Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou, se sídlem Příčná 327/1, Havířov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023 č. j. 6 Tdo 814/2023-1419, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2023 č. j. 5 To 343/2022-1301 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. července 2022 č. j. 4 T 109/2019-1173, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, Pavla S. a Jitky S. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 39 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 39 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") uznal stěžovatelku vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Této trestné činnosti se dopouštěla na svých dětech, které jí po rozvodu manželství byly svěřeny do péče, a to po celou dobu více než deseti let, kdy je měla ve své péči. Své děti fyzicky i psychicky napadala na různých místech, zejména však v jejich společné domácnosti. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let a šesti měsíců za současného uložení dohledu. Podle § 99 odst. 2 písm. a) a odst. 4 tr. zákoníku dále okresní soud stěžovatelce uložil ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
3. Odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné. Okresní soud se podle krajského soudu vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a jeho rozsudek netrpí žádnými procesními vadami. Okresní soud provedl náležité dokazování, důkazy hodnotil řádně, jednotlivě i v jejich souhrnu a zvažoval okolnosti a důkazy svědčící ve prospěch i v neprospěch stěžovatelky. Odvolací argumentace stěžovatelky byla podle krajského soudu jen opakováním obhajoby, se kterou se ovšem okresní soud náležitě vypořádal, a proto krajský soud na odůvodnění jeho rozhodnutí v prvé řadě odkázal. Dodal, že neobstojí námitka stěžovatelky, že proti jejím výchovným postupům se po celou dobu nevymezil orgán sociálněprávní ochrany dětí nebo lékař. K tomu uvedl, že k lékaři i při kontaktu s pracovníky orgánu sociálněprávní ochrany dětí stěžovatelka obě děti vždy doprovázela a ty se tak neměly možnost svěřit. Podle znalců stěžovatelka celoživotně trpí smíšenou poruchou osobnosti, je značně impulsivní, emočně nestabilní, agresivní. Krajský soud neměl pochybnosti o správnosti a úplnosti zpracovaných posudků a neshledal důvod nechat zpracovávat revizní znalecké posudky a takové důkazní návrhy ze strany stěžovatelky hodnotil jako nadbytečné. Trestná činnost stěžovatelky byla podle krajského soudu jednoznačně prokázána a okresní soud za ni uložil zcela přiměřený trest. S ohledem na osobu stěžovatelky okresní soud rovněž postupoval správně, pokud během zkušební doby nad stěžovatelkou vyslovil dohled.
4. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením částečně zrušil usnesení krajského soudu v rozsahu, v jakém bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky vůči výroku, jímž jí bylo okresním soudem uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Nejvyšší soud rovněž v rozsahu výroku, jímž bylo stěžovatelce uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě, zrušil rozsudek okresního soudu (výrok I usnesení Nejvyššího soudu). Výrokem II Nejvyšší soud okresnímu soudu uložil, aby danou věc v rozsahu, v němž došlo ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, znovu projednal a rozhodl (před tímto rozhodnutím Nejvyšší soud vydal ještě usnesení, kterým přerušil ve vztahu ke stěžovatelce výkon jí uloženého ochranného léčení ve formě ambulantní).
Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů pochybily, pokud stěžovatelka byla omezena zároveň ochranným opatřením, byť v ambulantní formě. V řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by byl pobyt stěžovatelky na svobodě bez tohoto omezení pro společnost nebezpečný. Okresní soud ukládající ochranné opatření nebezpečnost stěžovatelky neposoudil dostatečně k okamžiku svého rozhodnutí a na tento nedostatek nereagoval ani krajský soud. V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ve vztahu k dalším dovolacím námitkám stěžovatelky uvedl, že je jednoznačně prokázáno, že se stěžovatelka jí za vinu kladené trestné činnosti na svých dětech dopouštěla.
Soudy nižších stupňů se důkladně zabývaly obdobím, v rámci něhož se stěžovatelka měla uvedené trestné činnosti dopustit. V tomto kontextu Nejvyšší soud upřesnil, že stěžovatelka se trestné činnosti vůči dceři dopouštěla i tehdy, pokud jí vykázala z domu. Sice ji nemohla dále přímo fyzicky nebo psychicky ubližovat, avšak musela vědět, že vykázáním bezprizorní dcery porušuje povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka je průměrně inteligentní a je tedy schopna chápat trýznivé účinky.
V otázce viny stěžovatelky a jí uloženého trestu Nejvyšší soud vyhodnotil dovolací argumentaci stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou, tento závěr však nepromítl do samostatného výroku svého rozhodnutí.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nebylo dostatečně časově vymezeno období, v němž se měla trýznivého zacházení vůči dětem dopustit; obecné soudy podle stěžovatelky navíc nevysvětlily, proč toto období vymezily již okamžikem, kdy jí děti byly svěřeny do výlučné péče. Nezabývaly se tím, jak děti ovlivnilo předchozí výchovné prostředí jejich otce, ani násilnickým chováním bývalého manžela stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti setrvává na tom, že se žádné trestné činnosti vůči dětem nedopustila. Námitky k péči stěžovatelky neměl orgán sociálněprávní ochrany dětí ani lékaři dětí. Stěžovatelka se domnívá, že se nemohla uvedené trestné činnosti dopustit vůči dceři, která se z jejich rodinné domácnosti v prosinci roku 2014 odstěhovala. Napjatými vztahy mezi stěžovatelkou a její dcerou proto po tomto datu nemohl trpět ani syn stěžovatelky. Stěžovatelka měla a má zejména se svým synem nadstandardní vztah a jen díky uvedenému trestnímu řízení nemohla zabránit například tomu, aby byl přemístěn do diagnostického ústavu. Obecné soudy dále pochybily v tom, že v popisu skutku uvádějí adresu, na níž měla stěžovatelka s dětmi vést rodinnou domácnost, aniž by zohlednily, že na této adrese po celou soudy vymezenou dobu trýznivého jednání s dětmi nebydlela.
6. Stěžovatelka sama sebe vnímá jako oběť justičního omylu. Upozorňuje na negativní vztahy mezi ní a jejím bývalým manželem, na to, že ovlivňoval výpověď jejího syna a naznačuje údajné vazby svého bývalého manžela na jednu z vyšetřovatelek Policie České republiky. Rovněž v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení uvedenou věc posuzují již 6 let a nesouhlasí s tím, že okresní soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu v dané věci pro účely uložení ochranného léčení zvažuje vypracování revizních znaleckých posudků. To považuje za zbytečné a upozorňuje, že od obecnými soudy vymezené trestné činnosti se žádného dalšího deliktu nedopustila, a proto dále trvající řízení postrádá prvek individuální i generální prevence ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04 [(N 67/36 SbNU 707); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelce není zřejmé, proč okresní soud nad její osobou vyslovil po dobu trvání zkušební doby dohled. V dané věci byly zdůrazňovány důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky na úkor důkazů v její prospěch. Tím obecné soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelka se domnívá, že v její věci byla porušena zásada presumpce neviny, jelikož šetření týrání jejích dětí bylo započato až na základě vyšetřování pro podezření z trestné činnosti vůči jejímu dalšímu druhovi. Konečně orgány činné v trestním řízení neaktualizovaly znalecké posudky, které byly k osobě stěžovatelky vypracovány již v přípravném řízení.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Jsou-li ovšem ústavní stížností napadány i ty výrokové části rozhodnutí okresního a krajského soudu, které svým rozhodnutím zrušil Nejvyšší soud, pak k rozhodování o ústavnosti těchto výrokových částí rozhodnutí okresního a krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Konečně je-li ústavní stížností napadáno i v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, pokud jím došlo ke zrušení výrokové části rozhodnutí okresního a krajského soudu, pak ústavní stížnost směřující v daném rozsahu proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřípustná, protože se nejedná o rozhodnutí, jímž se řízení před obecnými soudy končí. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil, jak se Nejvyšší soud vypořádal s celým rozsahem stěžovatelčina dovolání, včetně posouzení rozhodnutí o vině a trestu, byť toto posouzení se projevilo jen v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu a nikoli v jeho výroku (srov. k tomu přiměřeně např. také odst. 23 nálezu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1448/21 ). Nejvyšší soud přesto řádně rozhodl o celém předmětu řízení o dovolání a z toho Ústavní soud vycházel. V tomto ohledu Ústavní soud vycházel ze stanoviska pléna ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22 (141/2022 Sb.), podle něhož porušením ústavních práv obviněného, popř. jiných osob s oprávněním podat opravný prostředek není, je-li na nedůvodné dovolací námitky reagováno toliko v odůvodnění soudního rozhodnutí.
9. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
10. Stěžovatelka do značné míry jen opakuje argumenty, které uplatnila již v rámci své obhajoby a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Ústavní soud ovšem není dalším článkem v soustavě obecných soudů a jeho úkolem není přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. K námitce stěžovatelky, podle níž orgán sociálněprávní ochraně dětí ani lékaři neměli k výchovným postupům a metodám stěžovatelky námitky, obecné soudy vysvětlily, že orgán sociálněprávní ochrany dětí i lékaře navštěvovaly děti vždy v doprovodu stěžovatelky jako matky a neměly příležitost se nezávislé třetí osobě svěřit; nadto se za chování stěžovatelky styděly a už proto se ke své rodinné situaci veřejně nevyjadřovaly. Nevhodnost chování stěžovatelky vůči dětem nemůže být ospravedlněna ani stěžovatelkou tvrzenými údajnými výchovnými problémy dětí, které měly být silnější v případě dcery.
11. Obecné soudy rovněž dostatečně vysvětlily, proč podle nich stěžovatelka své děti týrala po celou dobu, kdy je měla ve své péči. V této souvislosti rovněž objasnily, proč při určení období trvání trýznivého jednání stěžovatelky zohlednily dobu po vykázání dcery z rodinné domácnosti. Stěžovatelka dceru v prosinci 2014 vykázala z rodinné domácnosti, věděla ovšem, že v dané době nezletilá střední školu studující dcera zůstane bezprizorní, bez prostředků a možnosti si vlastními silami obstarat bydlení a živobytí. Podle Ústavního soudu tím rovněž porušila výkon své rodičovské odpovědnosti a dopustila se týrání svěřené osoby. Dobu po vykázání dcery z rodinné domácnosti je proto třeba reflektovat při určení období trvání trýznivého jednání stěžovatelky vůči její dceři. Vůči synovi stěžovatelky její trestná činnost nespočívá v tom, že trpěl neblahými vztahy mezi stěžovatelkou a její dcerou, a k jeho týrání docházelo i poté, kdy dcera se stěžovatelkou již nebydlela.
12. Obecné soudy v popisu skutku v ústavní stížností napadených rozhodnutích výslovně uvádějí, že stěžovatelka se jí za vinu kladené trestné činnosti dopouštěla nejen na adrese rodinné domácnosti, ale také jinde. Podle Ústavního soudu je taková specifikace vzhledem k posuzované trestné činnosti dostatečná a žádné pochybnosti o tom, kde a za jakých okolností stěžovatelka trestnou činnost páchala, v této souvislosti nevznikají. K reflektování vlivu chování otce na děti stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že nebylo úkolem obecných soudů (a není úkolem Ústavního soudu), aby v rámci nyní posuzované věci hodnotily výchovné kompetence otce dětí.
13. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti naznačuje, že trestní stíhání mělo být ovlivněno vyšetřovatelkou Policie České republiky, která má být známou rodiny stěžovatelčina bývalého manžela, pak takto formulovaná blanketní námitka stěžovatelky nemá podle Ústavního soudu dostatečnou ústavněprávní relevanci. Stěžovatelka navíc netvrdí (a neplyne to ani z ústavní stížností napadených rozhodnutí), že by již v průběhu trestního řízení takovou nebo obdobnou námitku vůči konkrétní vyšetřovatelce vznesla tak, aby se s ní mohly orgány činné v trestním řízení náležitě vypořádat. Naopak obecné soudy v daném kontextu uvádějí, že bývalý manžel stěžovatelky je vůči ní zaujatý, a proto k jeho tvrzením v plném rozsahu nepřihlížely.
14. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřiměřenou délku řízení, je třeba v prvé řadě uvést, že předmětem přezkumu ústavnosti (vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelkou formulovaného) nemohla být v dané věci nepřiměřená délka řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda napadenými rozhodnutími byla či nebyla porušena základní práva či svobody stěžovatelky. Ústavní soud nad rámec tohoto konstatování odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. k tomu například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4125/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), podle níž se obecně vzato považuje za přiměřené, pokud řízení před soudem v každém stupni v konkrétní věci netrvá déle než 3 roky. Překročení uvedeného časového rámce stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, ani nespecifikuje, že by v rámci trestního řízení v její věci docházelo k průtahům. Kasační zásah Nejvyššího soudu se týká stěžovatelce uloženého ochranného léčení s tím, že ochranné léčení bylo uloženo, aniž by soud měl k dispozici aktuální posouzení duševního stavu stěžovatelky, podle něhož by takové opatření vůči stěžovatelce bylo nutné a přiměřené.
Uvádí-li stěžovatelka, že okresní soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu zvažuje, že nechá k její osobě vypracovat nový znalecký posudek, nelze uzavřít, že by tím překročil rámec vymezený kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu a zbytečně prodloužil řízení ve věci stěžovatelky. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že sama stěžovatelka zároveň namítá, že v její věci bylo rozhodováno podle znaleckých posudků, které byly vypracovány již v rámci přípravného řízení.
15. Obecné soudy za dané situace nepostupovaly v rozporu se závěry stěžovatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04
. V kontrastu se skutkovými okolnostmi nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 je vhodné zdůraznit, že stěžovatelce byl uložen toliko podmíněný trest odnětí svobody, a to navíc na samé dolní hranici zákonné trestní sazby. Nelze tedy za daných okolností v návaznosti na uvedený nález uzavřít, že by byl stěžovatelce uložen nepřiměřeně přísný trest. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nespecifikuje svou námitku, že v průběhu trestního řízení byly zdůrazňovány důkazy svědčící v neprospěch stěžovatelky a naopak byly zlehčovány důkazy svědčící v její prospěch. Ústavní soud žádnou takovou diskrepanci v napadených rozhodnutích nezjistil. V tomto směru lze například poukázat na to, že v plném rozsahu nepřihlížely k tvrzením bývalého manžela v neprospěch stěžovatelky, kterého vyhodnotily jako vůči stěžovatelce zaujatého.
16. Obecné soudy podle Ústavního soudu dostatečně vysvětlily, proč vzhledem k osobním poměrům stěžovatelky a vzhledem podstatě jí páchané trestné činnosti nad ní vyslovily během zkušení doby dohled. K tomu Ústavní soud doplňuje, že dohled probačního úředníka by měl naopak stěžovatelce pomoci překonat okolnosti, které jí k páchání trestné činnosti vedly tak, aby mohla i do budoucna žít společensky akceptovatelným způsobem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, jakým způsobem by v její věci mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny. K argumentu, že trestní řízení ve věci týrání stěžovatelčiných dětí bylo započato v souvislosti s prošetřováním jednání, jehož se měla stěžovatelka dopouštět vůči svému druhovi, Ústavní soud konstatuje, že je naopak povinností orgánů činných v trestním řízení stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu