Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti RNDr. Zuzany Kodrové, zastoupené Mgr. Filipem Hajným, advokátem, sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2024, č. j. 101 VSPH 815/2023-104, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 8. 2023, č. j. 35 ICm 472/2023-78, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Daniela Frosta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodoval o popěrném úkonu stěžovatelky v insolvenčním řízení týkajícím se Československého úvěrního družstva v likvidaci ("dlužník"). Žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pohledávka D. Frosta ("žalovaný") vůči dlužníkovi, vzniklá na základě smlouvy o podřízeném vkladovém účtu a podřízeném vkladu RENTA ze dne 20. 11. 2013, odpovídá výši jistiny podřízeného vkladu a má charakter podřízené pohledávky, odmítl (výrok I.). Krajský soud odmítnutí žaloby odůvodnil tím, že podle § 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona se v incidenčních sporech rozhoduje o pravosti, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. V tomto případě však nebylo sporu, že jistina pohledávky žalovaného ve výši 800 000 Kč je pohledávkou podřízenou. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání žaloby a v této části ji podle § 160 odst. 4 insolvenčního zákona odmítl.
2. Část žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že pohledávka žalovaného ve výši 8 527,74 Kč je pohledávkou vůči Garančnímu systému finančního trhu jako pohledávka nepodřízená, krajský soud zamítl (výrok II.). V případě této pohledávky se podle krajského soudu jednalo o příslušenství, tj. o úroky, které sdílí osud jistiny (shora uvedené pohledávky ve výši 800 000 Kč). Krajský soud s odkazem na § 513 občanského zákoníku i judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 2114/2008 ze dne 20. 5. 2010) uvedl, že i v případě úroků se jedná o podřízenou pohledávku žalovaného výhradně za dlužníkem.
3. K odvolání stěžovatelky směřujícímu pouze proti výroku II. rozsudku krajského soudu ve věci rozhodoval Vrchní soud v Praze ("vrchní soud"), který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu potvrdil.
4. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
5. Stěžovatelka přitom opakuje námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž předkládá názor, že pohledávka ve výši 8 527,74 Kč není pohledávkou za dlužníkem, ale za Garančním systémem finančního trhu. Upozorňuje na nesoulad mezi skutkovými závěry vrchního a krajského soudu týkajícími se (ne)převedení úroku z podřízeného vkladu na běžný účet Akcenta Konto. Stěžovatelka má za to, že vycházel-li by vrchní soud ze stejných závěrů jako krajský soud, tj. že úroky byly převedeny na běžný účet, dospěl by ke správnému a s právními předpisy souladnému rozhodnutí, že stěžovatelkou popřená část pohledávky žalovaného není pohledávkou dlužníka.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Jak vyplývá ze shora rekapitulované stížnostní argumentace, stěžovatelka poukazuje na dílčí nesoulad ve skutkových závěrech vrchního a krajského soudu, v čemž jí lze dát za pravdu. Jak ovšem Ústavní soud vysvětlí dále, toto pochybení není způsobilé založit porušení jejích základních práv.
8. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že při posuzování případných pochybení obecných soudů konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Lapidárně shrnuto, "přísnost" přezkumu prováděného Ústavním soudem se odvíjí od reálné intenzity zásahu do individuální právní sféry stěžovatele.
9. Této praxi ostatně odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].
10. Nyní posuzovaná věc souvisí s incidenčním sporem o pohledávku ve výši 8 527,74 Kč. Závěry týkající se pohledávky (jistiny) ve výši 800 000 Kč stěžovatelka fakticky nenapadá, resp. nebrojila proti nim ani řádným opravným prostředkem (srov. dále). Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vysvětlil, že samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je tudíž nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků. Je však zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy pouze výjimečně, což současně znamená, takový postup musí být tím spíše náležitě odůvodněn. Výjimečné důvody ke kasačnímu zásahu však Ústavní soud nyní neshledal.
11. Pro Ústavní soud je především podstatné, že stížnostní argumentace ve skutečnosti souvisí s interpretací a aplikací výhradně podústavního práva, byť ji stěžovatelka halí do odkazu na čl. 36 Listiny. Z konstantní judikatury zdejšího soudu ovšem vyplývá, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, v níž je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z konstantní judikatury Ústavního soudu.
V nyní posuzované věci taková kvalifikovaná vada nenastala. Udržitelný je totiž i způsob výkladu a aplikace podústavního práva (§ 513 občanského zákoníku) podaný v rozsudku krajského soudu, že úroky sdílí osud jistiny, a to bez ohledu na to, zda byly či nebyly v konkrétním případě připsány na běžný účet. Interpretace a aplikace daného ustanovení je doménou obecných soudů, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší (s ohledem na zásadu minimalizace zásahu do činnosti soudů) jejich závěry v tomto směru jakkoli přehodnocovat.
12. Ústavní soud současně přihlédl k tomu, že stěžovatelka může být napadenými rozhodnutími na svých právech dotčena nanejvýš nepřímo, tedy nikoliv bezprostředně, a to tím, že zamítnutí popření úrokové pohledávky může eventuálně ovlivnit insolvenční uspokojení její pohledávky vůči dlužníkovi. Ústavní soud připomíná, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná institut tzv. actionem popularis, v jehož rámci může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele [srov. již usnesení ze dne 8. 12. 1994, sp. zn. II. ÚS 178/94 ; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Uvedené, řečeno jinak, tedy znamená, že požadavek bezprostřednosti zásahu by byl dán toliko ve vztahu k žalovanému, a to v případě, že by obecné soudy jeho pohledávku k návrhu stěžovatelky popřely.
13. Ústavní soud závěrem konstatuje, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny ústavní zásady rozhodování. V posuzovaném bagatelním případě ovšem obecné soudy předepsané elementární ústavní procesní požadavky navzdory dílčím pochybením respektovaly, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud doplňuje, že ačkoliv stěžovatelka argumentačně brojí pouze proti závěrům týkajícím se úroků z podřízeného vkladu (tj. pohledávky ve výši 8 527,74 Kč - srov. výše), petitem ústavní stížnosti se domáhá zrušení celého rozsudku krajského soudu. Formálně tedy napadá rovněž jeho odmítavý výrok I. týkající se pohledávky (jistiny) ve výši 800 000 Kč, proti němuž nicméně nepodala odvolání. V takovém případě je nutno ústavní stížnost v této její části odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu