Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Bugaje, advokáta, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, zastoupeného Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem, sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti výroku II usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 117/2024-295 ze dne 29. dubna 2024, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označené části rozhodnutí s tvrzením, že jí došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Bruntále ("okresní soud") sp. zn. 2 T 141/2022 se podává, že usnesením okresního soudu č. j. 2 T 141/2022-286 ze dne 20. března 2024 byla stěžovateli (vystupujícímu v dané trestní věci jako obhájce) přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 24 644,07 Kč a ohledně nadto požadovaných 6 083,06 Kč byl jeho návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů zamítnut. Stěžovateli bylo usnesení doručeno dne 4. dubna 2024.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel dne 8. dubna 2024 blanketní stížnost, v níž avizoval, že ji odůvodní ve lhůtě jednoho měsíce. Okresní soud stížnost předložil Krajskému soudu v Ostravě ("krajský soud") dne 22. dubna 2024, krajskému soudu spis došel dne 25. dubna 2024. Dne 29. dubna 2024, tedy po 21 dnech od podané blanketní stížnosti, krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu v celém rozsahu a rozhodl nově (ač velmi podobně) tak, že výrokem I stěžovateli přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 24 680,37 Kč a výrokem II zamítl stěžovatelův návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 6 046,76 Kč. Na č. l. 303 spisu okresního soudu je zažurnalizováno podání stěžovatele ze dne 9. května 2024, ve kterém sděluje, že svou stížnost již (připraveným) podáním nebude odůvodňovat, neboť z aplikace infoSoud zjistil, že stížnost byla již krajským soudem vyřízena a spis vrácen okresnímu soudu.
4. Stěžovatel uvádí, že ve stížnosti proti usnesení okresního soudu avizoval, že ji ve lhůtě jednoho měsíce odůvodní, přičemž tato lhůta uplynula (podle něj) dnem 8. května 2024. Krajskému soudu vytýká, že na doplnění odůvodnění nevyčkal a napadené usnesení vydal ještě před uplynutím lhůty, aniž by stěžovateli stanovil jinou konkrétní lhůtu pro doplnění stížnosti. V této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [konkrétně na nálezy
sp. zn. IV. ÚS 478/20
ze dne 16. července 2020 (N150/101 SbNU 53) a
sp. zn. II. ÚS 816/20
ze dne 28. května 2020 (N 106/100 SbNU 243)], z níž vyplývá, že krajský soud popsaným postupem porušil jeho základní práva. Je přesvědčen, že bylo povinností krajského soudu vyčkat na avizované doplnění stížnosti, nebo určit jiný termín, do kterého měl odůvodnění stížnosti doplnit. Neuvádí, co by v doplnění stížnosti uvedl, pokud by měl možnost svou lhůtu využít.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Krajský soud se k výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti vyjádřil. Potvrdil, že stěžovatel podal proti usnesení okresního soudu blanketní stížnost (jež byla okresnímu soudu doručena dne 8. dubna 2024), ve které uvedl, že ji do měsíce odůvodní. Nezpochybnil, že rozhodl již před uplynutím této lhůty, ale poukázal na to, že napadené usnesení bylo stěžovateli doručeno až dne 11. června 2024, tedy více než měsíc po jím stanovené lhůtě k odůvodnění stížnosti, přesto stěžovatel, který o tom, že bylo rozhodnuto, nevěděl (byl v dobré víře, že ještě rozhodnuto nebylo), odůvodnění stížnosti nedoplnil. Ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné námitky proti správnosti napadeného rozhodnutí a rozhodnutí okresního soudu, jedinou jeho námitkou je, že krajský soud nevyčkal na uplynutí lhůty, ve které stěžovatel avizoval doplnit odůvodnění. Současně krajský soud poukázal na to, že je mu z úřední činnosti, konkrétně z trestní věci vedené pod sp. zn. 5 To 59/2024, známo, že i tam stěžovatel podal blanketní stížnost s tím, že odůvodnění do jednoho měsíce doplní, což ale také neučinil. Ústavní soud pak usnesením
sp. zn. I. ÚS 1368/24
ze dne 22. května 2024 návazně odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost pro nepřípustnost, neboť stěžovatel tím, že blanketní stížnost neodůvodnil ani v jím stanovené lhůtě, řádným způsobem nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Krajský soud vyjmenoval ještě další tři trestní věci, v nichž stěžovatel postupoval shodně, tedy podal blanketní stížnost proti rozhodnutí o nákladech trestního řízení, avizoval doplnění v konkrétní lhůtě, aniž by pak odůvodnění doplnil. Z toho krajský soud dovozuje, že stěžovatelovo avízo doplnění odůvodnění de facto vede pouze k oddalování vyřízení stížnosti. Krajský soud zdůraznil, že právní úprava nevyžaduje, aby byla stížnost proti usnesení odůvodněna, a že napadené usnesení musí být i tak přezkoumáno v celém rozsahu a ze všech důvodů. Podle krajského soudu žádný procesní předpis nestanoví stížnostnímu soudu povinnost vyzvat stěžovatele k odůvodnění stížnosti nebo vyčkat jím stanovené lhůty, která navíc v posuzované věci byla naprosto nepřiměřená. S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud navrhl odmítnutí nebo zamítnutí ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud vyjádření krajského soudu zaslal na vědomí a k případné replice stěžovateli, ten však této možnosti nevyužil.
8. K problematice blanketního opravného prostředku se Ústavní soud vyjadřoval mnohokrát. Již v nálezu
sp. zn. III. ÚS 308/97
ze dne 4. června 1998 (N 63/11 SbNU 119) uvedl, že je především věcí toho, kdo takový opravný prostředek podal, aby si přiměřeným způsobem vytvořil situaci, aby mohlo být soudem v době rozhodování o něm přihlédnuto ke všemu, co v následném, a tedy opožděném, odůvodnění přednesl. V praxi se jedná především o oznámení obhájce soudu, že blanketní stížnost dodatečně písemně odůvodní, a sdělení lhůty, ve které toto odůvodnění doručí.
9. Dále se k blanketní stížnosti Ústavní soud vyjádřil například v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 32/16
ze dne 8. srpna 2017 ve znění opravného usnesení ze dne 21. srpna 2017 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod, a že je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty, a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93 citovaného nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a pokud tato osoba žádá, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení. K problematice posuzování blanketních stížností dále srov. např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 1895/08
ze dne 10. listopadu 2008 (N 194/51 SbNU 345),
sp. zn. II. ÚS 200/13
ze dne 16. července 2013 (N 123/70 SbNU 127),
sp. zn. I. ÚS 2346/14
ze dne 25. září 2014 (N 177/74 SbNU 543),
sp. zn. II. ÚS 1820/16
ze dne 20. září 2016 (N 180/82 SbNU 749), sp. zn. IV ÚS 478/20 ze dne 16. července 2020 (N150/101 SbNU 53),
sp. zn. II. ÚS 816/20
ze dne 28. května 2020 (N 106/100 SbNU 243) a další, z poslední doby například nález
sp. zn. I. ÚS 1661/24
ze dne 24. července 2024.
10. Ústavní soud musí stěžovateli přisvědčit, že krajský soud nerespektoval uvedená pravidla pro posuzování blanketní stížnosti. Lhůta jednoho měsíce, kterou si stěžovatel vyhradil k odůvodnění stížnosti, běžela do dne 9. května 2024 (poslední den lhůty), ovšem krajský soud vydal napadené usnesení již dne 29. dubna 2024, tedy před uplynutím lhůty, aniž stěžovateli sdělil, že jím stanovenou lhůtu považuje na nepřiměřenou a určil mu lhůtu kratší.
11. Výhradu krajského soudu, že měsíční lhůtu, kterou si stěžovatel sám stanovil pro účely odůvodnění stížnosti, je třeba považovat vzhledem k okolnostem případu za zcela nepřiměřenou, pokládá Ústavní soud za opodstatněnou. Jde o lhůtu, která desetinásobně přesahuje zákonnou třídenní lhůtu k podání stížnosti. V posuzované věci navíc stížnost nesměřovala proti usnesení ve věci samé, či jinému významnému usnesení (jakým může být např. usnesení o vzetí do vazby), a nešlo tedy o žádost v zájmu obhajoby, ale šlo o stížnost toliko proti usnesení o nákladech řízení.
12. Z výše citované judikatury však vyplývá, že stížnostní soud nemůže na nepřiměřenou délku lhůty vyhrazené stěžovatelem k odůvodnění stížnosti reagovat jen tím, že ji fakticky zkrátí a rozhodne před jejím uplynutím (jak to učinil v nyní posuzované věci krajský soud), ale že musí stěžovatele vyrozumět o nepřiměřenosti lhůty a určit mu lhůtu kratší. Jestliže má navíc stížnostní soud ze své úřední činnosti znalost o tom, že má určitý advokát ve zvyku vyhrazovat si nepřiměřeně dlouhé lhůty k odůvodnění svých stížností proti rozhodnutím o nákladech trestního řízení, přičemž odůvodnění nakonec ani nedoplní, může stížnostní soud své vyrozumění o nepřiměřenosti této lhůty a o lhůtě, kterou standardně za ještě přiměřenou považuje, vztáhnout nejen k aktuálně podané stížnosti, ale i k budoucím stížnostem podávaných stěžovatelem v obdobných případech (tedy např. i ve vztahu k budoucím stížnostem proti usnesením o nepřiznané odměně a náhradě hotových výdajů) a dalším lhůtám jako projevu zneužití práva nepřihlížet. Žádný takové vyrozumění ale krajský soud netvrdí.
13. Jestliže Ústavní soud konstatoval, že krajský soud nepostupoval správně ve vztahu ke stěžovatelově blanketní stížnosti, musí zároveň připomenout, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Ústavní soud totiž již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 1325/09
ze dne 24. července 2008,
sp. zn. III. ÚS 1578/16
ze dne 30. června 2016 či
sp. zn. III. ÚS 818/22
ze dne 3. dubna 2024). Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu představuje intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. ledna 2023).
15. Právě z těchto důvodů ani v případech, kdy obecný soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí (srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. ledna 2023 či usnesení
sp. zn. I. ÚS 1033/18
ze dne 15. května 2018 nebo
sp. zn. I. ÚS 2624/22
ze dne 25. října 2022). V obdobných případech pozorně sledoval, zda konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti nebo obsažené přímo v ústavní stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu (viz např. nálezy
sp. zn. I. ÚS 494/15
ze dne 30. června 2015 (N 126/77 SbNU 927),
sp. zn. I. ÚS 2346/14
ze dne 25. září 2014 (N 177/74 SbNU 543) či
sp. zn. I. ÚS 3218/22
ze dne 24. ledna 2023, popř. usnesení
sp. zn. I. ÚS 1033/18
ze dne 15. května 2018).
16. Nelze dát za pravdu krajskému soudu, který ve svém vyjádření tvrdil, že stěžovatel nevěděl o vydání napadeného rozhodnutí, a přesto odůvodnění své stížnosti nedoplnil. V trestním spisu je totiž na č. l. 303 založen přípis, jímž stěžovatel soudu oznamoval, že svou stížnost proti usnesení okresního soudu již neodůvodní, neboť se ze stránek Ministerstva spravedlnosti z aplikace infoSoud dozvěděl, že jeho stížnost již byla krajským soudem vyřízena. Tento přípis je datován dnem 9. května 2024, což byl poslední den lhůty, kterou si stěžovatel sám stanovil. Z toho je patrné, že se stěžovatel o vyřízení své stížnosti zajímal, což ovšem na druhou stranu nic nemění na tom, že reálně svou stížnost v rámci trestního řízení neodůvodnil a konkrétní námitky k (ne)přiznané odměně a nákladům neuplatnil ani v ústavní stížnosti a v průběhu řízení o ní.
17. Jestliže v minulosti Ústavní soud odmítal ústavní stížnosti založené na námitce, že stížnostní soud nevyčkal na odůvodnění blanketní stížnosti, jestliže neidentifikoval potencialitu posléze doplněné argumentace stěžovatele ovlivnit napadené rozhodnutí, tím spíše musí stejný přístup volit v situaci, kdy stěžovatel svou věcnou argumentaci směřující proti napadenému rozhodnutí (potažmo proti rozhodnutí soudu prvního stupně) nenabídl vůbec, tedy ani v ústavní stížnosti a v řízení o ní.
18. Odlišný přístup by byl namístě pouze v případech, kdy by s napadeným rozhodnutím (vzešlým z vadného postupu obecného soudu v návaznosti na blanketní stížnost) byl spojen intenzivní zásah do práv a svobod stěžovatele, popř. kdyby stížnostní soud zjevně zanedbal svou přezkumnou povinnost. V posuzované věci však nejde ani o jedno, ani o druhé.
19. Totiž: Již bylo zmíněno, že napadeným rozhodnutím bylo sice rozhodováno v trestní věci, avšak nikoli v záležitosti obviněného a jeho obhajoby, nýbrž v záležitosti nákladů trestního řízení. Napadeným rozhodnutím krajský soud nepřiznal stěžovateli (obhájci) oproti jeho požadavku odměnu a náhradu výdajů spojené s poskytnutou právní službou ve výši cca 6 tis. Kč. Důvody, pro které stěžovateli náleží jen cca 24 tis. Kč a nikoli více, podrobně a přesvědčivě vysvětlil. Usnesení okresního soudu přezkoumal na základě pouze blanketní stížnosti důkladně a v souladu s revizním principem (srov. § 147 trestního řádu). To je patrné jak z nadstandardně podrobného odůvodnění napadeného usnesení, tak ze samotného faktu, že krajský soud podané stížnosti částečně (byť mírně) vyhověl. Závěry krajského soudu se nijak nevymykají principům spravedlnosti, které by dosahovaly úrovně porušení základního práva stěžovatele, a ani sám stěžovatel netvrdí opak a nenabízí Ústavnímu soudu žádnou argumentaci pro pochybení krajského soudu při vlastním přezkumu.
20. Navíc, i pokud by krajský soud pochybil, nepřiznaná částka nedosahuje ani osminy částky, která ještě spadá dokonce u věci samé pod tzv. bagatelní věc [ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy nepřevyšující 50 tis. Kč], a případné pochybení by sotva mohlo dosahovat ústavní úrovně. K tomu přistupuje postup samotného stěžovatele, který si lhůtu k doplnění stížnosti sám stanovil nepřiměřeně dlouhou a zajímal se o stav vyřízení stížnosti až k jejímu konci. To zpochybňuje intenzitu případného zásahu a současně to naznačuje, že sám stěžovatel ani neočekával, že soud bude respektovat jím stanovenou nepřiměřeně dlouhou lhůtu, když ještě za běhu lhůty zkoumal vyřízení stížnosti. Současně doba 21 dnů, kterou stěžovatel fakticky měl k doplnění stížnosti, rozhodně nebyla nepřiměřeně krátká.
21. Ústavní soud tak uzavírá, že byť vydání napadeného rozhodnutí předcházel vadný postup krajského soudu (soud rozhodl o blanketní stížnosti před koncem lhůty, ve které stěžovatel avizoval stížnost doplnit, a to aniž by stěžovatele upozornil, že jím stanovenou, nepřiměřeně dlouhou lhůtu nebude respektovat a doplnění očekává v jiné, kratší lhůtě), tak vzhledem k shora popsaným okolnostem tento procesní nedostatek nevyžaduje zásah Ústavního soudu a kasaci napadeného rozhodnutí.
22. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2024
Veronika Křesťanová v. r.
předsedkyně senátu