30 Cdo 4125/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně
Ing. I. S., zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem, se sídlem v Brně,
Solniční 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se
sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 156.665,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 212/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, č.
j. 44 Co 229/2011 - 163, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2014, č. j. 44 Co 229/2011 - 163,
se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 18 C 212/2008 - 77,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč (výrok I.),
zamítl žalobu co do částky 83.333,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil
žalované povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok III.). Rozhodl tak o nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným
úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 198/87 (dále jen „posuzované řízení“). Soud prvního stupně ve vztahu k posuzovanému řízení vyšel z toho, že dne 7. 7. 1987 byla proti otci nynější žalobkyně podána žaloba o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví. V řízení byl vypracován znalecký posudek a na
třetím jednání ve věci dne 25. 2. 1988 byl vyhlášen první meritorní rozsudek. Dne 18. 7. 1988 byla vyznačena doložka právní moci. Dne 13. 12. 1988 podal
žalovaný žádost o doručení rozsudku. Dne 26. 1. 1989 předvolal soud k výslechu
doručovatelku. Dne 21. 10. 1992 žalovaný zemřel. Dne 7. 4. 1993 podala manželka
a dcera žalovaného žádost o doručení rozsudku. Dne 16. 4. 1993 byl doručen
rozsudek s doložkou právní moci. Dne 30. 4. 1993 bylo podáno odvolání, o kterém
po třech jednáních bylo dne 31. 3. 1998 rozhodnuto odvolacím soudem tak, že se
napadený rozsudek zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení. Dne 2. 6. 1998 bylo podáno žalobcem dovolání, o jehož odmítnutí rozhodl
Nejvyšší soud dne 27. 1. 1999. Dne 9. 3. 1999 rozhodl Městský soud v Brně o
přerušení řízení do skončení dědického řízení. Dne 23. 7. 2001 vydal usnesení o
pokračování v řízení. Dne 12. 3. 2002 vydal usnesení o pokračování v řízení s
nynější žalobkyní jako právní nástupkyní zesnulého žalovaného. Poté, co ve věci
proběhla další čtyři jednání, byl vypracován znalecký posudek a skončilo nové
přerušení řízení (po skončení souvisejících věcí), byl dne 30. 8. 2007 vyhlášen
rozsudek. O odvolání bylo rozhodnuto Krajským soudem v Brně po vypracování
doplňujícího znaleckého posudku dne 29. 7. 2008. Na základě dovolání žalobce
byl jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, dne 5. 3. 2009 Nejvyšším soudem zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k
dalšímu řízení. Byl vypracován další znalecký posudek a následně byl dne 3. 12. 2010 vyhlášen rozsudek, do kterého si podal žalobce odvolání. V rámci
předběžného uplatnění nároku podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen
„OdpŠk“), uplatnila žalobkyně u žalované žalovaný nárok. Žalobkyně nevyužila
žádný z dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení, kterou je
třeba zohlednit ve vztahu k žalobkyni, jež vstoupila do řízení po smrti
původního žalovaného (svého otce) v dubnu 1993, je 17 let a 10 měsíců.
Po
odečtení dvou dob přerušení řízení je pak celková délka řízení ve vztahu k
žalobkyni 14 let a 7 měsíců. Tuto dobu shledal soud prvního stupně jako
nepřiměřenou, byť byla ovlivněna i skutečnostmi, na které soud v posuzovaném
řízení nemohl mít vliv (úmrtí původně žalovaného a následující dědické řízení). Posuzované řízení považoval za skutkově složité. Jednání žalobkyně se na délce
posuzovaného řízení podílelo pouze v tom směru, že neakceptovala původní
rozsudek Městského soudu v Brně, což však nemůže jít nijak k její tíži. Žádné
obstrukční jednání nevyvíjela, neučinila ani žádné kroky k urychlení řízení. Na
délce řízení se podílel postup orgánů veřejné moci, když bylo opakovaně
rozhodováno různými stupni obecných soudů. Význam řízení pro žalobkyni shledal
soud prvního stupně jako standardní. Soud konstatoval, že nynější žalobkyně
délkou řízení spíše finančně získává, a to vzhledem k růstu cen, když první
rozsudek zavázal žalobce k zaplacení částky necelých 60.000,- Kč a poslední
rozsudek již hovořil o částce 2,275.000,- Kč. Navíc probíhá další řízení, ve
kterém se žalobkyně domáhá zaplacení finanční částky jako bezdůvodného
obohacení za užívání nemovitosti po spoluvlastníkovi, který začal užívat
nemovitost nad rámec svého podílu. S narůstající délkou řízení tak narůstá
finanční částka, kterou žalobkyně obdrží. Za přiměřenou výši zadostiučinění
považoval soud částku 100.000,- Kč. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z
prodlení neshledal důvodným, neboť rozhodnutí soudu je konstitutivní a nárok v
konkrétní výši se jím teprve zakládá. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 44 Co 229/2011 - 128, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním
napadeném výroku II. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok
z prodlení z částky 100.000,- Kč za dobu od 16. 6. 2009 do 10. 5. 2011 ve výši
13.126,- Kč (výrok I. odst. a/) a částku 210.000,- Kč s příslušenstvím (výrok
I. odst. b/), a co do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok
I odst. c/). Ve výroku II. uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů. Takto rozhodl poté, co připustil rozšíření žaloby jak co do výše požadovaného
zadostiučinění na částku 366.665,- Kč s příslušenstvím, tak co do doby, za
kterou se žalobkyně odškodnění domáhá (od 7. 7. 1987 do 25. 11. 2011). Uzavřel,
že posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 25. 11. 2011, trvalo tedy 24
let a 4 měsíce. Počáteční dobu 5 let před vstupem žalobkyně do řízení nikdo
jako újmu nepociťoval, když se nikdo o stav řízení nezajímal a absence
rozhodnutí tak zjevně neměla žádný negativní dopad do osobní sféry původního
účastníka řízení. Odvolací soud proto uvažoval s celkovou dobou řízení pro
žalobkyni v délce 18 let a 7 měsíců, přičemž tuto dobu považoval za
nepřiměřenou. Vzhledem ke značné délce řízení určil za přiměřenou částku
20.000,- Kč za každý rok řízení. Od celkové výše zadostiučinění 370.000,- Kč
odečetl částku připadající na tři roky běžné délky každého řízení v každém
stupni, celkem 60.000,- Kč.
Zadostiučinění by bylo možno zvýšit o 20 % za
enormní neodůvodněné průtahy, ale s ohledem na malý význam řízení pro žalobkyni
by na druhé straně bylo třeba odečíst 20 %. Ohledně významu řízení pro
žalobkyni se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento
význam lze hodnotit jako malý, neohrožující její životní potřeby, neboť v
nemovitosti sama nebydlela a spor se tak eliminoval pouze na řešení otázky, jak
velká finanční částka přibude k jejímu majetku po vypořádání spoluvlastnického
podílu. Odvolací soud tak přiznal žalobkyni nárok na zadostiučinění ve výši
310.000,- Kč s příslušenstvím, když žalovaná se dostala do prodlení s
uspokojením nároku po 6 měsících od jeho uplatnění žalovanou, tj. dnem 16. 6. 2009. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. 30 Cdo
154/2013 - 146, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012, v rozsahu
zamítnutí žaloby do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku
o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v
Brně k dalšímu řízení.
Z níže uvedených důvodů shledal dovolací soud právní posouzení žalovaného
nároku odvolacím soudem nesprávným a navíc shledal, že je řízení zatíženo
vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Současně upozornil
odvolací soud na jeho vázanost právními názory dovolacího soudu a výslovně jej
upozornil na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a tam vyslovené právní
názory, ke kterým má ve svém novém rozhodnutí přihlédnout. Za nesprávné dovolací soud shledal posouzení celkové délky řízení odvolacím
soudem (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk) v návaznosti na jeho úvahu o tom, od
kterého okamžiku začala žalobkyně, popř. její právní předchůdce, pociťovat újmu
spojenou s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Odkázal na vlastní
judikaturu, podle které je třeba vycházet z celkové délky posuzovaného řízení,
nikoli jen z doby „navíc“, ve které již měla být délka řízení nepřiměřená. Je
přitom lhostejné, zda odvolací soud odůvodní dobu trvání posuzovaného řízení
„navíc“ úvahou o tom, jak dlouho mělo posuzované řízení trvat, nebo úvahou o
tom, od kdy začala poškozeným vznikat újma v důsledku nepřiměřené délky
posuzovaného řízení. Obě tyto úvahy jsou rovnocenně nesprávné. S odkazem na svoji dřívější judikaturu a judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva dovolací soud uvedl, že poškozený, který se do řízení zapojí jako dědic
původního účastníka řízení, může žalovat celkovou délku řízení. Žalobkyni jako
dědičce původního žalovaného v řízení, v němž došlo ke skutečnostem naplňujícím
znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení, tak obecně svědčí celková
délka řízení. Odpočet prvních pěti roků konání posuzovaného řízení odvolacím
soudem tak dovolací soud shledal nesprávným. Míru odškodnění nemajetkové újmy
je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by
dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení, a to třeba i tehdy,
nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců
o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se při stanovení
odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří
řízení jako účastníci dokončili. Dovolací soud uvedl, že náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
uveden a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně
výsledku sporu, kterou trpí v zásadě každý účastník nepřiměřeně dlouhého
řízení. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13
odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li
úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za
ni zadostiučinění v penězích.
Pokud odvolací soud uzavřel, že počáteční dobu
více než pěti let trvání řízení zjevně nikdo jako újmu nepociťoval, nikdo se o
stav řízení nezajímal a absence rozhodnutí zjevně neměla žádný negativní dopad
do osobní sféry původního účastníka řízení a v důsledku této skutečnosti
žalobkyně nesdílela újmu svého právního předchůdce, aniž by byla tvrzená
nemajetková újma úspěšně popřena žalovanou, tj. aniž by žalovaná uvedla
skutečnosti vylučující domněnku vzniku nemajetkové újmy a aniž by bylo
prokázáno, že by byly dány takové výjimečné konkrétní okolnosti, ze kterých by
bylo možné dovodit závěr o nesdílení újmy právního předchůdce žalobkyní,
shledal dovolací soud právní posouzení této otázky neúplné, a tudíž nesprávné. Uvedeným postupem navíc nahradil odvolací soud procesní aktivitu žalované a
dopustil se tak nepřípustného soudního aktivizmu, a tedy porušení práva na
rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces. Tím zatížil odvolací
soud řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž
Nejvyšší soud přihlédl v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Dovolací soud dále poukázal na svůj dřívější závěr, že by bylo nesprávné,
jestliže by počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za
přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Za
rozumné pokládal ohodnocení prvních dvou let řízení (resp. prvních 24 měsíců)
částkou o polovinu nižší, než jsou základní částky, z nichž se při určování
výše přiměřeného zadostiučinění vychází; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za
první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Odečetl-li tedy odvolací soud při určování výše zadostiučinění částku
připadající na 3 roky řízení, které by bylo možno posoudit ještě jako
přiměřenou délku řízení, je jeho posouzení výše zadostiučinění rovněž
nesprávné. Současně dovolací soud upozornil, že smysl krácení základní částky o
jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze
považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by
nebylo správné přičítat za každý tento rok v počáteční fázi řízení částku
15.000,- až 20.000,- Kč. Uvedené krácení však není navázáno na osobu
poškozeného či účastníka řízení, ale na řízení samotné. Za situace, kdy právní
nástupce vstoupí do řízení, které již trvá více než dva roky, není dán důvod
pro krácení částky z důvodu zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé,
že počáteční doba řízení již byla překročena. Jestliže hodlal odvolací soud zohlednit skutečnost vedení původního řízení na
více stupních soudní soustavy, měl tak podle dovolacího soudu učinit v rámci
posouzení kritéria složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk). Po novém projednání odvolání žalobkyně, v rozsahu dotčeném kasačním rozhodnutím
dovolacího soudu, Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že se žaloba ohledně zbývající
částky 156.665,- Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I.), a uložil žalované
povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud uvedl, že vyšel z celkové délky řízení, tj. včetně doby, kdy
účastníkem řízení byl právní předchůdce žalobkyně, a tato činila 24 let a 4
měsíců. Dále „kalkuloval s finanční náhradou v horní hranici 20.000,- Kč za
každý rok délky řízení.“
Z hlediska složitosti řízení se sice podle odvolacího soudu jednalo „o běžný
druh sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, takže byl dán
důvod pro navýšení odškodnění, ale na druhou stranu v řízení bylo vypracováno
několik znaleckých posudků a probíhalo na několika stupních soudní soustavy,
což jak uvádí dovolací soud, je třeba vyhodnotit v rámci kritéria složitosti
řízení, přičemž odvolací soud se domnívá, že by tato skutečnost vedla naopak ke
snížení odškodnění - v konečném důsledku tak dochází k vynulování obou
zmíněných faktorů.“
Z hlediska postupu orgánu veřejné moci „byly shledány značné průtahy a byl by
tak dán důvod pro navýšení odškodnění, na druhou stranu, stejně jako v původním
rozhodnutí, hodnotí odvolací soud otázku významu řízení pro žalobkyni jako malý
a tím by byl dán důvod pro snížení odškodnění, tedy opět dochází k vynulování
obou těchto faktorů.“
Z hlediska „postoje poškozeného“ se odvolací soud „domnívá, že nelze pominout
prvních 5 let řízení, ve kterých byl účastníkem právní předchůdce žalobkyně a o
které se řízení prodloužilo právě s ohledem na pasivitu původního účastníka
řízení. Ten totiž poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o zaslání rozsudku,
nepodnikl v řízení ničeho, např. nepodal odvolání, v jehož rámci by se otázka
doručení rozsudku řešila a v řízení tak mohlo být kontinuálně pokračováno."
Odvolací soud uzavřel, "že právě s ohledem na postoj původního účastníka
řízení, jehož důsledky žalobkyně jako jeho právní nástupkyně převzala - jeho
pasivitu po dobu 5-ti let, je možno z celkově uplatněného nároku odečíst 30%,
což je právě zbývající částka 156.665 Kč.“
K žalobkyní (v podání ze dne 24. 6. 2014) uplatněnému „protiargumentu“
případného snížení odškodnění s odkazem na délku samotného kompenzačního řízení
odvolací soud jednak konstatoval, že se jedná o nový nárok uplatněný až v
odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 216 odst. 2 o. s. ř., jednak
uzavřel, že „toto řízení nelze označit za nepřiměřeně dlouhé s ohledem na jeho
složitost, když probíhá na všech stupních obecných soudů, navíc třeba poukázat
na skutečnost, že odškodnění je žalobkyni ze strany žalované postupně hrazeno a
zadostiučinění se jí tak v průběhu kompenzačního řízení již dostává.“ K nově
uváděným skutečnostem týkajícím se kritéria významu řízení podle odvolacího
soudu nebylo možno přihlédnout (§ 205a odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 a § 142
odst. 3 o. s. ř., když při stanovení nákladů právního zastoupení s odkazem na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013
(rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz), vyšel z tarifní
hodnoty 50.000,- Kč podle § 9 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), sazby mimosmluvní odměny podle § 7 bodu 5 advokátního
tarifu ve výši 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby, sazby „režijního
paušálu“ podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby a celkem sedmi úkonů právní služby za řízení před soudem prvního
stupně, pěti úkonů právní služby za řízení před odvolacím soudem, jednoho úkonu
právní služby za řízení před dovolacím soudem a dvou úkonů právní služby za
nové řízení před odvolacím soudem. Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do obou výroků a
navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Nezákonnost shledává v nesprávném posouzení skutkových a
právních otázek odchylně od publikované judikatury Nejvyššího soudu. Rozhodnutím o nákladech řízení pak bylo rozhodnuto „rozdílně od stěžejních
principů ovládajících procesní právo.“
Dovolatelka nesouhlasí se snížením odškodnění o částku 156.665,- Kč pro údajnou
pasivitu jejího právního předchůdce po dobu pěti let. Tento závěr neodpovídá
zjištěním, která jsou seznatelná z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 198/87, v němž právní předchůdce žalobkyně popisoval svůj nepříznivý
zdravotní stav a vynucený pobyt v domácnosti nynější žalobkyně z důvodu příkoří
ze strany tehdejšího žalobce. Dovolatelka poukázala, že se její otec dne 13. 12. 1988 u soudu písemně dožadoval doručení rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 25. 2. 1988, s jehož obsahem nebyl za svého života seznámen. Podle
dovolatelky jen řádné a předpisům vyhovující doručení rozhodnutí má za následek
počátek běhu odvolací lhůty. Odvolací soud se přitom nijak nevypořádal s její
námitkou uplatněnou v odvolání, že rozsudek nebyl jejímu otci za jeho života
řádně doručen. Podle dovolatelky jejímu otci nelze vytýkat, že rozsudek
nenapadl odvoláním, když jej neměl k dispozici, a i s ohledem na jeho tehdejší
zdravotní stav. Sama nynější žalobkyně podala odvolání teprve poté, co jí byl
rozsudek řádně doručen a mohla se s ním tak seznámit. Úvaha odvolacího soudu o
údajné pasivitě jejího otce je podle dovolatelky v rozporu i s judikaturou
Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 890/2004),
podle které je vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které není dosud
pravomocné, nesprávným úředním postupem, přičemž není podstatné, čím byl omyl v
určení právní moci vyvolán. Takové pochybení nelze klást k tíži jejímu otci. Dovolatelka poukázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, podle kterého odpovědnost za dodržení práva účastníka
řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nese stát a ten ji nevyloučí
poukazem na to, že se účastníci v případě hrozící anebo již nastalé nepřiměřené
délky řízení nedomáhali nápravy. Podle dovolatelky ve smyslu stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č.
58/2011; dále jen „Stanovisko“), nelze z obsahu spisu Městského soudu v Brně
sp. zn. 17 C 198/87 dovodit, že by se její otec dopouštěl obstrukčního jednání
nebo jiného svévolného ztěžování či dokonce maření řádného průběhu posuzovaného
řízení, kterými by přispěl k jeho průtahům. Mezi tím, co je jejímu otci
vytýkáno, a extrémně dlouhou celkovou dobou posuzovaného řízení neexistuje
příčinná souvislost, když bezprostřední příčinou neúměrné délky řízení byl
nesprávný úřední postup spočívající v nedoručení soudního rozhodnutí. Dovolatelka nepovažuje za správný ani samotný výpočet odvolacího soudu, který
je nepřezkoumatelný, když uváděnému snížení neodpovídá částka 156.665,- Kč. Rovněž doba pěti let neodpovídá třiceti procentům z celkové doby posuzovaného
řízení, tj. 24 let a 4 měsíce. Dovolatelka poukázala, že dovolací soud ve svém předchozím kasačním rozhodnutí
shledal jako nesprávný postup odvolacího soudu, který odpočítal z celkové délky
posuzovaného řízení dobu pěti let, po kterou žalobkyně „nesdílela“ újmu se svým
otcem, a v nyní dovoláním napadeném rozsudku se odvolací soud uchýlil k důkazně
nepodloženému hypotetickému tvrzení ohledně „pasivity“ jejího otce po dobu pěti
let, která se tentokrát má rovnat zažalované zbývající částce. Dovolatelka
považuje za zarážející, že odvolací soud bez výslovného racionálního a
transparentního způsobu odůvodnění kvantifikuje snížení z celkového
satisfakčního nároku v rozsahu 30 %. Podle dovolatelky odvolací soud ignoroval výtky vyjádřené v předchozím kasačním
rozhodnutí dovolacího soudu, který shledal v rozhodování odvolacího soudu
nepřípustný soudní aktivizmus ve svém souhrnu dosahující pro účely aplikace
ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. podstatné procesní vady, a v soudním
aktivizmu pokračoval. To se týká nejen žalovanou netvrzené údajné pasivity otce
žalobkyně po dobu pěti let, ale i kategorického a povšechného závěru odvolacího
soudu o malém významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Odvolacím soudem
vytvořený negativní hodnotící úsudek nemá oporu v provedeném dokazování. Podle
dovolatelky odvolací soud vyhledává argumenty, aby její nároky zpochybnil či
bagatelizoval, popřípadě jim přisoudil apriorní nedůvodnost. Navíc negativní
závěr odvolacího soudu odporuje rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (Stanovisku,
rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 1265/2012), která dovodila, že význam předmětu řízení není
neměnnou veličinou a jestliže doba nejistoty poškozeného po extrémně dlouhou
dobu trvá, pak s ohledem právě na tyto okolnosti konkrétního případu postupem
času dochází ke zvýšení významu předmětu řízení pro osobu poškozeného. Dovolatelka uvedla, že po dobu trvání posuzovaného řízení bylo zasaženo do
jejího garantovaného základního práva vlastnit majetek, kdy v důsledku
neoprávněné okupace předmětu spoluvlastnictví druhým spoluvlastníkem bylo
jejímu otci a jí odejmuto oprávnění přinejmenším pokojně spoluužívat svůj
majetek a disponovat s předmětem svého spoluvlastnictví.
Dovolatelka nesouhlasí s odmítavým stanoviskem odvolacího soudu, který považuje
její návrh na zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky samotného
kompenzačního řízení, uplatněný toliko in eventum, a sice pro případ, že
odvolací soud přistoupí ke snížení základního odškodnění, za nový nárok ve
smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka považuje za podstatné, že tento svůj
nárok nemohla v řízení uplatnit do nastoupení účinků řízení, neboť poučení ve
smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř. se jí dostalo dne 9. 2. 2011, zatímco Nejvyšší
soud připustil možnost podání návrhu na zvýšení odškodnění až dne 13. 4. 2011,
kdy bylo přijato Stanovisko. Konečně dovolatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, když namítá, že žalobu podala dne 10. 12. 2008, kdy judikatura
soudů vycházela ze závěru, že odměny za právní zastupování advokátem se řídí
vyhláškou č. 484/2000 Sb., „v níž jsou upraveny tzv. paušální odměny.“ V pořadí
prvním rozsudkem odvolacího soudu byla žalobkyni přiznána celková odměna ve
výši 83.570,- Kč. V pořadí druhým rozsudkem odvolacího soudu byla přiznána
celková odměna ve výši 51.000,- Kč, a to v důsledku judikatorního posunu v
otázce odměn za zastupování advokátem ve věcech náhrady nemajetkové újmy podle
zákona č. 82/1998 Sb., kdy podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, se odměna vypočte z tarifní hodnoty 50.000,- Kč podle
§ 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu namísto tarifních hodnot uvedených v
ustanovení § 7 advokátního tarifu. „S náležitým ohledem na výrazná specifika
posuzované věci, která ji odlišují od ostatních sporných případu,“ mělo být
žalobkyni na náhradě nákladů řízení přiznáno o 32.570,- Kč méně, čímž měla být
porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti
právních předpisů „v materiálním smyslu jako jednoho ze základních principů
právního státu. Změnou judikatury je tak absurdně a neproporcionálně zvýhodněn
žalovaný“ na úkor žalobkyně, „a sice ve vydání rozdílové částky 32.570,- Kč.“
Podle dovolatelky bylo povinností soudu nalézt řešení, které by zajišťovalo
návratnost jí vynaložených nákladů řízení na zastupování advokátem. V krajním
případě bylo na odvolacím soudu, aby o nákladech řízení rozhodl v souladu s
korektivem dobrých mravů a obecnou ideou spravedlnosti, popřípadě podle
obecných přirozenoprávních principů, které svědčily ve prospěch žalobkyně. „Pouze na okraj a v zájmu úplnosti“ dovolatelka poukázala na nesprávný výpočet
odměny advokáta, kdy v řízení před soudem prvního stupně advokát učinil 9 úkonů
právní služby. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s.
ř.) a
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, domáhá-li se žalobkyně
přiznání „rozdílové částky 32.570,- Kč“ není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. objektivně přípustné. Dovolací soud nicméně k argumentům
dovolatelky připomíná, že právní názor o aplikaci § 9 odst. 4 písm. a)
advokátního tarifu v řízení o zadostiučinění podle § 31a OdpŠk byl v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, formulován mj. v
reakci na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Ústavním
soudem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12,
uveřejněný pod č. 116/2013 Sb., a navazující sdělení Ústavního soudu uveřejněné
pod č. 117/2013 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
nalus.usoud.cz). Postup odvolacího soudu podle § 205a o. s. ř., kdy tento nepřihlédl k návrhu
žalobkyně na zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky samotného
kompenzačního řízení, by dovolací soud mohl hodnotit toliko jako vadu řízení v
případě, že by tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
242 odst. 3 o. s. ř.), tak tomu ale v daném případě není. Žalobkyně ve svém
podání ze dne 24. 6. 2014 výslovně uvedla, že navrhuje zvýšení základní částky
z důvodu neúměrné délky samotného kompenzačního řízení, a to z procesní
opatrnosti a pouze pro případ, že by odvolací soud přistoupil ke snížení
základního odškodnění. Podle § 41a odst. 2 o. s. ř. se k úkonu účastníka, který
je vázán na splnění podmínky nepřihlíží. Krom toho požadavek určitosti vylíčení
rozhodujících skutečností neumožňuje, na rozdíl od eventuálně uplatněného
žalobního nároku (tj. čeho se žalobce domáhá), uplatnění eventuálních
skutkových tvrzení. To znamená, že buď požaduje žalobkyně zadostiučinění
(zaplacení částky) z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, anebo
nepřiměřené délky kompenzačního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007). Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo na vyřešení
otázky hmotného práva, zda je podle § 31a odst.
3 OdpŠk důvodem pro snížení
přiměřeného zadostiučinění rovněž okolnost, že účastník (jeho právní
předchůdce) poté, co nebylo vyhověno jeho žádosti o zaslání rozsudku, ačkoliv
mu tento dosud nebyl řádně doručen, neučinil ve vztahu k soudu další kroky. K
posouzení této právní otázky je dovolání přípustné a je současně i důvodné,
neboť její vyřešení odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Byť odvolací soud procesní postup původního žalovaného posuzoval „z hlediska
postoje poškozeného“, jedná se podle dovolacího soudu o uplatnění kritéria
podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, tj. hodnocení jednání poškozeného, zda jím
přispěl k průtahům v řízení či zda využil dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení. Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení
působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako
účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (např. nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního
charakteru (např. opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha
důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i
nedbalostním jednáním. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení
vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což
lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v
řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (srov. část IV. písm. b/
Stanoviska). V případě právního předchůdce žalobkyně se nejednalo ani o případ
nečinnosti, ani o případ aktivity obstrukčního charakteru. Naopak nad rámec
svých procesních povinností požádal soud o doručení rozsudku a nemůže jít k
jeho tíži, že si soud relevantní skutečnosti nesprávně vyhodnotil (ze
skutkových zjištění ani nevyplývá, že by soud v posuzovaném řízení původního
žalovaného se svým závěrem o doručení rozsudku seznámil). Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že odpovědnost za dodržení práva účastníka
řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji
nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v
případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li
k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat
jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání
toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy
v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k
dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Nelze tedy vytýkat
účastníkovi, jak to činí odvolací soud, že nepodal odvolání proti rozsudku,
který mu nebyl doručen. Nepřiléhavý se tento argument jeví i z toho pohledu, že
později soud k žádosti manželky a dcery původního žalovaného těmto rozsudek s
vyznačenou doložkou právní moci doručil, na což bylo reagováno podáním
odvolání.
Nic tedy nebránilo soudu, aby stejný procesní postup použil i v
reakci na žádost původního žalovaného. Uvedené skutečnosti nebyly tedy správně
vyhodnoceny a právní posouzení věci odvolacím soudem je tak nesprávné. Nadto odvolací soud svým postupem nerespektoval ani právní názory dovolacího
soudu vyslovené v předchozím kasačním rozhodnutí. Dovolací soud označil jako
nesprávnou úvahu o tom, od kterého okamžiku začala žalobkyně, popř. její právní
předchůdce, pociťovat újmu spojenou s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Stejně tak označil jako nesprávný závěr o nesdílení újmy právního předchůdce
žalobkyní, jestliže odvolací soud uzavřel, že počáteční dobu více než pěti let
trvání řízení nikdo jako újmu nepociťoval, aniž by byla tvrzená nemajetková
újma úspěšně popřena žalovanou, tj. aniž by žalovaná uvedla skutečnosti
vylučující domněnku vzniku nemajetkové újmy a aniž by bylo prokázáno, že by
byly dány takové výjimečné konkrétní okolnosti. Ačkoliv se žalovaná v rámci
nového projednání věci odvolacím soudem nevyjádřila, z jednání odvolacího soudu
se omluvila a odvolací soud dokazování nijak nedoplnil, postupoval odvolací
soud opět způsobem, který mu dovolací soud jako nepřípustný soudní aktivizmus
již jednou vytknul, pouze v rámci svého „výpočtu“ přiměřeného zadostiučinění
neodečetl pět let řízení, jako v předchozím rozsudku, ale odečetl z celkově
uplatněného nároku bez bližšího vysvětlení 30 %. Z odůvodnění rozsudku přitom
nelze ani zjistit, proč 30 % představuje „právě zbývající částka 156.665,- Kč“,
neboť odvolacím soudem uvažované celkové délce řízení 24 let a 4 měsíce a
částce 20.000,- Kč za každý rok délky řízení odpovídá základní částka 466.667,-
Kč, uvažoval-li odvolací soud i krácení za první dva roky řízení, či částka
486.667,- Kč, jestliže s takovým krácením neuvažoval. Z uvedených částek pak
představuje 30 % částku 140.000,- Kč nebo 146.000,- Kč. V každém případě
zbývajících 70 % nepředstavuje dosud přiznanou částku 310.000,- Kč. Uvedený soudní aktivizmus odvolacího soudu, tedy porušení práva na rovnost
zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces, je nutno podle § 242 odst. 3
o. s. ř. považovat za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávného
rozhodnutí ve věci. Nadto odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), když nerespektoval zákaz soudního
aktivizmu i v případě hodnocení významu řízení pro poškozenou (§ 31a odst. 3
písm. e/ OdpŠk) a s odkazem na odůvodnění svého předchozího rozsudku (a tím i
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) dovodil malý význam řízení pro
žalobkyni. Tento malý význam odůvodnil tím, že řízení neohrožovalo „její
životní potřeby, neboť v nemovitosti sama nebydlela a spor se tak eliminoval
pouze na řešení otázky, jak velká finanční částka přibude k jejímu majetku po
vypořádání spoluvlastnického podílu.“ Žalovaná přitom v rámci své obrany pouze
namítala, že podání stížnosti na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k
provedení procesního úkonu, což žalobkyně neučinila, by svědčilo o zvýšeném
zájmu účastníka na plynulém průběhu řízení.
Žalovaná se nedomáhala snížení
odškodnění z důvodu nižšího významu řízení pro žalobkyni a ani netvrdila žádné
skutečnosti, které by se týkaly uspokojování životních potřeb žalobkyně či
vztahu žalobkyně k předmětné nemovitosti a které by například svědčily o tom, o
jak významnou část majetku žalobkyně se v řízení jednalo a jakým způsobem zatím
žalobkyně uspokojovala své životní (tedy i bytové) potřeby, tedy co bylo pro
žalobkyni v řízení v sázce. Ostatně žádná konkrétní skutková zjištění v tomto
směru neučinil ani odvolací soud, pouze ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně vyplynulo, že spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitosti měl hodnotu
2,275.000,- Kč, z čehož ovšem bez znalosti celkových majetkových poměrů
žalobkyně nižší význam řízení pro žalobkyni dovozovat nelze. Navíc shora
uvedený závěr odvolacího soudu vychází z nesprávné úvahy, že zrušením a
vypořádáním podílového spoluvlastnictví se zvyšuje i majetek spoluvlastníka, a
to v souvislosti se zvyšováním finanční částky na vypořádání spoluvlastnického
podílu, a že je tak prodlužování řízení vlastně k jeho prospěchu. Na základě
rozsudku soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se majetkové
poměry účastníků řízení (dosavadních spoluvlastníků) zásadně nemění, mění se
pouze struktura jejich majetku (z vlastnictví věci na peníze či naopak). Obdobně nesprávná je i úvaha soudu prvního stupně, jestliže dovozuje prospěch
žalobkyně z prodlužování řízení na základě toho, že se žalobkyně domáhá vůči
druhému spoluvlastníkovi vydání bezdůvodného obohacení z užívání celé
nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu, neboť v takovém řízení se
domáhá pouze vydání toho, o co se na její úkor dříve druhý spoluvlastník
obohatil. Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné a řízení je navíc zatíženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přistoupil dovolací soud podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. k zrušení rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o náhradě
nákladů (§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.). V rámci nového projednání odvolací soud posoudí věc v souladu se Stanoviskem
(zejm. částí V. a VI.), další shora citovanou judikaturou, jakož i právními
závěry vyjádřenými v tomto i předchozím rozsudku dovolacího soudu, kterými je
vázán (§ 226 odst. 1 ve spojení s § 243g odst. 1 částí věty první za středníkem
o. s. ř.). Bude přitom zejména respektovat, že odůvodnění výše přiznaného
zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky
stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané
za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností
vyplývajících z kritérií demonstrativně uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až
e) OdpŠk. Z odůvodnění rozsudku musí být zřejmé, k jaké základní částce
odvolací soud dospěl a jakou měrou podle něj jednotlivá kritéria přispěla k
procentuálnímu zvýšení či snížení základní částky, a to vždy na podkladě
konkrétních skutkových zjištění. Přitom se odvolací soud vyvaruje shora
vytčeného nesprávného hodnocení, jakož i vad řízení.
Podle § 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhodne o náhradě nákladů řízení,
včetně nákladů dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.