občanský soudní řád předpokládá jen dvě výjimky - a to pokud "jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy" [§ 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. O žádnou z těchto situací však v daném případě nejde, což ostatně netvrdí ani stěžovatelka.
14. Na tomto závěru nic nemění ani jí zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 3157/14 . Ústavní soud se v něm totiž nezabýval poučením o opravných prostředcích, ale situací, v níž okresní soud poskytl stěžovateli k doplnění dovolání delší lhůtu, než dovoluje zákon (§ 241b odst. 3 věta druhá občanského soudního řádu). Stěžovatel v této lhůtě své dovolání doplnil a Nejvyšší soud poté k tomuto podání nepřihlížel a dovolání odmítl jako opožděné (viz bod 20 nálezu). Už jen z tohoto shrnutí je zřejmé, že se stěžovatelkou zmiňovaný nález týkal případu, který je od toho jejího právně i skutkově odlišný. Napadené rozhodnutí vrchního soudu přitom obstojí i z hlediska obecných zásad, na nichž je založena argumentace tohoto nálezu.
15. Ústavní soud si uvědomuje, že nepřípustnost dovolání ve většině bagatelních sporů ztěžuje sjednocování rozhodovací praxe ohledně některých právních otázek (což ostatně Ústavní soud uznal již v usnesení sp. zn. III. ÚS 3197/23 , bod 11, které se týkalo obdobného případu). Nejvyšší soud však může za účelem snížení rozhodovací nejednotnosti využít i jiných nástrojů - například zaujetí stanoviska (viz § 21 zákona o soudech a soudcích), případně uveřejnění vybraného rozhodnutí nižšího soudu ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek [viz § 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích]. Jak je uvedeno níže, druhý z uvedených nástrojů Nejvyšší soud v tomto výkladovém sporu využil.
2. K výpočtu odměny insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek
16. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že vrchní soud protiústavním způsobem vyložil ustanovení o odměně insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek a že nejednotnost rozhodovací praxe ohledně této otázky je protiústavní.
17. Ústavní soud si je vědom toho, že otázka, od čeho se odvíjí odměna insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek, je sporná nejen v nauce, ale i v soudní praxi (k této otázce podrobně viz Tomáš Jirmásek. Odměna insolvenčního správce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 184 až 191). Zatímco některé soudní senáty rozhodují tak, že se má tato odměna stanovit podle počtu věřitelů, jejichž přihlášky byly přezkoumány (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 VSPH 733/2022-B-36), jiné rozhodují tak, že se má určit podle počtu přezkoumaných přihlášek (viz např. usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 706/2022-B-27).
18. Problematikou odměny za přezkum přihlášek pohledávek se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Dosud přitom nevyhověl žádné z ústavních stížností, jimiž insolvenční správci zpochybňovali určování odměny za přezkum přihlášek pohledávek podle počtu věřitelů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1178/23 ,
I. ÚS 1076/23 a
II. ÚS 2495/22 ). Ústavní soud se mohl od závěrů popsaných ve svých dřívějších usneseních odchýlit, protože jimi není na rozdíl od svých nálezů vázán (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu). Nosné argumenty uvedené v těchto rozhodnutích však plně dopadají i na tuto věc a Ústavní soud nenašel dostatečně silné důvody pro to, aby právě projednávaný případ posoudil jinak.
19. Ústavní soud považuje rozhodovací nejednotnost nejen ohledně této otázky za nežádoucí a rozumí tomu, proč s ní insolvenční správci nesouhlasí. Stejně tak si je vědom kritiky, která míří proti jeho dřívějším usnesením, jimiž ústavní stížnosti insolvenčních správců v obdobných věcech již dříve odmítl (viz článek Petra Horáka: www.advokatnidenik.cz/2023/10/27/odmena-insolvencniho-spravce-za-prezkum-prihlasenych-pohledavek-aneb-kdyz-dva-delaji-totez-neni-to-totez/).
20. Ústavní soud proto zvažoval, zda v daném případě není navzdory bagatelnosti předmětu sporu vhodné do posouzení této otázky v zájmu stability rozhodovací praxe zasáhnout. Jeho rozhodnutí zásadně ovlivnilo to, že krátce po podání ústavní stížnosti se otázkou výkladu odměny insolvenčního správce zabýval Nejvyšší soud.
Jeho občanskoprávní a obchodní kolegium na svém jednání dne 10. 4. 2024 schválilo k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek právní větu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 3 VSPH 706/2022-B-27 (https://bit.ly/3wCdfAu), jejíž relevantní část zní takto:
"Odměna insolvenčního správce se ve smyslu ustanovení § 2a vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění pozdějších předpisů ve spojení s § 38 odst. 1 insolvenčního zákona určuje z počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek i tehdy, jde-li o více přihlášek téhož věřitele."
21. Schválením této právní věty se Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že se odměna insolvenčního správce za přezkum přihlášek pohledávek odvíjí od počtu přezkoumaných přihlášek pohledávek, a nikoli od počtu věřitelů, jejichž přihlášky insolvenční správce přezkoumá. Uvedený postup je jedním ze způsobů zajištění jednotného rozhodování soudů, jak výslovně uvádí výše zmíněný § 24 odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích.
22. Vzhledem k tomu, že z ústavněprávního hlediska jsou přípustné oba výklady příslušných ustanovení - tedy jak výklad, že se výše odměny odvíjí od počtu přezkoumaných přihlášek, tak výklad, že se odvíjí od počtu věřitelů, jejichž přihlášky se přezkoumávají (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2495/22 , bod 12), Ústavní soud nehodnotí správnost volby provedené občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu. Považuje za pozitivní, že Nejvyšší soud rozhodovací nejednotnost insolvenčních senátů zaznamenal a zareagoval na ni způsobem, který je způsobilý ji v budoucnu eliminovat. Za této situace již není zásah Ústavního soudu ve vztahu k nejednotnosti soudního rozhodování namístě.
23. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že vzhledem k bagatelnosti věci neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby nově zaujatý právní názor Nejvyššího soudu retroaktivně zohlednil při hodnocení právě přezkoumávaných rozhodnutí.
24. Ústavní soud dospěl z výše popsaných důvodů k závěru, že obecné soudy neporušily stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Její ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu