Nezohlednění doplnění blanketní stížnosti
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., t. č. Vazební věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Petrem Šupalem, LL.M., advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 443/2024 ze dne 10. ledna 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
Úvod
1. Ústavní soud se v nálezu zabývá věcí, kdy Městský soud v Praze jako soud stížnostní nepřihlédl k odůvodnění stížnosti stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 o zamítnutí žádosti stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel stížnost podal původně jako blanketní, později ji však doplnil o odůvodnění. Doplněné odůvodnění bylo městskému soudu obvodním soudem přeposláno tak, že je měl k dispozici více než týden předtím, než vydal napadené usnesení. Přesto v napadeném rozhodnutí vycházel z toho, že stěžovatel stížnost neodůvodnil.
2. Ústavní soud se zabýval i tím, zda stěžovatelem doplněné odůvodnění stížnosti mělo reálný potenciál přivodit jiné rozhodnutí městského soudu. Dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť odůvodnění stížnosti obsahovalo významné argumenty, jejichž vyvrácení není možné z napadeného usnesení dovodit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že městský soud svým postupem a následným rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu. II.
Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí
3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením obvodního soudu č. j. 16 Nt 2838/2024-27 ze dne 5. prosince 2024 byla podle § 325 odst. 1 trestního řádu a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o přerušení výkonu trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců, který vykonává. Tuto žádost stěžovatel opíral o zdravotní důvody spočívající v onemocnění srdce, když během výkonu trestu prodělal dvě zástavy srdce.
5. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel blanketní stížnost, kterou podáním k obvodnímu soudu s datem 1. ledna 2025 doplnil o odůvodnění. Doplnění obvodní soud městskému soudu přeposlal prostřednictvím datové schránky 2. ledna 2025. Městský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatele 10. ledna 2025 zamítl jako nedůvodnou, přičemž v odůvodnění výslovně uvedl, že stěžovatel stížnost podal, aniž by ji jakkoli odůvodnil.
6. Stěžovatel připomíná, že v původně blanketní stížnosti proti usnesení obvodního soudu avizoval její doplnění a stížnost následně skutečně doplnil, ovšem městský soud doplněné odůvodnění stížnosti vůbec nevzal v úvahu, byť mu bylo obvodním soudem doručeno již 2. ledna 2025, tedy před vydáním napadeného usnesení. V doplnění stížnosti nevznášel obecné a nekonkrétní argumenty, ale konkrétně se věnoval podstatným aspektům své věci. Je proto přesvědčen, že městský soud byl povinen se s touto argumentací vypořádat přezkoumatelným způsobem, a její opomenutí nemůže být považováno za toliko formální vadu. Poukazuje zejména na svá tvrzení o potřebě implantace ICD kardiostimulátoru a nemožnosti poskytování zdravotní péče, kterou nezbytně potřebuje vzhledem ke svému zdravotnímu stavu ve vězeňském zařízení. Odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 1287/24 ze dne 10. července 2024 s tím, že v jeho věci navíc městský soud disponoval odůvodněním stížnosti již od 2. ledna 2025, takže zjevně došlo k pochybení výhradně na straně městského soudu.
8. Ústavní soud si od obvodního soudu vyžádal jím vedený spis sp. zn. 16 Nt 2838/2024 a vyzval městský soud a Městské státní zastupitelství v Praze k vyjádření se k ústavní stížnosti.
9. Městský soud sdělil, že možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužívá.
10. Městské státní zastupitelství na výzvu ve stanovené lhůtě (a ani později) nereagovalo. V souladu s poučením, kterého se mu od Ústavního soudu dostalo, se tak vzdalo postavení vedlejšího účastníka (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu zřetelně vyplývá, že rozhodne-li soud o opravném prostředku v rozporu se skutečným stavem věci z důvodu předložení neúplného soudního spisu kvůli administrativní chybě soudu, jde o zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny toho, kdo opravný prostředek podává [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 445/04 ze dne 9. listopadu 2005 (N 208/39 SbNU 209), sp. zn. III. ÚS 281/12 ze dne 5. prosince 2013 (N 210/71 SbNU 477), sp. zn. III. ÚS 2130/20 ze dne 1. září 2020 (N 176/102 SbNU 53) či sp. zn. III. ÚS 1992/20 ze dne 22. září 2020 (N 188/102 SbNU 161)]. Není přitom rozhodné, zda soud, který rozhodoval o opravném prostředku, v souladu s tzv. revizním principem napadené rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumal v celém rozsahu [srov. např. bod 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25. září 2014 (N 177/74 SbNU 543)].
12. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1287/24 ze dne 10. července 2024, na který stěžovatel přiléhavě odkazuje, potvrdil, že stejná východiska požadavků na vypořádání se s řádně podaným opravným prostředkem se vztahují i na případy, kdy stížnostní soud o stížnosti rozhodl bez přihlédnutí k jejímu včas a řádně doplněnému odůvodnění. V uvedené věci taková situace nastala v důsledku pochybení nalézacího soudu, z hlediska zachování práva na soudní ochranu je však vedlejší, která ze soudních instancí svým pochybením způsobila, že soud druhého stupně nezohlednil odůvodnění doplněné k podanému opravnému prostředku.
13. Podstatou shodná situace nastala i v nyní posuzované věci. Dne 11. prosince 2024 podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce proti usnesení obvodního soudu blanketní stížnost, v níž výslovně avizoval, že následně doplní její odůvodnění, a to ve lhůtě pěti pracovních dnů. Obvodní soud 27. prosince 2024 předložil spis městskému soudu k rozhodnutí o stížnosti, v tu dobu ještě nedoplněné o odůvodnění, ač pětidenní lhůta již uplynula. Stěžovatel však stížnost o odůvodnění doplnil podáním z 1. ledna 2025, doručil je obvodnímu soudu a ten je obratem hned 2. ledna 2025 doručil do datové schránky městského soudu.
14. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel prostřednictvím svého obhájce doplnil odůvodnění stížnosti sice až po uplynutí pětidenní lhůty, kterou si pro tyto účely vyhradil, nicméně městský soud měl toto doplněné odůvodnění více než týden před vydáním napadeného usnesení k dispozici. Přesto k němu nepřihlédl a stížnost považoval za neodůvodněnou (srov. bod 2 napadeného usnesení).
15. Městský soud tedy jednoznačně pochybil, když rozhodoval na základě neúplné stížnosti, tedy když nezohlednil její odůvodnění, jež mu bylo s dostatečným předstihem předloženo. To by samo o sobě ještě nestačilo ke zrušení napadeného usnesení, neboť v obdobných případech, kdy obecný soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, popř. bez toho, že by se seznámil s doplněným odůvodněním stížnosti, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 3218/22 ze dne 24. ledna 2023 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1033/18 ze dne 15. května 2018, sp. zn. I. ÚS 2624/22 ze dne 25. října 2022 či sp. zn. I. ÚS 2248/24 ze dne 18. září 2024). Ústavní soud za takové situace pozorně sledoval, zda konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti nebo obsažené přímo v ústavní stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 494/15 ze dne 30. června 2015 (N 126/77 SbNU 927), sp. zn. I. ÚS 2346/14 ze dne 25.
září 2014 (N 177/74 SbNU 543) či sp. zn. I. ÚS 3218/22 ze dne 24. ledna 2023, popř. usnesení sp. zn. I. ÚS 1033/18 ze dne 15. května 2018, sp. zn. I. ÚS 2624/22 ze dne 25. října 2022 či sp. zn. II. ÚS 1972/23 ze dne 25. září 2023). Proto i v nyní projednávané věci Ústavní soud přezkoumal odůvodnění stížnosti, které obhájce stěžovatelky doplnil podáním z 1. ledna 2025, a to z toho hlediska, zda obsahovalo námitky, které napadené usnesení městského soudu materiálně nevyvrací a které by zároveň měly potenciál přivodit jiné rozhodnutí městského soudu.
16. Stěžovatel v doplněném odůvodnění stížnosti argumentoval tím, že jeho zdravotní stav vyžaduje implantaci ICD kardiostimulátoru, což je podle jeho tvrzení zákrok, který neprovádí zdravotnické zařízení vězeňské služby, přičemž přerušení výkonu trestu žádal jen pro účely provedení tohoto zákroku.
17. Napadené usnesení městského soudu na tento stěžejní stížnostní argument nijak nereaguje, jeho vyvrácení se z napadeného usnesení nedá dovodit ani výkladem. Městský soud toliko zopakoval závěry obsažené již v usnesení obvodního soudu, proti němuž stížnost směřovala, o tom, že stěžovatelův aktuální zdravotní stav je stabilizovaný a že jeho chronická nevyléčitelná onemocnění jsou léčitelná i ve výkonu trestu odnětí svobody.
18. Ústavní soud pochopitelně nehodlá předjímat, zda je stěžovatelovo tvrzení o nutnosti implantace kardiostimulátoru opodstatněné a zda stěžovatelův zdravotní stav skutečně vyžaduje takový zákrok. Nicméně nelze přehlížet, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu opakovaně prodělal srdeční selhání (naposledy v listopadu 2024), tedy život ohrožující události. Městský soud několikeré selhání srdce a následnou hospitalizaci v bodě 5 napadeného usnesení výslovně zmínil, konstatoval, že stěžovatel trpí závažným onemocněním, avšak aproboval závěr obvodního soudu, že důvod pro přerušení výkonu trestu odnětí svobody jeho zdravotní stav nenaplňuje. Požadavkem stěžovatele směřující k implantaci ICD kardiostimulátoru, jenž má fungovat mj. jako prostředek pro záchranu života právě při selhání srdce, ale nelze automaticky považovat za nadbytečný a vyžaduje ze strany obecných soudů náležité posouzení a vyhodnocení, a to i případně na základě doplnění lékařských zpráv.
19. Městský soud však takové náležité posouzení neprovedl, přičemž tento důsledek zjevně nastal primárně v důsledku toho, že zcela přehlédl doplněné odůvodnění stížnosti, které stěžovatel řádně avizoval v podané blanketní stížnosti a které mu bylo obvodním soudem doručeno více než týden před vydáním napadeného usnesení.
20. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů konstatuje, že městský soud napadeným usnesením a jemu předcházejícím postupem porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
21. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení městského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 20. května 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu