Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 92/03
Ústavní soud rozhodl ve věci navrhovatele H. p. h., a. s. v likvidaci, zastoupeného JUDr. M. Š., CSc., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002 č. j. 14 Cmo 267/2002-74 a Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2002 č. j. 54 Cm 28/2001-41, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel, který se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí soudů, odůvodnil ústavní stížnost tím, že se jimi cítí dotčen v právech, která jsou zaručena čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, o tomto dosud rozhodnuto nebylo.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů, když tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti [§ 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu návrhu bylo zjištěno, že stěžovatel podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2002 č. j. 14 Cmo 267/2002-74 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost napadající označené rozhodnutí soudu II. stupně nesměřuje proti prostředku, který účastník k ochraně tvrzeného práva uplatnil, a proto bylo o ní rozhodnuto tak, jak ve výroku uvedeno [§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, sdělení Ústavního soudu, publikované pod č. 32/2003 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 15. dubna 2003