30 Cdo 154/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lenky Dopitové ve věci
žalobkyně Ing. I. S., zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem, se sídlem v
Brně, Solniční 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 183.333,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 212/2008, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012,
č. j. 44 Co 229/2011-128, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2012, č. j. 44 Co 229/2011-128,
se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím a v
navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
III rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu
nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 17 C 198/87 (dále jen „posuzované řízení“). Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ve výroku I změnil rozsudek soudu
prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni příslušenství ve výši 13.126,- Kč (výrok I odst. a/) a částku 210.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I odst. b/) a co do částky
156.665,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I odst. c/). Ve výroku II
pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně vycházel z následujících skutkových zjištění. Dne 7. 7. 1987 byla podána žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
kterou bylo zahájeno posuzované řízení. V řízení byl vypracován znalecký
posudek a na třetím jednání ve věci dne 25. 2. 1988 byl vyhlášen první
meritorní rozsudek. Dne 21. 10. 1992 zemřel původně žalovaný v posuzovaném
řízení, právní předchůdce žalobkyně. Po předchozí žádosti zůstavitele o řádné
doručení rozsudku ve věci, byl předmětný rozsudek mimo jiné také na základě
její žádosti doručen žalobkyni. Dne 30. 4. 1993 bylo podáno odvolání, o kterém
po třech jednáních bylo rozhodnuto odvolacím soudem tak, že se napadený
rozsudek zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dne 2. 6. 1998 bylo podáno v rámci posuzovaného řízení žalobcem dovolání, o jehož
odmítnutí rozhodl Nejvyšší soud dne 27. 1. 1999. Dne 9. 3. 1999 rozhodl Městský
soud v Brně o přerušení řízení do skončení dědického řízení, dne 23. 7. 2001
pak vydal usnesení o pokračování v řízení. Dne 12. 3. 2002 vydal stejný soud
usnesení o pokračování v řízení se žalobkyní jako právní nástupkyní zesnulého
žalovaného. Poté, co ve věci proběhla další čtyři jednání, byl vypracován
znalecký posudek a skončilo nové přerušení řízení (po skončení souvisejících
věcí), byl dne 30. 8. 2007 vyhlášen rozsudek. O odvolání bylo rozhodnuto
Krajským soudem v Brně po vypracování doplňujícího znaleckého posudku dne 29. 7. 2008. Na základě dovolání žalobce v původním řízení byl pak jak rozsudek
odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, dne 5. 3. 2009 Nejvyšším
soudem zrušen a věc vrácena Městskému soudu k dalšímu řízení. Byl vypracován
další znalecký posudek a následně vyhlášen rozsudek dne 3. 12. 2010, do kterého
si podal žalobce odvolání. V rámci předběžného uplatnění nároku podle § 14
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č.358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), uplatnila žalobkyně u žalované
žalovaný nárok. Žalobkyně nevyužila žádný z dostupných prostředků způsobilých
odstranit průtahy v řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení, kterou je
třeba zohlednit ve vztahu k žalobkyni, jež vstoupila do řízení po smrti
původního žalovaného (svého otce) v dubnu 1993, je 17 let a 10 měsíců. Po
odečtení dvou dob přerušení řízení, je pak celková délka řízení ve vztahu k
žalobkyni 14 let a 7 měsíců. Tuto dobu shledal soud prvního stupně jako
nepřiměřenou, když byla ovlivněna i skutečnostmi, na které soud v posuzovaném
řízení nemohl mít vliv (úmrtí původně žalovaného a následující dědické řízení). Posuzované řízení považoval za skutkově složité, jednání žalobkyně se na délce
posuzovaného řízení podílelo pouze v tom směru, že neakceptovala původní
rozsudek Městského soudu v Brně, což však nemůže jít nijak k její tíži, žádné
obstrukční jednání nevyvíjela, neučinila žádné kroky k urychlení řízení. Na
délce řízení se podílel postup orgánů veřejné moci, když bylo opakovaně
rozhodováno různými stupni obecných soudů. Význam řízení pro žalobkyni shledal
soud prvního stupně jako malý. Za přiměřenou výši zadostiučinění pak považoval
částku 100.000,- Kč. Nárok žalobkyně na přiznání úroku z prodlení neshledal
důvodným, když rozhodnutí soudu je konstitutivní a nárok v konkrétní výši se
jím teprve zakládá. Odvolací soud provedl dokazování obsahem spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 198/87 a sp. zn. III D 307/93 a doplnil tak skutková zjištění soudu
prvního stupně. Poté, co odvolací soud připustil rozšíření žaloby jak co do výše požadovaného
zadostiučinění na částku 366.665,- Kč s příslušenstvím, tak co do doby, za
kterou se žalobkyně odškodnění domáhá (od 7. 7. 1987 do 25. 11. 2011), zjistil,
že posuzované řízení bylo pravomocně skončeno dne 25. 11. 2011, trvalo tedy 24
let a 4 měsíce. Počáteční dobu 5 let před vstupem žalobkyně do řízení nikdo
jako újmu nepociťoval, když se nikdo o stav řízení nezajímal a absence
rozhodnutí tak zjevně neměla žádný negativní dopad do osobní sféry původního
účastníka řízení. Odvolací soud proto uvažoval s celkovou dobou řízení pro
žalobkyni v délce 18 let a 7 měsíců, přičemž tuto dobu považoval za
nepřiměřenou. Vzhledem ke značné délce řízení určil za přiměřenou částku
20.000,- Kč za každý rok řízení. Od celkové výše zadostiučinění 370.000,- Kč
odečetl částku připadající na tři roky běžné délky každého řízení v každém
stupni, celkem 60.000,- Kč. Zadostiučinění by bylo možno zvýšit o 20 % za
enormní neodůvodněné průtahy, s ohledem ale na malý význam řízení pro žalobkyni
by na druhé straně bylo třeba odečíst 20 %, takže odvolací soud přiznal
žalobkyni nárok na zadostiučinění ve výši 310.000,- Kč s příslušenstvím, když
žalovaná se dostala do prodlení s uspokojením uplatněného nároku po 6 měsících
od jeho uplatnění žalovanou, tj. dnem 16. 6. 2009. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku označeného pod bodem I odst. c), kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla ohledně
částky 156.665,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
(dále také jen „o. s. ř.“). Z dovolacích důvodů uplatňuje nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i vadu
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Žalobkyně poukazuje na nesprávné právní posouzení
celkové délky posuzovaného řízení, pokud odvolací soud nepřihlížel k době
řízení, v němž jako účastník řízení vystupoval právní předchůdce žalobkyně se
zdůvodněním, že žalobkyně újmu právního předchůdce nesdílela. Namítá, že
odvolací soud ji neseznámil se svým odlišným názorem na vymezení celkové doby
řízení a neumožnil jí tak se k tomuto názoru vyjádřit. Tato procesní vada pak
podle žalobkyně vedla k vydání tzv. překvapivého rozhodnutí. Napadá rovněž
posouzení zadostiučinění za počáteční dobu posuzovaného řízení provedené
odvolacím soudem, když odvolací soud od celkové výše zadostiučinění odečetl
částku připadající na 3 roky běžné délky každého řízení v každém stupni. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu v
napadeném rozsudku. Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. 10. 2012,
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Po rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo žalobkyni vyhověno v částce
100.000,- Kč na náhradě nemajetkové újmy a žaloba byla co do částky 83.333,- Kč
s příslušenstvím zamítnuta, žalobkyně v odvolacím řízení navrhla rozšíření
žaloby, jednak co se týče částky požadované jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu (o 283.332,- Kč s příslušenstvím), jednak co do nově uplatněného nároku za
další dobu trvání posuzovaného řízení (od 7. 7. 1987 do 25. 11. 2011). Odvolací
soud po připuštění uvedené změny rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dále
příslušenství ve výši 13.126,- Kč (výrok I. odst. a/) a částku 210.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I. odst. b/) a co do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl. Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že skutkově i
právně posoudily výši nároku žalobkyně na náhradu za nemajetkovou újmu nad
rámec přiznaných částek shodně, když uzavřely, že nárok je co do této výše
nedůvodný. Z tohoto pohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů co do vymezení
subjektivních práv a jim korespondujících povinností účastníků souhlasné.
Rozsudek odvolacího soudu nemá tedy povahu měnícího rozsudku ani za situace,
kdy odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby také pro částku, o kterou byla
žaloba v odvolacím řízení rozšířena a která nebyla předmětem řízení před soudem
prvního stupně. Změna rozsudku soudu prvního stupně je tedy jen reakcí na změnu
žalobního návrhu, jak ostatně odvolací soud výslovně konstatoval, nikoli jiným
posouzením práv a povinností účastníků řízení z hlediska jejich obsahu. Na
tomto závěru nemůže nic změnit ani formulace zamítavého výroku rozsudku
odvolacího soudu. Přípustnost dovolání se tedy řídí ustanovením § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 417/97, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 140, roč. 1998; zde odkazovaná rozhodnutí,
vydaná po roce 2001 a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na
jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se
zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11,
je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách
Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat,
zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Dovolání je přípustné pro posouzení celkové délky posuzovaného řízení pro účely
stanovení výše zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě, které učinil odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je rovněž důvodné. Především je nesprávné posouzení celkové délky řízení odvolacím soudem (§ 31a
odst. 3 písm. a/ OdpŠk) v návaznosti na jeho úvahu o tom, od kterého okamžiku
začala žalobkyně, popř. její právní předchůdce, pociťovat újmu spojenou s
nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího
soudu je totiž třeba vycházet z celkové délky posuzovaného řízení, nikoli jen z
doby „navíc“, ve které již měla být délka řízení nepřiměřená (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo2555/2010, a část V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn.
Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/). Je přitom lhostejné, zda
odvolací soud odůvodní dobu trvání posuzovaného řízení „navíc“ úvahou o tom,
jak dlouho mělo posuzované řízení trvat, nebo úvahou o tom, od kdy začala
poškozeným vznikat újma v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Obě
tyto úvahy jsou rovnocenně nesprávné. K uvedenému je třeba poukázat též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, ve kterém Nejvyšší soud přijal a odůvodnil
závěr, podle nějž, pokud se poškozený do řízení zapojí jako dědic původního
účastníka řízení, může žalovat celkovou délku řízení (stejný závěr vyplývá i z
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Axioglou a ostatní proti
Řecku, rozhodnutí ze dne 12. 3. 2009, č. 45145/06, oddíl 1; Pandolfelli a
Palumbo proti Itálii, rozsudek ze dne 27. 2. 1992, série A, č. 231-B, str. 16,
§ 2; X proti Francii, rozsudek ze dne 31. 3. 1992, série A, č. 234-C, str. 89,
§ 26; Aldo Tripodi proti Itálii, stížnost č. 45078/98, rozsudek ze dne 12. 10. 2000; Ruocco proti Itálii, stížnost č. 34881/97, rozhodnutí Komise ze dne 27. 10. 1998). Žalobkyni jako dědičce původního žalovaného v řízení, v němž došlo
ke skutečnostem naplňujícím znak nepřiměřeně dlouze vedeného soudního řízení,
tak obecně svědčí celková délka řízení, v němž se stala nástupcem původního
účastníka a odpočet prvních pěti roků konání posuzovaného řízení odvolacím
soudem je nesprávný. Míru odškodnění nemajetkové újmy je pak nutno posuzovat individuálně s tím, že
nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního
účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004,
ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, a rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i
tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu
dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při
stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm,
kteří řízení jako účastníci dokončili. V části V. Stanoviska Nejvyšší soud pak vyjádřil, že náhrada imateriální újmy
má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Takový stav
přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu, kterou trpí v zásadě každý
účastník nepřiměřeně dlouhého řízení. Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí
OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li
konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Evropský soud vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že
nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v
tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, rozsudek velkého senátu, odst.
93, nebo Kmec, J.: K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.),
neboť újma vzniká samotným porušením práva. Uvedené neznamená, že poškozený
nemusí nemajetkovou újmu – jako předpoklad jeho nároku – vzniklou mu v důsledku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit (viz též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Takové tvrzení bude
zpravidla přinejmenším obsahově vyjádřeno v potřebném rozsahu v žalobě poměrem
vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se žalobce domáhá (§ 79 odst. 1
o. s. ř.) v rovině alespoň povšechného vysvětlení motivace k uplatňování
nároku. Pokud odvolací soud uzavřel, že počáteční dobu více než pěti let trvání řízení
zjevně nikdo jako újmu nepociťoval, nikdo se o stav řízení nezajímal a absence
rozhodnutí zjevně neměla žádný negativní dopad do osobní sféry původního
účastníka řízení a v důsledku této skutečnosti žalobkyně nesdílela újmu svého
právního předchůdce, aniž by byla tvrzená nemajetková újma úspěšně popřena
žalovanou, tj. aniž by žalovaná uvedla skutečnosti vylučující domněnku vzniku
nemajetkové újmy a aniž by bylo prokázáno, že by byly dány takové výjimečné
konkrétní okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit závěr o nesdílení újmy
právního předchůdce žalobkyní, je jeho právní posouzení této otázky neúplné, a
tudíž nesprávné. S žalobkyní lze navíc souhlasit v tom, že uvedeným postupem nahradil odvolací
soud procesní aktivitu žalované a dopustil se tak nepřípustného soudního
aktivizmu, a tedy porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na
spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18
odst. 1 věta první o. s. ř.). K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. Tím zatížil odvolací soud řízení vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž Nejvyšší soud přihlédl v
souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobkyně dále namítá nesprávné právní posouzení zadostiučinění
náležejícího za první roky posuzovaného řízení za situace, kdy odvolací soud od
celkové výše zadostiučinění přiznaného žalobkyni odečetl částku připadající na
3 roky „běžné délky každého řízení v každém stupni“. V části VI. Stanoviska dospěl Nejvyšší soud sice skutečně k závěru, že by bylo
nesprávné, jestliže by počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat
ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Avšak za rozumné pokládá Nejvyšší soud ohodnocení prvních dvou let řízení
(resp. prvních 24 měsíců) částkou o polovinu nižší, než jsou základní částky, z
nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází; tedy 15.000,- Kč
až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč
až 10.000,- Kč). Pokud tedy odvolací soud při určování výše zadostiučinění odečetl
částku připadající na 3 roky řízení, které by bylo možno posoudit ještě jako
přiměřenou délku řízení, odporuje jeho posouzení výše zadostiučinění citovanému
Stanovisku a je rovněž nesprávné.
Nejvyšší soud upozorňuje, že v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1078/2013, judikoval, že smysl krácení základní částky o jednu polovinu za
první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu,
po kterou soudní řízení obvykle může trvat, a tudíž by nebylo správné přičítat
za každý tento rok v počáteční fázi řízení částku 15.000,- až 20.000,- Kč. Uvedené krácení však není navázáno na osobu poškozeného či účastníka řízení,
ale na řízení samotné. Za situace, kdy právní nástupce vstoupí do řízení, které
již trvá více než dva roky, není dán důvod pro krácení částky z důvodu
zohlednění počáteční doby řízení, neboť je zřejmé, že počáteční doba řízení již
byla překročena. Jestliže hodlal odvolací soud zohlednit skutečnost vedení původního řízení na
více stupních soudní soustavy, měl tak učinit v rámci posouzení kritéria
složitosti věci (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk – viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalovaného nároku
odvolacím soudem nesprávné a řízení je navíc zatíženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243b
odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího
soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba
zamítnuta co do částky 156.665,- Kč s příslušenstvím, zrušil. Podle § 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř. zrušil Nejvyšší soud rovněž navazující výrok napadeného
rozsudku o náhradě nákladů řízení. Podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí. Při novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud nejen k právním názorům obsaženým
v tomto rozhodnutí, ale též v citovaném Stanovisku a v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.