Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, se sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. února 2024 č. j. 2 NZT 19/2023-112 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury České Budějovice ze dne 15. května 2023 č. j. NCOZ-2712-543/TČ-2021-417204-H, za účasti Nejvyššího státního zastupitelství a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury České Budějovice, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, napadeným usnesením policejního orgánu bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) se souhlasem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a dalších obviněných fyzických a právnických osob) pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, přečin pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 trestního zákoníku, a zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku.
3. K instanční stížnosti stěžovatele ve věci rozhodovalo Nejvyšší státní zastupitelství, které stížnost zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu jako bezdůvodnou.
4. Stěžovatel s těmito závěry orgánů činných v trestním řízení nesouhlasí a napadá je ústavní stížností. Trestní stíhání považuje za bezdůvodné. Závěry policejního orgánu označuje za pouhé domněnky, které však nejsou podloženy takovými skutečnostmi vyplývajícími z prověřování, jež by s vyšší mírou pravděpodobnosti dokládaly a odůvodňovaly dostatečný závěr o tom, že byl spáchán trestný čin a že se tohoto trestného činu dopustil právě stěžovatel. Stěžovatel má za to, že v napadených rozhodnutích absentuje řádný popis skutku. Napadá rovněž nedostatečnost závěrů týkajících se subjektivní stránky trestných činů, z nichž je obviněn, a to zejména ve vztahu k trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině. Shrnuje, že napadená rozhodnutí jsou v jeho případě nedostatečně odůvodněna.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, v jejímž rámci může Ústavní soud obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení orgánů činných v trestním řízení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí i se skutečnostmi vyplývajícími z dosavadního průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně připomíná závěry své ustálené judikatury, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje, s výjimkou situací zcela mimořádných (např. pokud je současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999 a další; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz). Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, v nichž se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
8. Při zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud tuto zmíněnou zdrženlivost prolomil pouze ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003). Jistou "mimořádnost" odůvodňující zásah Ústavního soudu lze podle naposledy citovaného nálezu spatřovat například v takovém odůvodnění napadených usnesení, kterým byly rozhodovací důvody vyloženy obecným a povšechným způsobem, jímž na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky bylo reagováno apodiktickým a v podstatě nicneříkajícím závěrem, dle něhož byl napadený postup shledán zcela oprávněným, aniž by bylo možno rozhodné důvody takového postupu alespoň dovozovat. I zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. V této souvislosti také Ústavní soud - v obecné rovině - opakovaně konstatoval, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť.
9. Současně je vhodné doplnit, že pokud jde o otázku podrobnosti odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, tak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že na tato usnesení nelze mít v počátečním stadiu trestního řízení přepjaté nároky. Podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Slovní spojení "dostatečně odůvodněn" v této fázi trestního stíhání znamená, že se nevyžaduje jednoznačný závěr, že osoba je pachatelem. K zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; trestná činnost tedy "nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (§ 176 trestního řádu; srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§ 160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
10. S ohledem na shora uvedenou zdrženlivost Ústavního soudu v této fázi trestního řízení je proto třeba konstatovat, že Nejvyšší státní zastupitelství v napadeném usnesení na základě stížnosti stěžovatele řádně přezkoumalo předchozí usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Nejvyšší státní zastupitelství v odůvodnění napadeného usnesení náležitě popsalo skutková zjištění, dostatečně uvedlo, z jakých důvodů (právních i faktických) postačují získané poznatky k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, a adekvátně - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - tak vymezilo skutek, pro který byl stěžovatel obviněn (srov. bod V usnesení policejního orgánu).
11. Pozornosti Ústavního soudu neuniklo, že stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti totožné námitky jako v podané instanční stížnosti proti usnesení policejního orgánu a Nejvyšší státní zastupitelství se s nimi řádně vypořádalo. Postačí přitom odkázat na napadené usnesení Nejvyššího státního zastupitelství (srov. bod 85), z něhož se podává, že "aktivní jednání [stěžovatele], popsané pod bodem V. napadeného usnesení, jakož i jeho vědomost a zavinění ve vztahu k tomuto jednání (tj. objektivní a subjektivní stránky trestného činu), je zajištěnými důkazy dostatečně prokazováno. V tomto směru lze poukázat zejména na záznam o sledování osob a věcí ze dne 13. 10. 2022 a ze dne 14. 10. 2022 ve spojení s obsahem e-mailové korespondence ze dne 14. 10. 2022 a ze dne 17. 10. 2022."
12. Ústavní soud závěrem připomíná, že námitky předkládané nyní v ústavní stížnosti bude mít stěžovatel nepochybně možnost v dostatečné míře uplatnit i v dalším průběhu trestního řízení, jelikož v něm budou muset orgány činné v trestním řízení teprve posoudit, které z důkazních prostředků svědčí proti stěžovateli, a naopak které jsou pro něj příznivé. Bylo by proto předčasné, aby se touto otázkou zabýval již nyní Ústavní soud. Lze tak uzavřít, že se Nejvyšší státní zastupitelství ani policejní orgán vydáním nyní napadených usnesení nedopustily zjevného excesu (dosahujícího libovůle), který teprve by mohl překonat shora popsanou zdrženlivost Ústavního soudu ve vztahu k jeho zásahům již v této fázi trestního řízení.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu