Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl dne 14. listopadu 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RANDA s. r. o., se sídlem 569 92 Bystré, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 2. 2012 č. j. 28 Cdo 3429/2011-108, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody ve výši 842.723,- Kč, která jí měla vzniknout tím, že její pohledávka za úpadcem VITKA Brněnec a. s. po dobu více jak 6 let nebyla uspokojena v důsledku protiprávního jednání bývalého a současného správce konkursní podstaty, bývalých členů věřitelského výboru i konkursního soudu.
Rozsudkem ze dne 23. 6. 2010 č. j. 18 C 147/2009-65 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud konstatoval, že dosud nebylo vydáno konečné rozvrhové usnesení, a tudíž je žaloba předčasná, neboť nelze postavit najisto, že žalobkyně nebude vůbec z majetku úpadce uspokojena.
Rozsudkem ze dne 16. 5. 2011 č. j. 68 Co 120/2011-94 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 23. 6. 2010 ve výroku I potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II); ztotožnil se se závěry nalézacího soudu a poukázal na judikaturu dovolacího soudu.
Dne 8. 2. 2012 dovolací soud v záhlaví označeným usnesením dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 5. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že ve věci není dán potřebný judikatorní přesah rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání proto posoudil jako nepřípustné; poukázal na své rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2601/2010 a konstatoval, že v projednávané věci dosud nebylo vydáno pravomocné rozvrhové usnesení a žaloba tudíž byla podána předčasně.
Stěžovatelka uvedla, že pro posouzení věci mělo být rozhodující již samotné skutkové zjištění, že jako žalobkyně prokazatelně nemůže vůči svému dlužníkovi (úpadci) úspěšně dosáhnout uspokojení pohledávky, a polemizovala s právním názorem obecných soudů, dle nichž byla žaloba předčasná, neboť konkurs na majetek úpadce dosud nebyl skončen a tudíž nebylo vydáno ani konečné rozvrhové usnesení. Poukázala na judikaturu dovolacího soudu (rozsudek ze dne 18. 3. 2008 sp. zn. 21 Cdo 480/2007) a Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 183/03 , sp. zn. I. ÚS 74/06 a sp. zn. I. ÚS 2568/07 ) ve vztahu k povinnosti obecných soudů svá rozhodnutí dostatečně odůvodňovat, kterou se v jejím případě obecné soudy neřídily, neboť se nevypořádaly se všemi jejími námitkami v řízení uplatněnými.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením její věci obecnými soudy všech stupňů, založeným na právním názoru vysloveném dovolacím soudem v rozsudku ze dne 25. 8. 2010 sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, dle něhož "v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen v rámci konkursu. Za nedobytnou je možno pohledávku považovat již ke dni, kdy žalobce obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení bez ohledu na to, že dosud nebylo vydáno rozhodnutí o zrušení konkursu."
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 , N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
K tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanoveními § 237 o. s. ř. (v tehdy platném znění účinném do 31. 12. 2012) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu. Pokud v hranicích uvedeného posuzování dospěl k závěru, že tomu tak nebylo, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky došlo, nelze jeho rozhodnutí za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09
(N 101/57 SbNU 305)].
Zjevně neopodstatněným Ústavní soud shledal i tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny. V tomto směru ústavní stížnost kromě konstatování, že "stěžovateli bylo odepřeno, aby se domohl nároku na náhradu škody," neobsahovala jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. listopadu 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu