Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. P., t. č. Věznice Znojmo, zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2013 sp. zn. 3 To 139/2012 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2012 sp. zn. 46 T 3/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho trestněprávní věci.
Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně nepřiznal stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, a jeho stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Vrchním soudem v Olomouci dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel tvrzenou nemajetnost neprokázal.
Stěžovatel naproti tomu v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že jím tvrzená nemajetnost byla naopak v řízení prokázána dostatečně. V žádosti o přiznání bezplatné obhajoby uvedl všechny rozhodné skutečnosti a přiměřeně je také doložil. Pakliže tomu tak podle soudů nebylo, měl být adekvátně poučen, přičemž přirozeně nemohl prokázat "reálnou neexistenci určité právní skutečnosti" (tj. že určitý majetek nemá). Stěžovatel nepokládá za přípustný argument, že "opakované odsouzení za vysoce závažnou trestnou činnost majetkového charakteru", determinuje jeho tvrzení jako nepravdivá, stejně jako konstatování vrchního soudu, že musel být schopen zajistit si z vlastních finančních prostředků svoji obhajobu zvoleným obhájcem, neboť je jen spekulací, a nebere v úvahu, že tato obhajoba mohla být dlouhodobě ze strany zvoleného obhájce vykonávána pod příslibem pozdější úhrady.
Konečně ani okolnost, že nabízel během svého pobytu ve vazbě složení peněžité záruky ve výši 2 000 000 Kč, dle jeho názoru nijak nevypovídá o jeho majetkových poměrech, neboť tato záruka měla být hrazena z finančních prostředků poskytnutých jeho příbuznými a přáteli; nešlo tedy o prostředky, jež by mohl použít pro účely jiné.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Je přiléhavé - ve vztahu k posuzované problematice - zaznamenat, že hodnocení výkladu a aplikace ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu Ústavním soudem vykazuje očividně restriktivní přístup (viz kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02
,
II. ÚS 495/02
,
III. ÚS 841/06
,
II. ÚS 40/08
,
II. ÚS 916/09
,
III. ÚS 603/10
,
II. ÚS 2299/11
,
I. ÚS 4618/12
), v jehož rámci Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu, zásadně náleží soudům obecným, zatímco jemu přísluší posoudit jen to, zda předmětná rozhodnutí nepředstavují vybočení z ústavního rámce. Takový exces v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Sluší se tak pouze připomenout, že ustálená rozhodovací praxe vychází z teze, že pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby je rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 2824/11
, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 46/98 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 99/2004, a odkázat lze též na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli proti Německu (viz Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M.: Evropská úmluva o lidských právech. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 810].
V kontextu dané věci se patří uvést, že nelze vyloučit, aby věrohodnost tvrzení stěžovatele (o své nemajetnosti) byla poměřována, jak naznačily obecné soudy, též z pozic povahy jednání, pro něž byl odsouzen. Podobně jejich úvaha o důsledcích stěžovatelem nabízené peněžité záruky není bez dalšího kritizovatelná, jestliže má být podstatné, že nabízených 2 000 000 Kč měl zjevně k dispozici, a jestliže obstojí úsudek, že již to via facti vylučuje možnost přiznání práva na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Ve světle těchto skutečností potom není vybočením z intencí ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu a projevem interpretační svévole, pakliže obecné soudy vyhodnotily jako nevěrohodné, že stěžovatel svému zvolenému obhájci po dobu tří a půl let neposkytl žádnou relevantní odměnu. Závěry stěžovatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 22/10
, ani odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 49/2011, nejsou do stěžovatelovy věci přenositelné, neboť deficity, jež založily kasační důvody těchto rozhodnutí, ústavní stížností napadená rozhodnutí nevykazují. Z řečeného je namístě uzavřít, že se stěžovateli tvrzený zásah do základních práv doložit nepodařilo.
Návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; podle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu