Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, se sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024, č. j. 7 Tdo 1169/2023-486, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. července 2023, č. j. 4 To 116/2023-453, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. února 2023, č. j. 6 T 159/2020-395, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jakožto vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování dle § 353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tím, že dne 12. 7. 2020 z důvodu špatných vzájemných vztahů po příchodu na pracoviště úmyslně namířil na svého tehdejšího spolupracovníka odjištěnou a nabitou pistoli, což doprovodil vulgární výhružkou zabitím. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a k trestu propadnutí věci (pistole a nábojů). Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč. V dané věci šlo v pořadí již o druhý rozsudek, přičemž předchozím byl stěžovatel zproštěn obžaloby z důvodu zpochybnění věrohodnosti poškozeného. Zprošťující rozsudek byl však k odvolání státního zástupce Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušen. Okresní soud doplnil dokazování znaleckým zkoumáním duševního stavu poškozeného a dospěl k závěru, že jeho porucha osobnosti nečiní jeho výpověď celkově nevěrohodnou. Podle znaleckých posudků sice poškozený není schopen obvyklým způsobem vnímat a reprodukovat zažité události, nicméně není v jeho kompetenci o daných situacích úmyslně lhát. Jeho výpověď o průběhu incidentu rovněž potvrdily ostatní nepřímé důkazy (zejména výpovědi zasahujících policistů).
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které krajský soud zamítl napadeným usnesením. Nepřisvědčil námitce o existenci pouze jednoho usvědčujícího důkazu v podobě výpovědi poškozeného. Její obsah totiž potvrdily další důkazy (výpovědi svědků, listinné důkazy a přepisy komunikace).
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud naznal, že mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neexistuje žádný rozpor. Soudy nižších stupňů si byly vědomy, že poškozený trpí duševní poruchou, která u něj nepříznivě ovlivňuje schopnost vnímat a následně reprodukovat zažité události, nicméně podstata incidentu byla poškozeným popisována konzistentně a shodovala se s výpovědí policistů zasahujících na místě.
5. Stěžovatel namítá, že soudy dovodily jeho vinu pouze na základě tvrzení poškozeného, které nekriticky přijaly navzdory skutečnostem vyplývajícím ze znaleckých posudků. Ty prokazovaly, že duševní porucha poškozeného značně ovlivňovala jeho možnost nezkresleně a realisticky vylíčit prožitou situaci. Vylíčení skutkových událostí bylo podle stěžovatele chybně interpretováno v jeho neprospěch a vzhledem k neexistenci dalších přímých důkazů byla ze strany soudů porušena zásada in dubio pro reo a presumpce neviny. Soudy tudíž postupovaly v rozporu se závěry ustálené judikatury Ústavního soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy. Ústavní soud ovšem například zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem, především pak principu in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 trestního řádu). Žádné takové pochybení však v dané věci neshledal.
9. Stěžovatel staví svou argumentaci na nesprávném posouzení výpovědi poškozeného, přičemž tvrdí, že soudy nesprávně přiznaly této výpovědi větší váhu, než kterou má podle znaleckých posudků mít. Takovou argumentací však staví stěžovatel Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by měla vlastním hodnocením zkoumat dílčí aspekty jednotlivých důkazů, ač se s nimi nemohla seznámit v jejich autentické podobě (mezi ústavní zásady patří ústnost a přímost důkazního řízení). Taková role Ústavnímu soudu však nepřísluší.
Ústavní soud nemůže obecným soudům vytknout způsob, jakým k hodnocení výpovědi poškozeného přistoupily, neboť odpovídá naplnění zásady volného hodnocení důkazů. Řádně uvedenou výpověď zkoumaly ve světle skutečností vyplývajících ze znaleckých posudků a závěry znalců (na rozdíl od stěžovatele) zohlednily v jejich celkovém souhrnu (srov. zejména bod 12 usnesení krajského soudu a body 21, 22 a 26 napadeného rozsudku okresního soudu). Obecné soudy nahlížely na výpověď svědka s ohledem na jeho duševní poruchu a důležité pro ně byly zejména základní informace o skutkovém stavu, nikoliv neschopnost popsat detailně všechny (fakticky irelevantní) detaily skutkového děje.
To žádnému ústavnímu principu neodporuje. Naopak stěžovatelův náhled by zcela nepřijatelně na základě obecných předsudků vylučoval z důkazního řízení konkrétní výpovědi osob trpících duševními poruchami bez zevrubné konfrontace jejich obsahu s dalšími důkazy. Stěžovatel ani sám neuvádí, které jednotlivé závěry znalců by měly zpochybnit obsah konkrétní výpovědi poškozeného.
10. Ústavní soud také nemůže stěžovateli přisvědčit, že by soudy vydaly rozsudek pouze na základě výpovědi poškozeného. I přestože tato výpověď je v projednávaném případě stěžejním důkazem, obecné soudy postupovaly v souladu s judikaturou Ústavního soudu, ze které vyplývá povinnost obzvláště obezřetně přihlédnout k ostatním nepřímým důkazům v případě, v němž proti sobě stojí zejména tvrzení obžalovaného a tvrzení poškozeného. To soudy v dané věci učinily a své úvahy řádně odůvodnily (srov. např. bod 10 usnesení Nejvyššího soudu, body 11 a 12 usnesení krajského soudu a body 26 a 27 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud tudíž neshledal, že by postupovaly v rozporu se závěry jeho ustálené judikatury (stěžovatel se z ní dovolával pouze obecných závěrů) nebo porušily pravidlo in dubio pro reo. Z odůvodnění napadených rozhodnutí srozumitelně a logicky vyplývají důvody, pro které je třeba popsaný skutkový děj považovat za jediný možný.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu