Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Coubala, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, se sídlem Branická 659/107, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 28 Co 374/2023-250 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 24. dubna 2023 č. j. 98 C 31/2022-210 ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2023 č. j. 98 C 31/2022-219, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. Svou ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem, aby Ústavní soud uložil účastníkům řízení (vedlejšímu účastníkovi řízení) povinnost nahradit stěžovateli náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Dále stěžovatel svou ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí; konečně stěžovatel žádal, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost posoudil mimo pořadí došlých návrhů z důvodu naléhavosti jeho ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem, ve znění opravného usnesení, uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 13 034 Kč s úrokem z prodlení, který ve výroku svého rozsudku (ve znění opravného usnesení) konkretizoval (výrok I), dále zamítl vzájemný návrh, že stěžovatel je vlastníkem nemovité věci (dále jen "sporný pozemek") doposud zapsaného v katastru nemovitostí ve prospěch vedlejšího účastníka řízení (výrok II) a konečně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 5 800 Kč (výrok III).
Své rozhodnutí obvodní soud odůvodnil tak, že vedlejší účastník řízení se po stěžovateli domáhal zaplacení částky 13 034 Kč s tvrzením, že je vlastníkem sporného pozemku, který stěžovatel užívá bez právního důvodu a za užívání nic nehradí, čímž se bezdůvodně obohacuje. Obvodní soud podrobně vysvětlil, proč stěžovatel věděl, že sporný pozemek užívá bez právního důvodu a nemohl jej tedy vydržet (srov. zejména odst. 38 a následující rozsudku obvodního soudu). Obvodní soud rovněž uvedl, že již rozhodoval spor mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem ve věci užívání sporného pozemku za jiné období, a to rozsudkem ze dne 3.
10. 2020 č. j. 19 Cdo 219/2019-65, přičemž stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku řízení náhradu za užívání sporného pozemku. Své předchozí rozhodnutí nemohl bez dalšího pominout.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že jej ve vztahu k zamítavému výroku II z důvodu jeho opožděnosti odmítl (výrok I rozsudku městského soudu), dále městský soud rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I o věci samé potvrdil a potvrdil jej také ve výroku III o náhradě nákladů řízení (výrok II rozsudku městského soudu). Výrokem III rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné zdůraznil, že obvodní soud se uvedeným sporem mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem řízení zabýval opakovaně a rozhodnutí obvodního soudu tak muselo být pro stěžovatele očekávatelné.
Stěžovatel má sporný pozemek po celou rozhodnou dobu připojen ke svým pozemkům a používá ho jako zahradu, aniž by mu k takovému užívání svědčil jakýkoliv důvod. Musí proto počítat s tím, že za užívání sporného pozemku bude vedlejší účastník řízení požadovat náhradu bezdůvodného obohacení. II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že obecné soudy deformovaly důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele ohledně vydržení sporného pozemku. Konkrétně stěžovatel uvádí, že správně nebyla vyhodnocena výpověď svědkyně Dlaskové, ani znalecký posudek, který byl vypracován v době, kdy stěžovatel okolní pozemky nabyl. Městský soud v odůvodnění svého rozsudku nesprávně uvádí, že obvodní soud měl v dané věci vyslechnout také svědka Petra Bednáře. Obecné soudy rovněž nepřihlédly k tomu, že stěžovatel předmětné pozemky nabyl v devadesátých letech minulého století a tehdy nebyly k dispozici patřičné technické prostředky evidence nemovitých věcí.
Skutečnost, že stěžovatel pozemek užíval v dobré víře jako jeho vlastní, podle něj plyne i z toho, že mu stavební úřad dovolil na tomto pozemku vybudovat protihlukovou stěnu. Konečně obecné soudy pochybily i v tom, že vedlejšímu účastníkovi řízení přiznaly náhradu nákladů řízení, ač je vedlejší účastník řízení hlavním městem a v souladu s judikaturou Ústavního soudu musí být schopen obdobné právní spory vést, aniž by byl zastoupen advokátem.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, nahrazující rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle.
7. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ].
8. Lze tedy shrnout, že ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen poněkud kusým způsobem polemizuje s hodnocením důkazů. Obecné soudy se však při hodnocení jimi prováděných důkazů žádného ústavněprávního excesu nedopustily. Obvodní soud důkladně vysvětlil, proč stěžovatel nemohl sporný pozemek vydržet. Vypořádal se i se stěžovatelem odkazovaným znaleckým posudkem, který byl k dispozici v době, kdy stěžovatel okolní pozemky nabyl a vypořádal se také s tvrzením svědků.
Stěžovatel zpochybňuje napadená rozhodnutí mimo jiné tvrzením, že městský soud odkázal na výslech svědka Bednáře provedený obvodním soudem, kterého bylo záhodno vyslechnout, ovšem svědek Bednář před zahájením řízení zemřel. Obvodní soud ovšem toto výslovně konstatuje a městský soud na toto zjištění navazuje a navazuje na zjištění, která učinil v řízení, v němž vydal svůj předchozí rozsudek ze dne 3. 10. 2020 č. j. 19 C 219/2019-65. V této souvislosti je nutno rozumět odkazu městského soudu na výpověď svědka Bednáře.
10. Neobstojí ani námitky stěžovatele, kterými napadá rozhodnutí obou soudů o náhradě nákladů řízení ve prospěch vedlejšího účastníka řízení jako hlavního města. Oba soudy ve svých rozhodnutích zohlednily právní povahu tohoto účastníka a náhradu nákladů řízení za zastoupení advokátem mu nepřiznaly.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o věci bez zbytečného odkladu, o návrhu na odklad vykonatelnosti, jež sdílí osud ústavní stížnosti, samostatně nerozhodoval. Ze stejných důvodů samostatně nerozhodoval ani o návrhu stěžovatele na posouzení jeho stížnosti mimo pořadí ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu