Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, sídlem Valdštejnovo náměstí 76, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 3306/2017-66, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016 č. j. 35 Co 471/2015-11 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. října 2015 sp. zn. 27 C 43/2015-5, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
prosince 2017 č. j. 30 Cdo 3307/2017-67, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2017 č. j. 35 Co 4/2017-50 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 27 C 43/2015-33, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva "na účinný prostředek ochrany před protiprávním jednáním orgánů veřejné moci a na náhradu újmy za toto protiprávní jednání orgánu veřejné moci (tj. na soudní ochranu a na náhradu škody), na spravedlivý proces, na přístup k soudu, na výkon spravedlnosti, na rovné zacházení a všeobecný zákaz diskriminace a na legitimní očekávání výkonu soudní moci v souladu se zásadou legality".
2. Z ústavní stížnosti a napadených usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 1 600 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud usnesením ze dne 26. 10. 2015 č. j. 27 C 43/2015-5 jeho žalobu podle § 43 odst. 2 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl pro neodstranění vad podle pokynů v usnesení ze dne 14. 9. 2015 č. j. 27 C 43/2015-4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 27. 1. 2016 č. j. 35 Co 471/2015-11 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, při jehož podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Podáním učiněným téhož dne současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro předmětné dovolací řízení. Obvodní soud o jeho žádosti rozhodl usnesením ze dne 1. 11. 2016 č. j. 27 C 43/2015-33 tak, že mu nepřiznal osvobození od soudních poplatků (výrok I.), a zamítl i jeho žádost o ustanovení zástupce pro podání dovolání (výrok II.). Rozhodl tak poté, co stěžovatele vyzval k doložení osobních, majetkových a výdělkových poměrů, na což stěžovatel ve stanovené lhůtě nijak nereagoval a vyplněný formulář, který mu soud spolu s výzvou zaslal, nepředložil. Protože obvodní soud neměl k dispozici podklady pro posouzení žádosti stěžovatele a ten nijak neprokázal existenci důvodů (majetkových poměrů), které by přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení odůvodňovaly, nemohl žádostem vyhovět. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 24. 1. 2017 č. j. 35 Co 4/2017-50 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.
3. O dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce pro podání dovolání, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3307/2017-67, kterým dovolací řízení zastavil. V souladu se svou judikaturou sám zkoumal splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů, přičemž shodně jako městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje předpoklady podle § 30 o. s. ř., neboť neuvedl relevantní skutečnosti rozhodné pro osvobození od soudních poplatků a jejich existenci řádně nedoložil. Dle Nejvyššího soudu pro závěr o zvlášť závažných důvodech pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesvědčí ani okolnost, že stěžovatel dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval. Takové počínání lze považovat za obstrukční a sudičské. Dalším usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3306/2017-66 pak zastavil dovolací řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí obvodního soudu o odmítnutí žaloby. I toto své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatel nesplnil zákonem stanovenou podmínku povinného zastoupení v dovolacím řízení, a to ani přes opakované výzvy a poučení soudu o důsledcích své nečinnosti. Poukázal na to, že z rozhodovací činnosti dovolacího soudu je známo, že stěžovatel byl v téměř shodných sporech opakovaně ke splnění této podmínky vyzýván a tudíž byl obeznámen s tím, že v dovolacím řízení musí být zastoupen advokátem. Poučení o náležitém zastoupení se mu tedy opakovaně dostalo. II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá nesplnění poučovací povinnosti obvodním soudem, porušení legitimního očekávání ve stanovení lhůty k doplnění dovolání, porušení principů spravedlivého procesu, odepření přístupu k dovolacímu soudu a odepření výkonu spravedlnosti, k čemuž mělo dojít zejména tím, že se mu nedostalo poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách jeho dovolání.
5. Dle názoru stěžovatele soudy nepřípustně zmanipulovaly předmět řízení a protiprávně a svévolně mu odepřely přístup k soudu, neboť ignorovaly důvodnost jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Toto tvrzení dokládá zejména citací svého přípisu ze dne 28. 8. 2017. V něm podrobně rozebíral svoji situaci, mimo jiné proč nemůže sehnat zaměstnání, že je z hlediska živobytí plně závislý na své matce, nachází se v exekučním řízení a nemá majetek větší hodnoty. Uvádí, že o jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení za obvodní soud nerozhodl soudce. Má za to, že soudy rozhodovaly o jeho osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta v rozporu s ustálenou soudní judikaturou. Navíc podle něj nerozhodly o všech jeho žádostech o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, ačkoliv se jeho poměry v čase měnily k horšímu. Stěžovatel též kritizuje přepjatý formalismus soudů, má za to, že si soudy pro přiznání osvobození od soudních poplatků stanovily nezákonné, svévolné a protiústavní podmínky a navíc proti němu vedou pomlouvačnou a dehonestující kampaň, aniž by se zabývaly právně rozhodnými skutečnostmi. Považuje za velmi zvláštní, že tuto kampaň proti němu nevede Nejvyšší správní soud, který ho v plném rozsahu od soudních poplatků osvobodil a ustanovil mu zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Závěry soudů stěžovatel považuje za nesprávné, nelogické a nesmyslné a jejich rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
6. V další části ústavní stížnosti stěžovatel napadá závěry soudů ve věci samé o neprojednatelnosti jeho žaloby, které označuje za nesprávné, nelogické, nesmyslné a v rozporu s obsahem žaloby o náhradu škody, které soudy přikládaly jiný úmysl než stěžovatelem sledovaný. Tvrdí, že v žalobě jednoznačně uvedl, v čem spočívaly nesprávné úřední postupy vedlejšího účastníka a jakou finanční částku za to nárokuje, přičemž namítá zejména porušení zákazu zásady dispoziční volnosti vymezit protiprávní skutek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejdříve zabýval splněním procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí; nejprve je nutno posoudit její přípustnost a opodstatněnost proti rozhodnutím o stěžovatelově žádosti o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3307/2017-67 a jemu předcházejícímu usnesení městského soudu ze dne 24. 1. 2017 č. j. 35 Co 4/2017-50 a usnesení obvodního soudu ze dne 1. 11. 2016 č. j. 27 C 43/2015-33, a posléze její přípustnost a opodstatněnost proti rozhodnutím ve věci samé, tj. ve sporu o náhradu škody, a to samostatně proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3306/2017-66, a samostatně proti usnesení městského soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 35 Co 471/2015-11 a usnesení obvodního soudu ze dne 26. 10. 2015 č. j. 27 C 43/2015.
9. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. usnesení v jiné stěžovatelově věci ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3922/17 (dostupné stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nicméně rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Případy, kdy v těchto věcech otevřel Ústavní soud ústavní stížnost k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek [např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nález ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 13/98 (N 71/14 SbNU 107) nebo nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)], či v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281)]. Taková pochybení ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal.
10. Obdobně jako v usnesení ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 622/18 (ve skutkově a právně shodné problematice na základě obsahově obdobné ústavní stížnosti stěžovatele) je třeba konstatovat, že stěžovatelovy námitky v této části ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou s posouzením předpokladů pro jeho osvobození od povinnosti platit soudní poplatek a pro určení jeho právního zástupce. Je notorietou, že předpoklady pro osvobození od soudních poplatků jsou formulovány v § 138 o. s. ř., a to kumulativně tak, že jde o osobní poměry účastníka a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, resp. bránění práva; jejich naplnění je pak conditio sine qua non pro ustanovení právního zástupce podle § 30 odst. 1 o. s. ř.
11. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3307/2017-67 vyčerpávajícím způsobem objasnil okolnosti, pro které stěžovatel nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce a pro osvobození od soudních poplatků (vyhověl-li Nejvyšší správní soud jiným stěžovatelovým žádostem, výsledek řízení o kasační stížnosti dokládá, že šlo o jinou situaci a o rozhodnutí na základě jiné právní úpravy). Nejvyšší soud též vyhodnotil stěžovatelovo podávání mnohočetných návrhů na zahájení různých řízení, využívání všech možných, mnohdy i nepřípustných, řádných i mimořádných opravných prostředků jako počínání obstrukční a sudičské. Ústavní soud považuje takové zhodnocení za přiléhavé a opakovaně vyjadřuje politování nad skutečností, že stěžovatel i jeho právní zástupce považují za profesionálně a odborně přijatelné, aby vyvoláváním mnoha soudních sporů nad únosnou míru zatěžovali kapacitu soudů i Ústavního soudu (viz množství stěžovatelových podání k Ústavnímu soudu a jejich neúspěšnost).
12. Vzhledem k uvedeným zjištěním lze uzavřít, že soudy tím, že nepřiznaly stěžovateli osvobození od soudních poplatků a zamítly jeho žádost o ustanovení zástupce, neporušily žádné jeho základní právo. V této části je tak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. Ve věci samé, tj. v řízení o žalobě stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi řízení o náhradu škody napadl stěžovatel svým dovoláním usnesení městského soudu potvrzující rozhodnutí obvodního soudu o odmítnutí žaloby. V dovolacím řízení nebyl zastoupen advokátem ani nedoložil vlastní právnické vzdělání, tudíž Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením ze dne 12. 12. 2017 č. j. 30 Cdo 3306/2017-66 zastavil. Ústavní soud považuje postup Nejvyššího soudu za souladný s občanským soudním řádem a řádně odůvodněný. Na základě tohoto zjištění shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
14. Zastavení dovolacího řízení Nejvyšším soudem pro nenaplnění požadavku povinného zastoupení má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti předcházejícím rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu.
15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž dovolací řízení důvodně zastaveno proto, že stěžovatel nesplnil podmínku povinného zastoupení advokátem, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím městského soudu a obvodního soudu považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu