Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 9/2000
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2000, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. F., zastoupeného JUDr. A. K., advokátkou, , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 1999, sp. zn. 13 Co 585/99, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 1999, sp. zn. 13 Co 585/99, odůvodňoval ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení obecné soudy neposkytly ochranu jeho právům, vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu a tak zasáhly do práv, zaručených čl. 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 1 a 4 Ústavy. Poukázal na okolnosti, za nichž jeho rodiče uzavřeli smlouvu o koupi rodinného domku, na výpovědi nestranných svědků ohledně charakteru a rozlohy domu v době prodeje, jakož i na závěry znaleckého posudku s tím, že se s nimi obecné soudy řádně nevypořádaly, když žalobě na vydání nemovitostí vyhověly.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 5 C 21/92, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 1999, sp. zn. 13 Co 585/99, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Nebylo zjištěno, že by se obecné soudy v řízení a rozhodnutí v předmětné věci dostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, když po provedeném řízení, hodnocení důkazů a aplikaci zák. č. 87/1991 Sb. vyhověly návrhu na vydání nemovitostí. Pokud jde o hodnocení důkazů, na základě kterých soudy dospěly ke zjištění, že žalovaný je osobou povinnou k vydání nemovitostí žalobcům, tj. že jemu osoba blízká, která na něj nemovitosti převedla, tyto získala v rozporu s právními předpisy, je třeba uvést, že z ústavního principu nezávislosti soudů (§ 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu.
Poněvadž soudy citovanou zásadu neporušily, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení důkazů, učiněné obecnými soudy, "hodnotit". Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2000