Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Za Tratí 602, Klatovy, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 30 Cdo 2645/2023-96 a proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2023 č. j. 58 Co 150/2023-76, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výrokových částí) s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh, se podává, že stěžovatelka se jako žalobkyně v řízení domáhala vůči vedlejší účastnici zaplacení částky 780 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nevyplacení jistot určených k zajištění předběžných opatření navrhovaných v rámci jiného soudního řízení jejich tehdejším navrhovatelem (předběžná opatření přitom následně zanikla zastavením řízení o věci samé). O tom, že uvedené jistoty budou vyplaceny stěžovatelce, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dne 28. 1. 2020. Dne 27. 5. 2020 však byla stěžovatelka soudem informována o tom, že výplatu jistot sloužících k zajištění předběžných opatření (resp. škody v souvislosti s nimi eventuálně vzniklé) nelze provést, neboť navrhovatelem složené jistoty již byly dříve chybně vráceny samotnému navrhovateli předběžných opatření. Částku odpovídající těmto stěžovatelce nevyplaceným jistotám pak obdržela od vedlejší účastnice z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem.
3. V návaznosti na takto způsobenou (a stěžovatelce vedlejší účastnicí uhrazenou) škodu se stěžovatelka domáhala již výše specifikovaného nároku na nemajetkovou újmu. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") však svým rozsudkem ze dne 24. 3. 2023 č. j. 22 C 221/2022-64 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V návaznosti na to městský soud jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I rozsudku městského soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku městského soudu). Podle městského soudu totiž obvodní soud zcela správně, po dostatečném zjištění skutkových okolností případu, uzavřel, že skutečnost, že nemá k dispozici peníze odpovídající výši jistot, ji trápila od roku 2014, popř. 2015, ovšem poté bylo stěžovatelce přípisem ze dne 27. 5. 2020 sděleno, že k výplatě jistot nedojde, proč a že za to odpovídá stát. To znamená, že v tu chvíli již znala všechny skutečnosti potřebné pro uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy. To potvrdila i tím, že zahájila včas řízení u obvodního soudu vedené pod sp. zn. C 61/2021, v němž nejprve náhradu nemajetkové újmy rovněž požadovala. Ode dne 27. 5. 2020 tedy počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta vyplývající z § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která marně (tedy v neprospěch stěžovatelky) uplynula dne 27. 11. 2020. Stěžovatelka přitom svůj nárok uplatnila až v říjnu roku 2022, tedy v době, kdy již byl její nárok promlčen, jak správně uzavřel obvodní soud. Vedlejší účastnice přitom námitku promlčení před soudem uplatnila. Proto obvodní soud podle městského soudu postupoval správně, pokud žalobu stěžovatelky zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformulovala žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by mohla založit jeho přípustnost. Městský soud podle Nejvyššího soudu své rozhodnutí nezaložil na řešení otázky, zda povinnost soudu vyplatit stěžovatelce předmětné jistoty zanikla doručením přípisu, kterým jí bylo oznámeno, že tato výplata již nemůže být realizována. Naopak podstatná pro řešení daného případu byla otázka promlčení stěžovatelkou vzneseného nároku. Dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu rovněž zjevně není založeno na řešení otázky, zda přípis soudu, jímž byla stěžovatelce oznámena nemožnost výplaty jistot, má "vyšší právní sílu", než stěžovatelce dříve doručené usnesení soudu o tom, že jí jistoty budou vyplaceny.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že jí způsobena nemajetková újma skončila v okamžiku, kdy jí soud oznámil, že jí jistoty nebudou vyplaceny. V této souvislosti stěžovatelka per analogiam odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018
sp. zn. II. ÚS 635/18
[(N 94/89 SbNU 387); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], podle něhož lhůta k podání správní žaloby proti neukončenému trvajícímu zásahu začíná běžet každý den znovu. Nemajetková újma má jak objektivní stránku, spočívající v porušení objektivního práva stěžovatelky jako poškozené, tak subjektivní stránku, spočívající ve způsobených útrapách. Ani jedno přípisem soudu, že jistoty nemá k dispozici, neskončilo, nemohlo proto dojít k promlčení stěžovatelčina nároku. Obecné soudy se rovněž měly zabývat případnou kolizí vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Stěžovatelka také nesouhlasí s důvody odmítnutí svého dovolání, neboť jí v dovolání uplatněné otázky se vztahovaly k promlčení nároku, a to konkrétně k trvání (přetrvání) nemajetkové újmy a k počátku běhu promlčecí lhůty, resp. k tomu, že běh promlčecí lhůty vůbec nezačal (tudíž nárok stěžovatelky není promlčený).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně ve vztahu k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995
sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl proto, že ani jedna ze dvou zřetelných námitek formulovaných ve stěžovatelčině jinak velmi obecné ústavní stížnosti není důvodná. Především nemůže obstát východisko stěžovatelky, podle něhož nevyplacení předmětných jistot představuje ve vztahu k nemajetkové újmě stěžovatelce způsobené neukončený, trvající zásah, který začíná běžet každý den znovu.
10. K tomu je třeba uvést, že subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy stěžovatelce v daném případě počala běžet od okamžiku, kdy jí navzdory svému rozhodnutí ze dne 28. 1. 2020 městský soud dne 27. 5. 2020 sdělil, že finanční prostředky sloužící k zajištění předběžných opatření již nemá a nemohou jí tudíž být vyplaceny. Nejpozději v tento stejný den se stěžovatelka dozvěděla o újmě způsobené tímto jednáním, věděla, kdo jí újmu způsobil a zároveň věděla, že jiné prostředky nápravy daného stavu, než uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. nemá - řízení, v němž byly nesprávně vráceny jistoty, již bylo pravomocně skončeno. To, že se o újmě dozvěděla sdělením městského soudu ze dne 27. 5. 2020, potvrzuje sama stěžovatelka tím, že právě v návaznosti na toto sdělení městského soudu původně podala jak žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným postupem, tak žalobu na náhradu újmy způsobené týmž jednáním. Žalobě na náhradu škody soudy vyhověly, žalobu na náhradu újmy však později sama vzala zpět.
11. Výše popsané sdělení obecného soudu ukončilo dlouhotrvající nejistotu stěžovatelky o době výplaty peněžních jistot a od tohoto sdělení pak počala stěžovatelce běžet promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy právě za průtahy s výplatou jistot, jakož i za jejich nevyplacení. Toto sdělení je nutno podle Ústavního soudu jednoznačně hodnotit jako jednorázový akt a nikoliv jako trvající situaci (trvající protiprávní stav), kterou veřejná moc udržuje. Fakt, že stěžovatelka eventuálně dodnes pociťuje určité negativní důsledky onoho sdělení soudu, tedy toho, že finanční prostředky z jistot nezíská a jistot se nikdy nedočká, ovšem nepředstavuje další nemajetkovou újmu, se kterou by bylo možno pojit odlišný počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.
12. Pokud si stěžovatelka v souvislosti s argumentem o trvajícím zásahu vypomáhá analogickým odkazem na nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 635/18
, zabývajícím se ochranou před nezákonným zásahem správního orgánu, pak je třeba zdůraznit, že s ohledem na zcela odlišné skutkové okolnosti případu je taková analogie nepřípadná. V řízení sp. zn. II ÚS 635/18 Ústavní soud posuzoval situaci, kdy správní orgán neoprávněně zadržoval dokumenty a materiály stěžovatele, přičemž každým dnem, kdy tak činil, se toto jeho protiprávní jednání opakovalo a opakoval se (udržoval se) tak protiprávní stav, proti němuž se mohl stěžovatel bránit. Z neoprávněně správním orgánem zadržovaných dokumentů se plynutím času nemohly stát dokumenty správním orgánem uchovávané oprávněně, které již nemusí jejich majiteli vydat; správní orgán trvale udržoval protiprávní stav a lhůta pro zásahovou žalobu nemohla uplynout dříve, než tento protiprávní stav skončil. Oproti tomu v nyní posuzovaném případě jednorázovým sdělením obecného soudu o nesprávném vyplacení peněžních prostředků třetí osobě (a nikoliv stěžovatelce) došlo k časovému zafixování okamžiku, v němž se završila újma stěžovatelky, která jí byla působena nejistotou o okamžiku vyplacení jí náležejících peněžních prostředků a čekáním na tyto prostředky. Od tohoto momentu stěžovatelka věděla, že další čekání na peněžní prostředky z jistot je zbytečné, že jí soud nevyplatí peněžní prostředky, které již nemá. Naopak, měla veškeré informace nezbytné k tomu, aby mohla uplatnit svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nevyplacením jistot i tím, že byla po dlouhou dobu v marném očekávání těchto prostředků. Při analogii s prostředky ochrany podle správního práva (zásahová žaloba) tak po sdělení městského soudu stěžovatelka mohla pouze využít prostředků ochrany svých práv podle zákona č. 82/1998 Sb. a požadovat náhradu škody způsobenou jí tímto protiprávním jednorázovým jednáním, což řádně a včas učinila, a náhradu nemajetkové újmy takto způsobené, což rovněž učinila, avšak pozdě. Ani v kontextu analogického použití závěrů obsažených v nálezu sp. zn. II ÚS 635/18 tak argumentace stěžovatelky k zachování lhůty k podání žaloby na náhradu újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. neobstojí.
13. Byť tedy zjevně v případě stěžovatelky došlo k pochybení, kterým jí mohla vzniknout újma (když tímto pochybením vzniklá škoda byla dokonce již vedlejší účastnicí odčiněna), nemá takové pochybení povahu trvajícího nezákonného zásahu. Dovedeno ad absurdum by ostatně stěžovatelčina argumentace znamenala, že mnohé nezákonné rozhodnutí by mělo ve svém důsledku povahu trvajícího nezákonného zásahu, protože jeho negativní důsledky může - a často oprávněně - konkrétní subjekt práva pro sebe hodnotit jako dlouhodobé a trvající. Přesto se však o neukončený trvající zásah z pohledu odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. nejedná.
14. Neobstojí konečně ani tvrzeními stěžovatelky, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení nemůže obstát v testu mravnosti. Stěžovatelce lze přisvědčit, že Ústavní soud v mnohých jím řešených případech výkladově omezil možnost veřejné moci bránit se v soudních sporech právě uplatňováním námitky promlčení [srov. k tomu za všechny například nález ze dne 28. 4. 2020
sp. zn. III. ÚS 450/20
(N 80/99 SbNU 461)]. Jedná se však - zjednodušeně řečeno - vždy o případy, kdy právnímu subjektu v uplatňování náhrady škody nebo újmy proti veřejné moci bránily v historickém kontextu takové okolnosti, na které nemohl mít vliv a které pro něj byly v podstatě nepřekonatelné; jedná se tak zejména o případy, kdy se Česká republika bránila námitkou promlčení ve vztahu k nárokům na náhradu škody nebo újmy, které byly poškozeným způsobeny zejména v období nesvobody vyvolané totalitární režimem. O takovou situaci se však v případě stěžovatelky zjevně nejedná, když v jejím případě nic nenasvědčuje tomu - a stěžovatelka sama to ani nenaznačuje - že by v daném případě existovaly jakékoliv okolnosti, které by zvláště ze strany veřejné moci stěžovatelce ve včasném uplatnění jejího nároku jakkoliv bránily. Pokud tedy za dané situace vedlejší účastnice úspěšně vnesla námitku promlčení, nelze jí podle Ústavního soudu hodnotit jako nemravnou.
15. Jestliže za dané situace - jak rekapitulováno shora - bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, ani takové rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze hodnotit jako neústavní. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu je důsledně vysvětleno, že stěžovatelka své dovolání založila na řešení právních otázek, na kterých ovšem rozhodnutí městského soudu není vystavěno. S tímto argumentem Nejvyššího soudu se přitom stěžovatelka v ústavní stížností důsledně nevyrovnává.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu