Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 9/04
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatele B. R. S. s. r. o., zastoupeného jednatelem Ing. R. B., právně zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. května 2003 č. j. 8 Cmo 550/2001-67, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Z obsahu spisu Krajského (obchodního) soudu v Ostravě sp. zn. 2 Cm 378/98, jejž si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že poté, co bylo na den 12. května 2003 v předmětné věci nařízeno jednání odvolacího soudu, když právnímu zástupci stěžovatele bylo příslušné předvolání doručeno dne 28. dubna 2003 (č. l. 61), Vrchní soud v Olomouci v uvedený termín jednání konstatoval na jeho počátku mimo jiné nepřítomnost tohoto zástupce, četl jeho omluvu (žádost o odročení jednání) na č. l. 63 a následně ve smyslu § 101 odst. 3 vyhlásil usnesení, dle něhož i za těchto okolností bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele.
Ze spisu obecného soudu se rovněž podává, že citovaná žádost o odročení jednání nebyla co do svého odůvodnění nikterak důkazně doložena, když sama tato skutečnost (břemeno důkazní) již námitky stěžovatele činí nepříliš relevantními. Pokud jde o jejich vlastní obsah, v předmětné věci nešlo o věc (skutkově či právně) složitějšího charakteru a termín jednání byl právnímu zástupci stěžovatele sdělen s dostatečným časovým předstihem (doručení předvolání k jednání soudu konanému dne 12. května 2004 vykázáno 28.
dubna, § 115 odst. 2 o. s. ř.), pročež nelze než konstatovat, že navzdory jeho nepřítomnosti bylo lze ve věci podaného odvolání jednat a meritorně rozhodnout, když právnímu zástupci stěžovatele nic nebránilo ve smyslu § 25 odst. 2 o. s. ř. si zajistit řádnou substituci. Z uvedeného plyne, že kolize termínu jiného tvrzeného nařízeného jednání s ohledem na řečené tak nemohla být považována za důležitý důvod ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., opodstatňující odročení jednání před odvolacím soudem.
Jinými slovy vyjádřeno, nelze akceptovat tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces v situaci, kdy on sám, resp. jeho právní zástupce realizaci určitého procesního práva, jež mu ústavní pořádek (čl. 38 odst. 2 Listiny) a posléze zákon (§ 221 ve spojení s § 115 o. s. ř., § 101 odst. 3 a contrario) přiznává, sám vyloučil způsobem, kterému není možno dle konkrétních skutkových okolností (viz shora) přiznat ústavněprávní relevanci. Na druhé straně sluší se dodat, že při respektování vůle účastníka řízení směřující k volbě jeho procesního zástupce, je následně věcí jeho profesní odpovědnosti, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi ve vztahu ke svému klientovi vypořádá.
Pro shora uvedené důvody byla ústavní stížnost, vykazující znaky zjevné neopodstatněnosti, Ústavním soudem podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 20. května 2004