Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelů J. T., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, a M. T., zastoupené Mgr. Veronikou Němečkovou, advokátkou, sídlem Koulova 1565/9, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. září 2024 č. j. 100 Co 82/2024-987, ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2024 č. j. 100 Co 82/2024-999 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. listopadu 2023 č. j. 0 P 356/2022-537, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a nezl. A. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků krajského soudu a Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") (v rozsahu výroků II. až IV. o běžném a dlužném výživném) s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatel žádá, aby byla krajskému soudu uložena povinnost rozhodnout o úpravě péče nezletilé i pro dobu po rozvodu manželství.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem svěřil nezletilou na dobu před i po rozvodu manželství rodičů (stěžovatelů) do asymetrické střídavé péče a zvlášť upravil péči o nezletilou o prázdninách (výrok I. napadeného rozsudku okresního soudu). Současně stanovil rodičům povinnost přispívat na výživu nezletilé, počínaje dnem 1. 2. 2022 na dobu před i po rozvodu manželství, a to stěžovateli částkou 15 000 Kč měsíčně a stěžovatelce částkou 6 000 Kč měsíčně (výroky II. a III.) a rozhodl o dlužném výživném (výrok IV.).
Dále soud zamítl návrh na úpravu styku stěžovatele s nezletilou (výrok V.), zastavil řízení ve věci návrhu stěžovatele na nahrazení souhlasu stěžovatelky s výběrem mateřské školy (výrok VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VII.). Soud při rozhodování o úpravě poměrů nezletilé zohlednil dosavadní faktický stav, který svou podstatou naplňuje znaky střídavé péče asymetrické (po delší čas je nezletilá u stěžovatelky, kratší pak u stěžovatele). Pokud jde o výši výživného, podle soudu jsou určené částky v možnostech a schopnostech obou rodičů a reflektují jejich životní úroveň a rovněž pokryjí odůvodněné potřeby nezletilé.
4. Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích I. až IV. tak, že nezletilou svěřil do rovnoměrné střídavé péče rodičů. Dále soud stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé od 1. 2. 2022 částkou 19 000 Kč měsíčně a s účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 18 000 Kč měsíčně a stěžovatelce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé s účinností od 1. 2. 2022 částkou 7 000 Kč měsíčně a s účinností právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 8 000 Kč měsíčně; současně soud rozhodl o dlužném výživném.
O náhradě nákladů soud rozhodl ve výroku II. rozsudku. Krajský soud doplnil dokazování provedené okresním soudem, a to zejména o pohovor s nezletilou (bod 10 napadeného rozsudku) či listiny prokazující příjem rodičů (body 11 až 27 tamtéž). Pokud jde o péči o nezletilou, soud shledal naplnění předpokladů pro svěření nezletilé do rovnoměrné střídavé péče rodičů. Závěrem soud zdůraznil, že nezletilá je na střídání péče rodičů dobře adaptována a tím spíše je zapotřebí "nastavit změnu režimu nyní, dostatečně dlouho před jejím nástupem na základní školu" (body 37, 38, 40 a 41 napadeného rozsudku).
Při rozhodování o výši výživného soud vycházel z příjmů a majetkových poměrů obou rodičů, jejich nadstandartní životní úrovně, jakož i potenciality příjmů zejména u stěžovatele (zejména body 47 a 48 napadeného rozsudku).
5. Usnesením krajského soudu ze dne 18. 12. 2024 č. j. 100 Co 82/2024-999, byl napadený rozsudek téhož soudu ve výroku I. větě první opraven tak, aby bylo zjevné, že se nezletilá svěřuje do střídavé péče rodičů pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Při písemném vyhotovení rozsudku došlo k zjevné nesprávnosti, protože v první větě výroku I. nebylo v důsledku písařské chyby správně uvedeno, že úprava střídavé péče rodičů o nezletilou je stanovena pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů, ačkoliv tak bylo zjevné z označení věci v záhlaví rozsudku i ze znění rozsudku ohledně výživného. II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelka ústavní stížností napadá závěry rozsudku krajského soudu pouze v rozsahu péče o nezletilou. Preferuje "dosavadní model péče", tedy asymetrickou střídavou péči. Rozsudek krajského soudu nedůvodně zasáhl do dlouhodobě fungujících aktivit nezletilé se stěžovatelkou a čas předávání komplikuje organizaci pracovních povinností. Podle stěžovatelky krajský soud navíc rozhodl odlišně od návrhů obou rodičů, tedy překvapivě. Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že porušil dvojinstančnost řízení; soud podle ní změnil rozsudek okresního soudu na základě dodatečné změny okolností, aniž by byl rozsudek sám o sobě k datu jeho vydání shledán v měněném výroku vadným.
Stěžovatelka dále označuje jako "problematický" i rozsah a způsob dokazování v odvolacím řízení; krajský soud navíc některé důkazy opomenul (rozhodnutí přestupkové komise, odnětí auta, dlouhodobé neplacení výživného stěžovatelem). Poukazuje též na opakované konflikty vyvolávané stěžovatelem a jeho bezohledné chování (i ve vztahu k nezletilé - například rekonvalescence v nemoci). Nesouhlasí dále s tím, jak krajský soud vyložil obsah pohovoru s nezletilou.
7. Stěžovatelka žádá o anonymizaci osobních údajů v publikovaném rozhodnutí Ústavního soudu z důvodu ochrany zájmů nezletilé.
8. Stěžovatel naopak napadá formálně obě rozhodnutí obecných soudů, a to v části týkající se výživného pro nezletilou. Jeho námitky směřují však primárně proti závěrům krajského soudu. Jím stanovené výživné je nepřiměřeně vysoké, neodpovídající jeho příjmům, pracovnímu potenciálu, životní úrovni, majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilé. Podle stěžovatele nelze navíc z napadeného rozsudku krajského soudu zjistit, jak "odhadl" příjmy stěžovatele na 180 000 až 200 000 Kč. Jde podle něj o nereálnou částku, která nemá podklad v provedeném dokazování.
Soud podle něj nesprávně dovozuje, že by mohl vydělávat "dalších" 50 000 až 100 000 Kč jako zaměstnanci obchodních společností, ve kterých je společníkem. Neodůvodněně nerovný přístup vytýká stěžovatel obecným soudům, pokud jde o posuzování příjmů obou rodičů; příjmy stěžovatelky jsou podle něj objektivně vyšší, protože je nejen advokátkou poskytující právní služby bankovnímu sektoru, ale i prokuristkou společnosti s bankovní licencí. Nesouhlasí též s tím, že by měl sám někdy navrhnout stěžovatelce výživné pro nezletilou ve výši 15 000 Kč měsíčně; podle stěžovatele se jednalo nejen o výživné pro nezletilou, ale i výživné nerozvedené manželky, nadto požadované samotnou stěžovatelkou.
9. Stěžovatel v závěru ústavní stížnosti poukazuje na pochybení krajského soudu, protože napadený rozsudek neobsahuje navrhovanou úpravu péče o nezletilou i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Krajský soud jej podle stěžovatele "zřejmě omylem z vyhlášení i z následného textu rozsudku vypustil". Absence úpravy poměrů nezletilé pro dobu po rozvodu manželství rodičů však objektivně brání rozvodu jejich manželství, a k tomu, aby ji krajský soud bez dalšího zdůvodnění z původního rozsudku vyloučil, není žádný relevantní důvod.
10. Dále stěžovatel požaduje přednostní projednání ústavní stížnosti a přiznání náhrady nákladů řízení spočívající v povinném právním zastoupení advokátem a s tím spojenými náklady na právní služby.
11. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 1. 2025, vzal stěžovatel ústavní stížnosti zpět v části, v níž namítal porušení práva na spravedlivý proces v důsledku zrušení úpravy péče o nezletilou pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Pochybení krajský soud napravil vydáním opravného usnesení ze dne 18. 12. 2024 č. j. 100 Co 82/2024-999 (s právní mocí ke dni 27. 1. 2025).
12. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný, vyjma části ústavní stížnosti stěžovatele směřující proti výrokům II. až IV. napadeného rozsudku okresního soudu, které byly změněny výrokem I. napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé před jejich podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní [usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11 či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5]. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56), bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), bod 19].
14. Pokud jde o péči o nezletilé, Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že je zpravidla v zájmu dítěte být v péči obou rodičů. Podle nálezu ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 by výchozím modelem pro úvahy soudu měla být střídavá péče (byť s ohledem na okolnosti i asymetrická, viz body 59 až 61). Je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné formulovat svůj názor, právě ten by měl být při hledání jeho nejlepšího zájmu dítěte zásadním vodítkem [nálezy ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617), bod 20, či ze dne 9. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1002/19 (N 174/96 SbNU 211), bod 18]. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku (jako je tomu i v nyní posuzovaném případě), musí soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , bod 23). Zároveň nelze rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte a upustit od pečlivého a komplexního posouzení jeho zájmů [například nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/78 SbNU 617), bod 20]. Věc je vždy třeba posuzovat v celkovém kontextu rodinné situace tak, aby byl prioritním hlediskem zájem dítěte [nález ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56), bod 25].
15. V nyní posuzované věci krajský soud uvedeným požadavkům dostál. Krajský soud své závěry řádně a logicky zdůvodnil, přičemž poukázal mimo jiné i na sdělení nezletilé (v rámci pohovoru). Právě z něj podle soudu vyplynulo, že nezletilá nijak zásadně neupřednostňuje péči žádného z rodičů. Vzhledem k tomu, že sám soud shledal oba rodiče (stejně) schopnými péče o nezletilou, dospěl (ostatně obdobně jako okresní soud) k závěru o naplnění podmínek pro svěření nezletilé do střídavé péče (ale na rozdíl od okresního soudu rovnoměrné). Současně zdůraznil, že rodiče se v péči o nezletilou (ve věku pět a půl roku) již dva a půl roku střídají v rámci čtrnáctidenního cyklu (z toho téměř šest dní je v péči stěžovatele) a samotné střídání péče jí nečiní žádné zásadní problémy. Upozornil též na blížící se nástup nezletilé do základní školy a potřebnost stabilizace péče. Takto odůvodněným závěrům nelze podle Ústavního soudu z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Podle Ústavního soudu je obecně v zájmu dětí, aby měly harmonický vztah s oběma rodiči; krajský soud takový vztah u nezletilé svým rozhodnutím v zásadě podporuje.
16. Stěžovatelka dále směřuje část svých námitek proti doplnění dokazování krajským soudem. Ústavní soud poukazuje na to, že je na obecných soudech, aby v každé fázi řízení zvážily, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. Odvolací soud obecně není vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a je oprávněn důkazy přehodnotit, pokud je za tímto účelem sám provede a vytvoří si tím podklad pro odlišné hodnocení důkazů. Pouze v případě, že tak neučiní, zatíží své rozhodnutí závažnou vadou a poruší právo účastníků řízení na soudní ochranu (nález ze dne 29. 5. 2000 sp. zn. IV. ÚS 275/98 , N 79/18 SbNU 183). O takový případ však nyní nejde.
17. Krajský soud v nyní posuzované věci zhodnotil skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně "jako v zásadě dostatečný a správný", přistoupil však k doplnění dokazování, neboť to považoval za nutné pro zjištění (aktuálního) skutkového stavu potřebného pro rozhodnutí. Není přitom rozhodující samotný rozsah soudem doplněného dokazování, který je v každém případě individuální; navíc nutno podotknout, že převážná část krajským soudem (nově) provedených důkazů se vztahovala k otázce výživného, jehož určení stěžovatelka svou argumentací v ústavní stížnosti nijak nerozporuje.
18. Pokud jde o samotný pohovor s nezletilou, nešlo o nikterak nevhodný či bezúčelný postup soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil potřebu zjišťovat názor dítěte včetně způsobu zjišťování tohoto názoru či váhy, která mu má být přikládána v rámci hledání a posuzování nejlepšího zájmu dítěte (viz výše bod 14). Všechna uvedená kritéria přitom krajský soud náležitě zohlednil (bod 38 napadeného rozsudku), a proto ani v tomto jeho postupu nelze spatřovat žádná ústavněprávně relevantní pochybení. Ústavní soud navíc nezjistil, že by krajský soud neprovedl stěžovatelkou poukazované důkazy, resp. že by je jinak opomenul (viz výše bod 6), což ostatně plyne i z odůvodnění napadeného rozsudku (viz body 28 a násl. napadeného rozsudku).
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti primárně namítá nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu v otázce stanovení výše výživného. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit úvahy vedoucí k určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 29. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 3131/24 , bod 13]. Soud má povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, ale z potenciality příjmů povinného, což je možné považovat za východisko pro stanovování výše vyživovací povinnosti, resp. její existence vůbec (srov. například nález ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2173/23 ). Při určování výživného je dále nutno přihlížet nejen k faktickým výdělkům povinného rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho majetku, který (mimo jiné) určuje jeho celkovou životní úroveň [nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)].
20. V nyní posuzované věci vycházel krajský soud při zjišťování příjmů stěžovatele nejen z jeho samostatného podnikání, ale též "z podnikání provozovaného prostřednictvím svých obchodních společností". Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu přitom plyne, že soud své úvahy směřoval primárně k potencialitě příjmů stěžovatele, tj. příjmům, kterých by mohl dosahovat vzhledem ke svému vzdělání a zkušenostem v oboru (architektonické a inženýrské činnosti). Mimo to soud hodnotil i majetkové poměry a životní úroveň stěžovatele, kterou zhodnotil jako nadprůměrnou (bod 47 napadeného rozsudku krajského soudu). Obdobně i u stěžovatelky oba obecné soudy vycházely z jejích příjmů ze samostatné výdělečné činnosti (jako advokátky poskytující právní služby bankovnímu sektoru), přičemž zejména krajský soud zdůvodnil, proč naopak dále nezkoumal její příjmy spojené s výkonem funkce prokuristky společnosti s bankovní licencí (bod 33 napadeného rozsudku).
21. Uvedeným závěrům, s ohledem na výše uvedené principy a v řízení zjištěné skutečnosti, nelze z pohledu Ústavního soudu nic zásadního vytknout. Krajský soud provedl dostatečné dokazování ke zjištění skutkového stavu týkajícího se majetkových i výdělkových poměrů obou rodičů nezletilé (včetně potenciality příjmů stěžovatele). Z napadeného rozsudku krajského soudu jasně vyplývá, že zvážil životní úroveň stěžovatele (i stěžovatelky), na níž má nezletilá právo se podílet. Krajským soudem stanovené výživné přitom není svou výší nijak "extrémním"; stěžovatel (ani stěžovatelka) žádného jiného potomka nemá a ve svém souhrnu se výše výživného stanoveného oběma rodičům neodchyluje od doporučující procentuální sazby podle tabulek Ministerstva spravedlnosti. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu.
22. Pochybení krajského soudu, který nevztáhl navrhovanou úpravu péče o nezletilou i pro dobu po rozvodu manželství rodičů, bylo již soudem napraveno vydáním opravného usnesení.
23. Ústavní soud na základě výše uvedeného shrnuje, že zejména krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že do základních práv stěžovatelů nebylo zasaženo.
24. Závěrem, spíše jako obiter dictum, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil například v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
25. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl částečně jako návrhy zjevně neopodstatněné ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele v části, směřující proti výrokům II. až IV. napadaného rozsudku okresního soudu, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání nebyl Ústavní soud příslušný.
26. O žádosti stěžovatelky na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
27. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu