Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti SILMET Příbram, a. s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2016 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 1 VSPH 2418/2015-B-87, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
2. K věci uvedla, že podala ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Zdeňka Šilhánka. Krajský soud zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní ustanovena společnost Brátová a Krejčí, v. o. s. Pozdějším usnesením byla tato společnost zproštěna funkce a novým insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Antonín Diviš. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k vrchnímu soudu, který ho usnesením napadeným ústavní stížnosti odmítl. Odmítnutí odvolání vrchní soud odůvodnil tak, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu v této věci není oprávněn (s argumentací, že proti rozhodnutí o odvolání správce se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh, tj. schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů; přitom stěžovatelka je sice členkou věřitelského výboru, sama o sobě však nevytváří vůli věřitelského výboru).
3. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným usnesením vrchního soudu byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potažmo v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Je přesvědčena, že byla porušena zejména poučovací povinnost, neboť byla soudem prvního stupně nesprávně poučena o možnostech podání opravného prostředku (v usnesení je uvedeno, kromě jiného, že proti výroku I.
se může odvolat jen zproštěný správce, dlužník a členové věřitelského výboru). Je přesvědčena, že skutečnost, že se řídila při podání opravného prostředku poučením soudu prvního stupně, nemůže jít k její tíži a odvolací soud nebyl oprávněn odmítnout její odvolání, a to s ohledem na významnost práva na procesní poučení a jemu odpovídající poučovací povinnost soudů, představující jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces [s využitím odkazů na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11.
2007 sp. zn. II. ÚS 1331/07
(N 207/47 SbNU 255), ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02
(N 57/30 SbNU 91) a ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02
(N 60/26 SbNU 135)]. Nadto ještě uvedla, že v době vydání usnesení krajského soudu nebyl věřitelský výbor oprávněn rozhodovat, protože jeden ze tří členů z funkce odstoupil, tudíž zbývající dva členové nemohli funkci věřitelského výboru vykonávat.
7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením její subjektivní legitimace k podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zproštěna funkce insolvenční správkyně. Přitom svoje oprávnění, které neplyne přímo ex lege, odvozuje z poučení krajského soudu a dovolává se judikatury Ústavního soudu týkající se hodnocení významu nesprávného poučení pro podání opravného prostředku. Budiž konstatováno, že stěžovatelkou zmiňované nálezy Ústavního soudu se týkají jiné procesní situace (poučení o údajné nemožnosti podat opravný prostředek a o lhůtě k podání opravného prostředku); nejde o poučení tvrdícího možnost podat opravný prostředek, které je v rozporu se zákonem.
V takovém případě může jít o nesprávný úřední postup, nemůže však jím být založena legitimace k podání opravného prostředku. Jinými slovy, konkretizovanými na posuzovanou věc: Nesprávné poučení soudu o přípustnosti odvolání osobou, které podle zákonné úpravy právo podat odvolání nepřísluší, nevede k její možnosti napadnout odvoláním příslušné rozhodnutí a v případě jeho podání je třeba odvolání podle § 218 písm. b) občanského soudního řádu odmítnout. Z tohoto pohledu hodnotí Ústavní soud postup vrchního soudu jako legální i ústavně konformní, který nemohl vést k porušení stěžovatelkou namítaných ustanovení Listiny a Úmluvy.
8. Ke stěžovatelčině námitce, že v době vydání usnesení krajského soudu nebyl věřitelský výbor oprávněn rozhodovat, Ústavní soud toliko odkazuje na § 66 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož v dané situaci vykonával působnost věřitelského výboru insolvenční soud.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. dubna 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu